Albrechtice u Karviné: Když mrtví vstávali z hrobů a vyděsili zloděje na hřbitově
Magazín PATRIOT připravil seriál o bájích a legendách moravskoslezských obcí a měst. V abecedním pořadí obcí a měst přineseme ty nejzajímavější pověsti, které u nás již po generace kolují ve vyprávěních pamětníků, v knihách historiků i badatelů i v dobových kronikách...
„Vstávejte mrtví, je náš čas – pochutnáme si na živých zas,“ děsivé zvolání, ohlušíjí rachot a kvílení umrlců kdysi k smrti vyděsily zloděje na místním hřbitově v Albrechticích u Karviné, v místní části Pardubice.
Lapkové, kteří mordovali pocestné a vykrádali domy ve vesnici, si tak tak zachránili holou kůži. Jak k tomu došlo? Měli naspěch a proto se rozhodli tučnou kořist ukrýt ve zdejší márnici s tím, že se pro ni později vrátí.
„Domlouvali se, že příští noc si tam ty kradené věci vyzvednou a odnesou si je do svých tajných skrýší,“ uvádí Pověsti slezského lidu, které vybrala Věra Hegarová.
Na druhý den se skutečně vrátili, ale bylo už velmi pozdě. Navíc za tak hluboké noci, kdy se traduje, že z hrobů vylézají nečisté bytosti. Vidina lehce nabytého bohatství jim zatemnila rozum a dodala odvahy. Nebáli se ani stínů, které se hemžily v rozích márnice, kam už světlo jejich zlodějských luceren nedosáhlo.
„Dostavili se těsně před půlnocí, sedli si na zem a dělili lup, který předtím vytáhli z tmavého kouta. Když ponocný troubil půlnoc, ozvaly se v truhlách duté rány, potom se víka rakví zvedla do výše a ozval se strašný hlas: „Vstávejte mrtví, je náš čas – pochutnáme si na živých zas,“ dočteme se v Pověstech. Těžko říci, čeho se více zloději polekali, zda dřevěných vík padajícíh na zem, zlověstného zvolání, či představy, že se na ně vrhají oživlí umrlci.
Jisto je, že nelenili a z márnice vyběhli, „jako by do nich střelil“ a rozprchli se do okolí. Márnice prý byla ve vteřince prázdá, jenom s ukořistěným lupem. A umrlci? Zatímco zloději utíkali z Albrechtic, až se za nimi prášilo, tak oživlé mrtvoly zůstaly na místě a začaly se vítězně smát. Byli to totiž údajně přestrojení pacholci. Jak je to možné?
Ještě před osudnou nocí se totiž domluva mezi zloději za hřbitovní zdí dočkala nechtěného svědka. Ten se ukázal být statečný, i vynalézavý. Rychle vyhledal svého kamaráda, který měl rovněž pro strach uděláno. Oba se domluvili, že loupežníky překvapí na místě činu. Že se kvůli tomu budou muset nasoukat do rakví, to ještě netušili.
Příští den, pozdě odpoledne, se dva odvážlivci schovají na hřbitově. Když zpozorují, že tam zloději ještě nejsou, ukryjí se v márnici. Shodou okolností se v ní nacházejí dvě prázdné rakve. Ani nezauvažují, kde se právě nacházejí mrtví, kterým rakve patří, a rozhodnou se tvrdého obydlí na čas využít. Zlodějů může být více a kdo krade, nemá k vraždě daleko. Schovají se tak do truhel, přikryjí víky a čekají, až lapkové dorazí.
Prkenné lože je nepohodlné a po hodinách čekání snadno ztuhnou údy. Naštěstí se lest zdaří a loupežnící z Albrechtic na své setkání se hřbitovními strašidly asi ještě dlouho budou vzpomínat.
Pokud ovšem dodnes nebloudí kolem, čemuž nasvědčují některé indície. A kořist? Oba stateční hoši se ráno obrátili na ponocného, který pak bubnováním svolal místní obyvatele. K jejich údivu jim prozradil, že kradené věci najdou v místní márnici na hřbitově.
Podle Letopisů Bezhlavého kapucína se ale vše seběhlo trochu jinak, ti dva udatní odvážlivci byli ve skutečnosti velcí flákači a strašpytlové, v rakvích se neskrývali oni ale lapkové, kterým není nic svaté. Ve vhodný okamžik chtěli i s kořistí nepozorovaně uniknout svým pronásledovatelům. Mrtví se jim ale rozhodli pomstít.
Tajemstvím a záhadám v teskném podzimním období přeje zejména čas nastávajícíh Dušiček. Zloději na zdejším hřbitově ještě určitě dostanou šanci, ať k nápravě anebo k dalším lumpárnám.
Další záhada se vztahuje k samotnému vzniku obce. Nikdo totiž neví, kdy Albrechtice vznikly Nepodařilo se najít písemný doklad, z něhož by byl patrný rok založení obce, jak tomu bývá u jiných obcí i měst.
První faktická písemná zpráva pochází až z r. 1447, v níž jsou Albrechtice označeny jako zemanská ves. Stopy po zdejším osídlení jsou ale opravdu mnohem starší.
Dokonce sahají až tři tísíce let před náš letopočet. Tehdy tady totiž někdo musel použít kamenné kladivo. Mohli to být zloději, ale i stateční ochránci. Jeho pozůstatky našli archeologové při zemních pracích v severní části obce, spolu s s jinými pazourkovými nástroji, škrabkami a čepelkami.
Historie mýtů a legend tak ani zde nemůže zůstat netečná, vždyť obec Albrechice leží asi 8 km jižně od města Karviné na severním okraji Těšínské pahorkatiny, v malebném údolí, kterým protéká řeka Stonávka s jejím pravobřežním přítokem Chotěbuzkou.
Místo jako stvořené pro dobrý lup, bohatou fantazii a klapající zuby mrtvých.
