Baví mě pátrat v ostravské historii, říká Jiří Jezerský

Právě na mariánskohorské radnici se tento bývalý elektrikář začal více zajímat o historii Ostravska v první polovině 20. století.

A kdo zná stránky Ostravaci.cz, mohl si tam několik let číst fiktivní dopisy, které z Čertové Lhotky, jak se kdysi dávno nazývaly Mariánské Hory, psával proslulé Bezručově Maryčce Magdonové do beskydských Starých Hamer její bratr Josef Magdon.

V dopisech bratr Maryčce Magdonové vždy popisoval nějakou nezapomenutelnou ostravskou událost či fenomén a jejich autorem byl právě Jiří Jezerský, který si tak zábavně pohrával s ostravskou historií.

Pro Magazín PATRIOT tento písmák a badatel amatér začíná připravovat seriál Příběhy staré Ostravy.

Jste ostravský rodák?
Narodil jsem se po druhé světové válce v Ostravě, ale dětství jsem prožil ve Frýdku. Do Ostravy jsem natrvalo přišel až po vojně. Hledal jsem tu práci. Vystudoval jsem totiž obor elektrická trakce a energetika v železniční dopravě v Žilině. Takže mám dnes zahraniční vysokou školu (směje se). Protože mě zajímaly elektrické lokomotivy, chtěl jsem být zaměstnán na lokomotivním depu Ostrava.

Stalo se tak?
Ne. Přišel jsem na personální oddělení lokomotivního depa Ostrava, a tam na dveřích, to si pamatuji jak dnes, visela cedule s textem: Zdravíme se čest práci a říkáme si soudruhu. Tak jsem na ty dveře nezaklepal, otočil jsem se a odešel. To se mi hrubě nelíbilo. A doma říkám, zapomeňme na depo. Psal se podzim 1969 a každý si dobře pamatoval, co se tu v srpnu 1968 stalo.

Tak kde jste skončil?
Táta mi řekl, že má známého, který řediteluje ostravské elektroprůmyslovce a že se ho zeptá, jestli o něčem neví. A dostal befel, že mám jít na důl Šverma do Ostravy-Mariánských Hor, že tam hledají povrchového elektromistra. Tam opravdu odcházel do důchodu starý elektromistr. Ptal jsem se, co budu mít na starosti. Oni, že těžní stroje a rozvodnu 6 kV. Řekl jsem si: Těžní stroje nemůžou být složitější než elektrická lokomotiva, tak to zkusím. A dostal jsem k ruce bandu povrchových elektrikářů, výborných synků, dodnes na ně rád vzpomínám. Já jsem tehdy po vojně prakticky uměl tak zapojit žárovku a vyměnit vypínač. A strávil jsem s nimi čtyři a půl roku. Jejda, to byla škola života.

V jakém smyslu?
Vzali mě pod svá křídla. Říkal jsem jim, že jsem mladý, mám čtyřiadvacet, nemůžu vám radit. Oni na to: nic si z toho nedělej, my všechno umíme. Máme výborného předáka Emila Stoklasu, všechno zvládneme. Šachta mi přidělila nájemní byt, abych nemusel dojíždět. Pamatuji, že zážitkem byla mariánskohorská hospoda Havránek. To byla krčma! Když jsem v ní chtěl jít na záchod, tak moji elektrikáři chodili raději se mnou. Říkali: To jinak nejde, to bys mistře nedopadl dobře. Stáli hřbetem ke mně, já jsem se vyčůral a šli jsme zpět do lokálu.

Fakt? Proč?
Byla to hospoda nejblíže k šachtě Šverma (dříve Ignát). Každý žíznivý horník jde po směně většinou hned do hospody. Aby smyl uhelný prach z hrdla. A když se takový horník špatně vyspal a ještě odmakal náročnou šichtu, a ještě ho třeba někdo dole zdupal, tak s ním nebyla žádná sranda. Mně se ale nikdy nic nestalo, protože jsem měl svou elektrikářskou ochranku. Poprvé a naposledy.

Co dál?
Pracoval jsem různě, třeba jako hlavní mechanik v ostravské pobočce Tesly Lanškroun. Ve Vítkovických železárnách jsem se dostal jako elektrotechnik i k soustruhům dlouhým jako tramvaj. Obráběly obrovské klikové hřídele do ponorek, prý do jižní Ameriky. Pak jsem deset roků fáral jako důlní elektrikář šachty Vítězný Únor, před zavřením Důl Odra. Vládl tam polovojenský režim, ale zase tam člověk utekl té všudypřítomné nalévárně, kde na vás na každém kroku na povrchu zakřičel tlampač: Se sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!

Co vás tehdy bavilo?
Třeba jsem začal jako jeden z prvních na Ostravsku dělat windsurfing. Ještě s jedním kamarádem jsme se proháněli na prknech v Hlučíně, nebo v Antošovicích. Dělal lyžařského trenéra reprezentačního mužstva Československé republiky a měl na starosti sjezdaře. Přesněji řečeno jediného sjezdaře. (směje se). Vozil z ciziny dakron, abychom nemuseli šít plachty z padáku. Byly to pionýrská doba.

Jak jste přičichl k ostravské historii?
Bydlel jsem poblíž ulice doktora Maye pod Mariánskohorským náměstím. Říkal jsem si, kdo to je? To je ten, co napsal Old Shatterhanda a Vinnetoua? Internet nebyl, tak jsem až po dlouhé době přišel na to, kdo byl doktor May. Až po listopadu 1989. Jednou na třídní schůzce školy, kam chodila má dcera, se na mě obrátila jedna paní z Občanského fóra, že budou volby a ty budou o rozdělení Ostravy do obvodů a do každého obvodu se musí zvolit starosta a zastupitelé. Tak mě napsali na kandidátku a světe, div se, měl jsem druhý největší počet hlasů. Proto jsem se stal v roce 1990 místostarostou Mariánských Hor a Hulvák. Na radnici jsme začali vydávat radniční zpravodaj a řekli mi, že bych do něj mohl napsat právě něco o doktoru Mayovi. Šel jsem tehdy do archivu města a zjistil, že Mariánské Hory, ale vlastně celá Ostrava má velmi bohatou historii. Tím to začalo a pořád mne to baví - pátrám po zajímavých lidech.

A vymyslel jste si bratra Maryčky Magdonové…
Protože jsem zjistil, že Petr Bezruč si Maryčku Magdonovou vymyslel. Tak proč bych si nemohl vymyslet jejího bratra? Už delší dobu je velký spor také o to, zda vůbec Vladimír Vašek, tedy Petr Bezruč, napsal Slezské písně. A pokud ne, kdo je tedy autor ? Jenže vzít takovou ikonu slezskému lidu je velmi těžké, to asi už nikdo nezmění. Už jen kvůli tomu, kolik je v republice náměstí, ulic a škol a Bůh ví čeho ještě, které nesou Bezručovo jméno. Ale pátrat se může každý pokusit. To není zakázáno (směje se).

Jakou má historii Ostrava? Na rozdíl od jiným měst byla před nedávnem ještě bezvýznamným malým sídlem na břehu Odry, Ostravice a Lučiny…
Někdo její přelom ve vývoji v devatenáctém a dvacátém století charakterizuje takovým trefným slovem amerikanismus. Protože rozmach Ostravy připomíná jakýsi americký Klondyke. Její uhlí zásobovalo kdysi celé Rakousko-Uhersko, a vlastně jsou hodně pravdivá slova básně: Při Dunaji strmí paláce, z krve mé a mého potu. Do Ostravy přivandrovalo za prací z Haliče, ze Slovenska a odjinud tolik lidí, že počet obyvatel se v různých částech Ostravy zvedl od roku 1890 mnohonásobně. Železné srdce republiky však bilo až do roku 1989, tedy pouhých sto let. Pouhé čtyři generace.

Jakou Ostrava zažívá současnost?
Ostrava prochází podobným vývojem jako řada průmyslových měst v Anglii či Americe. Detroit, Manchester a řada jiných. A přetransformuje se. Ten, kdo bude chtít odejít, odejde, kdo bude chtít zůstat - zůstane. Já rozhodně. Ostrava na tom totiž není vůbec špatně. Myslí na mladé, viz počet vysokých škol. Nebo třeba kumštýři, kteří vyrostli či zůstali v Ostravě, to je poklad. Namátkou jména jako Hana Zagorová, Maruška Rottrová, Jarek Nohavica, Luděk Nekuda a spousta jiných. Takové rodáky nám závidí široko daleko. Jsem přesvědčen o tom, že každý člověk, který prožil v Ostravě kus života, ji má navždy v srdci. A navíc je to region rázovitý, jak zpívá slezský bard ve svém Milionáři.