Nejnovější zprávy: Ukrajinské Dnipro se stane partnerským městem Ostravy Výluka v Ostravě-Jihu končí, na trať se vrátí tramvaje

Auto

Autotest: Škoda Octavia, český sen

Tohle auto je pro Čechy fakt důležité. Vždyť už od roku 1996 buduje kapitalismus na všech úrovních. Slouží jako motivace pro začínající obchoďáky, jejichž nadřízení v něm křižují republiku a o víkendech převáží materiál na rekonstrukci chaty. Je to rodinný povoz, který spolkne několik dětí i všechny jejich hračky a v nejnovější generaci vypadá tak svěže a vyspěle, až by mohla suplovat i manažerské vozy vyšších tříd.


Autor: Radim Kolibík

Přiznám se bez mučení. Vyrostl jsem na Octavii. Za volantem všech generací jsem strávil tisíce hodin a nakroutil stovky tisíc kilometrů. A když říkám všechny generace, myslím tím opravdu všechny. Ano, v té první ze šedesátých let jsem sice ještě nedosáhl na pedály, ale i tak jsem za jejím tenoučkým volantem zažil hromadu legrace. Po přelomu tisíciletí přišly ty moderní. Na každé bych našel nějaké mouchy a občas jsem samozřejmě lamentoval, proč že jsem si, sakra, nezasloužil Superba, ale jako celek vždycky fungovaly věrně a spolehlivě.

Získat k testu tu nejnovější nebylo úplně snadné, až díky vstřícnosti Radima, vedoucího prodeje škodovek v hlavním městě Prajzské, se to podařilo. Předávka auta k testu probíhá kus za kus přímo před autosalonem. Na parkovišti nechám svůj čtyřoký liftback třetí generace a rovnou přesedáme do vedle stojícího modrého kombi. Ten rozdíl je neuvěřitelný! Vedle moderních tvarů nástupkyně ta stávající rázem zestárla nejmíň o dekádu. Kontrast asi takový, jako by na jednom pódiu vystoupila Madonna a Katy Perry.

A co teprve interiér. Všude samé displeje, obrazovky, matlátka a šmatlátka. Prostě moderna. Nutno říct, že ve střízlivém škodováckém hávu. Nečekejte žádný asijský cirkus, škodovka jednoduše a elegantně vyrobila to, co si kariéru budující hipsteři žádají.

Radim se mi skoro omlouvá, že si asi budu muset prolistovat návod, abych všechny ty novoty pobral. To se ale šeredně mýlí! Zřejmě nečetl moje předchozí testy. Nestudoval jsem příručky k britsko-indickým SUV, ani k Japonci kříženému s Němcem, a rozhodně s tím nebudu začínat u škodovky, kterou znám jako své boty! Později mu musím dát za pravdu. Ne že bych si s autem nerozuměl, ale tak nějak tuším, že všechny ty vychytávky nepoužívám naplno, proto nakonec vyměknu. Večer počkám, až doma všichni usnou a nemůžou mě při tom nachytat a poprvé v životě otevírám návod k obsluze. Pár stránek je skutečně o autě samotném, ale zbytek, tlustý jako Vojna a mír, je o infotainmentu, displejích a všech těch asistentech, které vlastně ani nechcete, ale mít je musíte, protože to s vámi úředník přece myslí dobře.

S Radimem se po předání auta loučíme po staru, podáním ruky. Tehdy se to ještě mohlo a já vyrážím do služby. Pozici za volantem nacházím hned, rozsah nastavení sedačky i volantu je příkladný. Mimochodem, sedačka, ta je výborná a zase o kus lepší než v předchozím modelu. Od trestné lavice v první moderní Oktávii je to posun, kterého si s přibývajícím věkem vážím víc a víc. Výplně dveří vypadají mnohem hodnotněji, dojem kazí jen středová loketní opěrka, které je sice široce nastavitelná, ovšem potažená podivnou koženkou. Ale budu to brát jako vtipný retro detail a připomínku doby, kdy škodovka byla oporou socialistického hospodářství.

Venku prší a sněží, sem tam nějaký ten trakař. Ideální doba prověřit komfortní výbavu. Klakson troubí, stěrače stírají automaticky. Mají totiž senzor. Když senzor spustí stěrače, zároveň se rozsvítí potkávací světla vpředu i vzadu, což je mnohem větší příspěvek bezpečnosti než většina povinných asistentů, skrývajících se za zkratkami. Kdybych si chtěl světla zapnout ručně, budu trochu překvapený. Vlevo od volantu už není otočný spínač, zpátky jsou samostatné čudlíky, které jsem viděl naposledy ve Felicii.

Hlučínský prodejce dopřál svému předváděcímu vozu nejen vyhřívání sedaček, ale i volantu a třeba taky adaptivní tempomat, který funguje perfektně i v hustém dešti a díky kterému si uvědomím, že docela dobře krotí mé sklony k pasivně-agresivní jízdě, protože i v nejbenevolentnějším nastavení drží vzorný odstup od aut přede mnou. Příjemná věcička. Na druhou stranu, asistent jízdy v pruzích zas tak příjemný není. Furt se to se mnou chce přetahovat o volant a radí mi, kam vlastně chci jet, protože ono to přece ví lépe než já! Po pár kilometrech jsem tomu začal říkat „manželka“.

Ještě jsem se nezačal pořádně hrabat v těch displejích, ale mezigeneračně si na první dobrou všímám mnohem lepšího akustického komfortu v kabině. Hluk od kol se podařilo utlumit tak, že si na Superb ani nevzpomenu. Řazení nové manuální převodovky je přesné, benzínový motor je kultivovaný, reakce na plyn rychlá a výkonu má tak akorát. Dokonce už umí i rozjezdy bez cukání. Necelá tisícovka testovacích kilometrů znamenala průměrnou spotřebu okolo šesti a půl litrů paliva. Takže i tady bez výhrad a s poznámkou, že v roce 2020 nafta už opravdu patří do kamen, ne do moderního kombi.

Obligátní den v ostravských ulicích jen potvrdil, proč je tohle auto tak populární. Velikost je akorát, ani na zadních sedadlech se nikdo netísní. Na rozdíl od přerostlých SUV si vystačím s parkovacím místem standardní šířky, do kufru se vejde zásoba toaletního papíru na celou dobu karantény, a ještě zbude pár roliček k výměně za sousedovu domácí pálenku. Oceňuji i tradiční vychytávky. Deštník ve dveřích je opravdu clever, jen musíte clever být i vy a nesmíte ho po použití zapomenout vrátit na místo. Druhý den mu bylo v garáži dobře a hezky vyschnul. Na rozdíl ode mě. I za tu škrabku ve víčku nádrže jsem byl ráno zase rád.

A aby to nezapadlo, s touhle novinkou jsem ve městě získal víc pozornosti než s předchozími šelmami, které jsem měl možnost testovat. Octavia kombi je prostě fenomén. Český sen. Sociální status na kolech.

Večer se ukázalo, že tahle Octavia dostala do vínku i Matrix-led světlomety, které byly donedávna pro „obyčejné“ škodovky zapovězeny. A to je věc, kterou chcete všichni! Jejich účinek je skvělý. Nejen, že si auto přisvěcuje do zatáček, ale má i asistent dálkových světel, takže neřeším, nepřepínám a vždy svítím na maximum možného. Obrovská paráda, která znovu udělá víc práce než všechny ty povinné elektronické zkratky dohromady. A za celou dobu mě z protisměru nikdo ani jednou neproblikl.

Když už jsem večer nastudoval návod, můžu se druhý den ráno trochu pověnovat těm displejům. Digitální přístrojový štít má několik módů zobrazení, chvilku mě to baví, ale nakonec stejně skončím u klasických budíků. Asi jsem už starý. Velký centrální 10“ displej, tyčící se uprostřed, je velmi slušně čitelný a rychle jsme si na sebe zvykli. Skrze displej se ovládá všechno. I klimatizace. Základní funkce „odmlžit čelní sklo“ má své klasické tlačítko pod displejem a pro změnu teploty není nutno listovat někde v menu, stačí stisk tlačítka pod displejem a pak posun prstů po liště nad ním. V reálném provozu je to až překvapivě v pohodě. Staromilcům navzdory. Rádio ovládám na volantu, ale pokud bych nutně potřeboval, můžu regulovat hlasitost i jednoduchým taháním prstu po liště pod displejem.

První den jsem to ještě nechal být tak, jak zákonodárce zamýšlel a výrobce musel, ale další ráno už následuje klasické kombo: nastartovat, připoutat se, vypnout start-stop, vyřadit „manželku“ a můžeme vyrazit. Nikdo mi nebude říkat, kdy chci chcípnout motor a kam vlastně potřebuju jet! Po každém nastartování se bohužel „manželka“ vrací a je nutné ji znovu umlčet. Pokaždé!

Ráno na vesnici lehce mrzlo, fakt jsem musel vytáhnout tu simply clever škrabku, ale asfalt je suchý, takže se na dálnici můžeme trochu rozparádit. Tempomat nastavený na obligátních sto čtyřicet jen potvrzuje, že z Reichu konečně přišlo škodováckým konstruktérům povolení utlumit hluk od kol i aerodynamický svist na úroveň slušného německého vozu.

S displeji si už opravdu rozumím, informace z palubního počítače si umím zobrazit bez zírání na čudlíky na volantu, tempomat tempomatuje, telefon telefonuje a Apple CarPlay pleje. Díky tak akorát velkým zrcátkům mám přehled o dění kolem auta a sto padesát benzínových koní mi i na dálnici umožní v případě potřeby docela sebevědomě zrychlit. Ani když sjedu na okresku, nejsem zklamán. Auto je velmi dobře ovladatelné, na hraně nezáludné, a přitom o kousek komfortnější než předchozí generace. Limity podvozku Octavie jsou zase mnohem dál než limity toho, kdo dneska kroutí volantem. Tady budou úspěšní obchodní zástupci spokojeni. A ani nebudou moc pošilhávat po Superbu, kterému se nová Octavia přiblížila designem i použitými technologiemi a komfortem jízdy. Už dávno to není ta hlučná uskákaná koza s příliš těžkým motorem z traktoru nad přední nápravou, jak si ji pamatujeme ze začátku tisíciletí. Tohle je moderní a sebevědomé německé auto. Za německou cenu.

Jestli jste dokázali vydělat krizi navzdory a teď se chcete odměnit, Oktávka nemusí být úplně špatná volba. Dostanete všechny moderní vychytávky, dostatek prostoru, slušné jízdní vlastnosti a nikoho po karanténě nenaštvete, protože tohle auto se zase bude prodávat jak těstoviny na začátku března a brzy jich bude plné sídliště. ANO, nebojte se, toho poršáka si koupíte později, až konečně bude líp.

Technické údaje:

Typ motoru: zážehový přeplňovaný čtyřválec
Nejvyšší výkon: 110 kW
Nejvyšší toč. moment: 250 Nm
Maximální rychlost: 224 km/h
Zrychlení 0 - 100 km/h: 8,3 s
Kombinovaná spotřeba: 4,9 l

Zavazadelník: 640 l
Objem nádrže: 50 l
Pohotovostní hmotnost: 1360 kg
Nosnost: 595 kg

Vnější rozměry:

Délka: 4689 mm
Šířka: 1829 mm
Výška: 1468 mm
Rozvor: 2686 mm

Cena testované specifikace Octavia Kombi 1.5 TSI Style: od 687 900 Kč včetně DPH.

Fotogalerie

Autor: Radim Kolibík