Jsem z Jihu! Proč se tu žije nejlépe v Ostravě?

Takže jsou už skoro sto let součástí Ostravy. V roce 1941 za protektorátu byly k Ostravě připojeny také Výškovice, ale roku 1954 se zase osamostatnily, aby se v roce 1966 opět k Ostravě připojily, a to kvůli stavbě sídliště.

Už v roce 1960 vznikl koncept Ostravy 4, jejímiž hlavními součástmi byly kromě jiných menších částí Hrabůvka, Výškovice a Zábřeh. A po listopadu 1989 z nich vznikl obvod Ostrava-Jih, který tvoří kromě těchto tří částí i sídliště Dubina s osadou Bělský les.

Co se týká rozlohy, má Ostrava-Jih přes šestnáct kilometrů čtverečních a patří k těm větším, ale co se týká počtu obyvatel, je to nejlidnatější ostravský obvod. Žije v něm aktuálně kolem sto tisíc obyvatel, tedy více než třetina počtu obyvatel Ostravy.

A starostou v tomto nejlidnatějším ostravském obvodu je Martin Bednář. Ten se sice narodil v Havířově, ale od svých šesti bydlí „na Jihu“. „Nejdříve v Hrabůvce, kde jsem chodil na základní školu v Hasičské ulici, potom na základku U Haldy a potom ještě na ZŠ Provaznickou. Nyní mám byt v Zábřehu. A jsem zde šťastný,“ říká starosta obvodu Ostrava-Jih.

Mám rád ruch města, říká starosta

Na otázku, jak se mu v obvodu žije a jak si myslí, že se tam žije lidem, odpovídá: „Jsme z velké části sídliště. Jsou lidé, kterým to vyhovuje, ale jsou i lidé, kteří chtějí více klidu a soukromí. Já mám rád ruch města,“ říká, ale podotýká, že lidé můžou na Jihu i do klidných částí Jubilejní kolonie, starých Výškovic či do Zábřehu-Družstva, které letos slaví sto let.

„Máme zde základní vybavení a do dalších městských center to není daleko,“ míní starosta.

Jak se změnil život obyvatel částí Hrabůvka, Zábřeh, Dubina a Výškovice za posledních třicet let? „Domy jsou opravené, jednoznačně přibylo zeleně, hlavně stromů. Máme více možností vyžití i sociálních služeb. Přibyla hřiště, sportovní hala, aquapark, náměstí, Infocentrum. Osobně to vnímám jako pozitivní vývoj. Co mi dojem kazí, jsou někteří bezohlední lidé, kteří se neumí chovat a respektovat druhé,“ říká starosta Martin Bednář.

Pro Bělský les Cesta vody, zlepší se stav OC Odra

Obvod Ostrava-Jih v současnosti uskutečňuje nebo připravuje řadu projektů ke zlepšení života obyvatel obvodu. V běhu je řada oprav, revitalizace území za Lunou, kde bude in-line dráha i parkourové hřiště, upravují se rybníky ve Výškovicích.

Čtěte také: Jsem z Poruby! Proč se tu žije nejlépe v Ostravě?

Připravuje se projekt v Bělském lese nazvaný Cestou vody. „Brzy se zlepší situace bývalého OC Odra, hledáme investory pro rozšíření volnočasových aktivit na ulici Svazácké, věřím v další zajímavou výstavbu bytů v Hrabůvce a Zábřehu. Je to jen zlomek toho, co se připravuje,“ upozorňuje starosta.

Když se ho zeptáte, co nejvíce obyvatelům Zábřehu a Hrabůvky v současnosti chybí, poznamená, že je to dobrý námět na nějakou anketu. Vyzývá tedy tímto Jižany a zároveň čtenáře Magazínu PATRIOT, ať mu napíšou třeba na starostajihu@seznam.cz.

„Samozřejmě mohou také až do konce června přihlásit svůj projekt do našeho participativního rozpočtu Náš Jih – Společně tvoříme Jih. také letos je na realizaci nápadů obyvatel obvodu připraveno celých deset milionů korun,“ upozorňuje.

On sám má ve svém obvodě nejraději pár míst, kam se rád zajde odreagovat. „Patří mezi ně Bělský les, halda Hrabůvka, Jubilejní kolonie. A potom náměstí Ostrava-Jih. Dnes tam půjdu na oběd,“ směje se.

A podotýká, že čtvrti Hrabůvka, Zábřeh, Výškovice a Dubina jsou pro Ostravu důležité, protože v nich žije sto tisíc skvělých lidí, bez kterých by Ostrava nebyla, čím je. „Je tady nádherně, kdo zde nikdy nebyl a zná Ostravu třeba jen z médií, ani neví, oč přichází,“ míní starosta Martin Bednář.

1912 – slavný rok, kdy byl v Hrabůvce zaveden elektrický proud

Když se zeptáte na velkého patriota obvodu Ostrava-Jih, jeho kolegové bez váhání okamžitě ukážou na kronikáře Petra Lexu Přendíka, který vydal už o historii čtyř částí tohoto obvodu řadu prací a publikací. Tento člověk je nejen kronikář, ale také veliký patriot obvodu. Ví o něm vše a pořád něco nového objevuje.

Petr Lexa Přendík říká, že před sto lety už byly Zábřeh i Hrabůvka vysoce moderní obce a později i moderní městské čtvrti.

„Byly rozvinutější díky sousedním Vítkovickým železárnám, brzy byly elektrifikovány a Zábřeh měl třeba i veřejné plynové osvětlení. Přitom ve Výškovicích, které už ležely více stranou, se natáhl elektrický proud až v roce 1933, čili až o dvacet let později než v Hrabůvce, která se elektrifikovala už v roce 1912,“ líčí kronikář Ostravy-Jihu.

Například Zábřeh byl už v první republice průmyslovější částí města, protože Vítkovice už neměly na katastru svého území prostor a tak budovaly na území Zábřehu.

„Jednak nějaké kolonie, ale také závody Vítkovických železáren. Byla tam rozsáhlá pískovna v oblasti dnešních Pískových dolů a v Zábřehu byla i jedna z největších chemiček v tehdejším Československu Julius Rütgers nebo továrny na zpracování dehtu a lepenky,“ vyjmenovává kronikář.

Jubilejní kolonii nemuseli obyvatelé vůbec opouštět

Hrabůvka naopak sloužila bydlení. A vznikla tu v letech 1921 až 1950 stále ceněná Jubilejní kolonie, která je asi nejkrásnější kolonií ostravsko-karvinského revíru, ojedinělý projekt města ve městě.

„Jubilejní kolonie měla sloužit svým obyvatelům tak, aby ji nemuseli vůbec opouštět. Byly v ní obchody, ke kolonii byla natažená tramvajová linka přímo z železáren, byly v ní lékařské ambulance, knihovna, čítárna, myslelo se v ní na kulturní vyžití, lidé si mohli v této kolonii na zahrádkách něco pěstovat, mohli v ní chovat domácí zvířata. Také standard bydlení byl na tu dobu v kolonii velmi vysoký,“ říká Petr Lexa Přendík.

Výškovice se ve vývoji obcí tvořících Ostravu-Jih úplně liší. „Byly už přeci jen vzdálené od průmyslových center, takže tam lidé žili v podstatě až do šedesátých let zažitým zemědělským životem. Je to vidět i na počtu obyvatel, nejvíce jich Výškovice měly v roce 1940 před stavbou sídliště, kdy tam žilo 1 057 obyvatel. A do jejich života průmysl nezasáhl, snad jen tím, že se z nich stali takzvaní kovozemědělci, tedy lidé, kteří pracovali v ostravských průmyslových závodech a plodinami ze svých hospodářství se samozásobili,“ popisuje kronikář Ostravy-Jihu.

Kronikář křtěný Odrou a velký patriot

Petr Přendík se narodil v Zábřehu a říká, že je „křtěný“ Odrou. Na historii ho baví, jak se různá místa proměňují v čase a jak lidé pohlížejí či mění svůj pohled na různé dějinné etapy.

„Fascinuje mne, jak každý člověk vnímá historii jinak. Pro jednoho bylo štěstí, že mu zbořili dům a postavili panelák, v kterém dostal družstevní byt dva plus jedna s výtahem s ústředním vytápěním, pro druhého to bylo naopak neštěstí, protože přišel o milovaný domov nebo domovské prostředí,“ popisuje kronikář.

Na historii obvodu Ostravy-Jih ho fascinuje rozmanitost jeho prostředí. „Máme tu průmysl, staré kolonie, sídliště, les. Je to propojení všeho možného a i když to vypadá, že nemáme jako bývalé obce nijak bohatou historii, nalézáme třeba i dochované dokumenty o Zábřehu z roku 1288 nebo o zábřežském zámku. Vydalo by to i na větší zajímavou výstavu,“ říká.

V Zábřehu se dochovalo kompletní centrum původní obce

Ostatně právě Zábřeh je pro Petra Přendíka unikátní. Neví totiž o jiném případě, kdy by uprostřed sídliště stálo dochované kompletní centrum původní obce, které tvoří dvě stě deset let starý kostel, zámek, který se začal stavět v roce 1597, bývalé fojtství, které dodnes přežilo v podobě restaurace U Havránka a jeho počátky sahají až do ve středověku, tři školy, jedna měšťanka a budova bývalé obecní radnice, někdejší vůbec první škola v Zábřehu.

Čtěte také: Jsem ze Slezské! Proč se tu žije nejlépe v Ostravě?

„Objekty navíc dokumentují vývoj různých stavebních slohů od renesance do současnosti. Myslím, že na to vše můžeme být hrdi,“ říká Petr Lexa Přendík. „Pod zámkem máme starý park a v něm a jeho okolí tři památné historické stromy, jediné památné stromy na území celého obvodu. Takže tam máme takovou krásnou oázu toho všeho, co se v Zábřehu dochovalo.“

Jednou z výrazných částí obvodu je také sídliště Dubina, která začala vznikat až v osmdesátých letech výstavbou prvních velkých panelových domů v obvodu.

„Pro mne je to z hlediska historie asi nejslabší oblast obvodu, protože na ní není moc zajímavého. Dá se tam sledovat nějaký vývoj urbanistických plánů panelového sídliště, je vidět, že tam už nevěděli urbanisté kudy kam. Je to taková splácanina a nejslabší článek celého obvodu Ostrava-Jih. Žije tam sice spousta patriotů Dubiny, ale když si všimnete, tak se o Dubině ani moc nemluví. A když ano, tak spíše, že se tam stane nějaký případ hodný černé kroniky. Jinak moc ne,“ říká patriot obvodu.

Nenápadný prvorepublikový půvab čtvrti Zábřeh-Družstvo

Petr Lexa Přendík stále v obvodě něco objevuje. V posledních třech letech se věnoval městské čtvrti Zábřeh-Družstvo stojící hned vedle radnice Ostravy-Jihu. „Zrovna předevčírem oslavila sto let své existence a tady jsem o ní napsal knihu, která nyní putuje do tiskárny.“

Čtvrť Zábřeh-Družstvo vznikalo jako prvorepubliková čtvrť, ale dostavovala se ojediněle až někdy do osmdesátých let. Původně byl kdysi na místě Družstva jeden velký rybník, který se kolem roku 1800 přeměnil na pastviny.

"V roce 1921 odkoupilo tyto pozemky Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo ve Vítkovicích a začalo stavět nové zahradní město, úplný opak dělnických kolonií, aby domy nepřipomínaly šeď a uniformitu kolonií. Chtěli vytvořit něco moderního. A když se tam člověk prochází, zjistí často až na druhý pohled, že je zde celá řada prvorepublikových vil často i s původními dochovanými interiéry,“ říká Petr Lexa Přendík.

Před radnicí bývaly rybníky, americké bombardování zničilo celou ulici

Má rád období kolem roku 1600, protože z této doby má Zábřeh dochovánu řadu detailních písemných památek a dokumentů a dá se z nich sestavit, jak tehdy Zábřeh vypadal.

„Máme urbáře, máme mapy, takže víme, že tady před radnicí by se před námi tehdy rozkládaly rybníky, které se táhly od Bělského lesa až k městskému stadionu. Ale všeobecně mě baví období od roku 1890 do období druhé světové války. Tam je velice vidět celý ten rozmach zdejších obcí a vůbec Ostravskokarvinska,“ říká kronikář Ostravy-Jihu.

Na těžkém období druhé světové války ho zajímá pohled obyčejného malého člověka na takové dějinné období. A samozřejmě vypjaté momenty amerických náletů i sovětského osvobozování Ostravy. „K tomu jsme také vydali knihu a udělali jsme ji za pět minut dvanáct. Mluví v ní pamětníci, z nichž nikdo se už vydání knihy nedočkal,“ říká Petr Lexa Přendík.

Například americké bombardování v létě 1944 mířené na Vítkovice postihlo Zábřeh docela těžce. „Byla tady ulice Karpatská a Hollarova. Jedna z nich se nyní jmenuje příznačně V Troskách. To byla taková luxusnější ulice postavená na přelomu dvacátých a třicátých let vedle zábřežského hřbitova. A když přišel 29. srpna 1944 americký nálet, tak podstatě celá ta ulice byla vybombardována, protože Zábřeh ležel blízko Vítkovic a té velké chemičky Rütgers. Tak to schytal,“ líčí kronikář a dodává, že během nějaké třičtvrtěhodiny zemřelo v troskách domů 128 lidí a bomby opravdu markantně poškodily řadu objektů.

První publikace? Kronika česká, kterou psal v osmi letech

Kdy Petr Přendík poprvé u sebe pozoroval zájem o historii? Když jde občas přednášet do škol, bere sebou svou první kroniku. Jmenuje se Kronika česká a začal ji psát někdy v osmi letech, kdy do ní začal opisovat pasáže z vlastivědy a maloval si k nim obrázky.

„To byl asi první impuls a pak jsem měl hodně velké štěstí na učitele dějepisu. Jedna z nich, paní Šárka Feketsová mne poslala za školu na dějepisnou olympiádu, která se jmenovala S bílým koněm ve znaku o dějinách Ostravy. A tam to začalo – otevřel jsem obří knihu Dějin Ostravy a když jsem jí listoval, zjistil jsem, co Ostrava všechno je a jak to s ní všechno bylo. A už mne to baví nějaký dvacátý rok,“ usmívá se mladý kronikář obvodu Ostrava-Jih.

Nejdůležitější pro Zábřeh a Hrabůvku bylo protažení vlečné dráhy

Co bylo pro obce Zábřeh a Hrabůvka tím hlavním milníkem v jejich vývoji? Tady Petr Přendík u Zábřehu jmenuje rok 1887. Tehdy byla přes Zábřeh protažena vlečná dráha ze svinovského nádraží do Vítkovických železáren.

„Tím se Zábřeh napojil na železnici a kolem této železnice vznikly do konce 19. století všechny ty průmyslové objekty. To byl ten prvopočátek a do první světové války se Zábřeh velmi proměňoval. Tam lze číst všechen jeho velký stavební vývoj,“ říká.

V případě Hrabůvky zase kronikář Petr Přendík mluví o dědině, která dlouho spala. „Nebylo tam mnoho průmyslu, ale důležité u Hrabůvky bylo, že stála mezi železárnami v Pobeskydí a Vítkovickými železárnami. Vedla jí stará místecká silnice, která tu byla už od středověku, a po ní začaly oběma směry putovat výrobky a všechno možné. A Hrabůvka na tom profitovala. Sedláci začali najednou nabízet dopravu koňmo mezi železárnami, nemuseli už tolik na pole a zakládaly se při té cestě první hospody, ubytovny a první kolonie. Hrabůvka tak začala těžit z dopravy,“ líčí kronikář.

S Jarkem Nohavicou seděla tři roky v lavici

Velkou patriotkou obvodu Ostrava-Jih je paní Dana Gurecká, která pracovala půl století v ostravských knihovnách, kde byl ve své době krátce jejím kolegou i Jarek Nohavica.

„Byl to i bývalý spolužák, se kterým jsem seděla tři roky v lavici, když jsme oba dálkově studovali Střední knihovnickou školu a přednášky měli v někdejším Domě kultury VŽKG. Jarek pro ostravskou knihovnu později potom dělal i řadu minikoncertů a chvíli s námi jako knihovník pracoval v Knihovně města Ostravy. Osmnáct ženských a Jarek,“ směje se Dana Gurecká.

A vzpomíná, jak dnešnímu slavnému bardovi s kolegyněmi v době, když už začal koncertovat, zdůrazňovala: „Jarku, tu maturitu musíš udělat. Nevíš, co tě v životě čeká.“

Dana Gurecká se narodila v kolonii vedle chemičky MCHZ v Nové Vsi. Když jí byly dva roky, tak se její rodina v roce 1950 přestěhovala do takzvaných dvouletek u ulice kpt. Vajdy v ostravském Zábřehu.

„Ta čtvrť se po pár letech začala nazývat Stalingrad. Tenkrát byly kolem dvouletek, v nichž jsme bydleli a bydlím dodnes, jen louky a pole a hned pak Bělský les. Těch domů tam vzniklo patnáct a bydlím v jednom z nich pořád, protože je to moc pěkné bydlení. Nechtěla jsem to tam nikdy opustit, ani když jsme později s manželem dostali nový byt v sídlišti Dubina. Tak tam šli moji rodiče, jim už v pozdějším věku vyhovoval výtah v novostavbě a líbily se jim vymoženosti nového sídliště,“ vzpomíná Dana Gurecká.

Do Bělského lesa jako dítě a potom se svými dětmi. A dnes na kole

Oblast dvouletek bez paneláků si pamatuje dobře někdy od pětapadesátého roku, chodila v místě i na základku a na střední školu.

„Pořád jsou dvouletky velmi pěkným sídlištěm. Dnes tam už máme vzrostlé stromy a především ani ne pět minut cesty do Bělského lesa, kam jsme chodili řádit jako děti a já později i se svými dětmi. Dnes jezdím do Bělského lesa na kole nebo na vycházky se svými dvěma psy, třeba i na pivo, buď na minigolf, nebo až nahoru na Kolibu na rozhraní Zábřehu a Staré Bělé. Já to tam opravdu miluju a jsem strašně ráda, že tam mohu bydlet,“ říká patriotka obvodu.

Dvouletky, kde bydlí, stojí kousek za hotelem Helbich a jsou to podle ní pořád krásné cihlové domy. „Nemají sice výtah, ale aspoň si udržuji fyzičku. Mám to tam opravdu moc ráda. Nejraději bych byla, kdybych tam mohla bydlet pořád až do dne, kdy mne z bytu jednou vynesou,“ směje se.

Byly to velkoryse vyprojektované domy, ale přišlo šetření

Její dům a další domy se jmenovaly „dvouletky“, protože vyrostly na několika místech v Ostravě při takzvaném dvouletém plánu. „Ty naše byly v letech 1947 původně velkoryse projektované. Celkem třináct domů mělo mít třeba shoz odpadků šachticí, další vymoženosti a nahoře jednopokojové mansardové byty a měli bychom i výtah, tito architekti si dokonce vzali inspiraci z ciziny, dole udělali prádelnu a mandlovnu. Jenomže přišel osmačtyřicátý a šetření. Ale strašně moc lidí za tu dobu se do těch bytů chtělo stěhovat, bydlelo tam hodně doktorů a inženýrů,“ popisuje Dana Gurecká.

Poblíž dvouletek stálo v jejích dětských letech jen pár původních stavení, například sedláka Sýkory, s jehož synem Dana Gurecká chodila i do základní školy.

„Jeho táta ta pole prodával nebo byl přinucen prodat,“ vzpomíná. „Na těch polích a polní cestě jsme si hráli. Byl to ráj, všude jsme tam běhali a hráli si na pískovišti, které nám vystavěli rodiče, když sázeli kolem domů ty dnešní stromy. Tehdy ještě nestálo náměstí SNP a nebyla tam žádná obslužnost s obchody jako dnes.“

Smrděla Nová huť, chemička, hlavně koksovny

Až koncem padesátých let prošlo území novou výstavbou. „Nejdříve tam postavili polikliniku, v roce 1959 potom obchodní dům a naposledy poštu. Předtím tady byl jen takový provizorní prodej, byl tam jen nějaký konzum, kde bylo všechno možné. Když vystavěli další obchody a obchodní dům, tak už jsme kvůli větším nákupům nemuseli až do centra Ostravy nebo do centra Vítkovic,“ vzpomíná Dana Gurecká.

Samozřejmě že pamatuje „černou“ Ostravu. „Když bylo jižní proudění, tak k nám šel smrad z Nové huti, potom i z Paskova, ale ten voněl spíše dřevem. U nás smrděla chemička Julia Rütgerse, který i několikrát bouchnul, jednou i tak, že vyletěla okna až u nás. Dnes je to hodně velký rozdíl, ty fabriky už tolik po úpravách nesmrdí a ovzduší není tak znečištěné, jako když v Ostravě bývala koncentrovaná průmyslová výroba. Tedy hutě, šachty a zvláště koksovny, a že těch tady v Ostravě bylo. Jen někdy přijde inverze a je to horší. Kdysi když jste přišel k oknu, tak na parapetech byl každé ráno popílek z koksoven. Vždycky když chladili koks. Ale horší to měli lidi v centru Ostravy, kteří bydleli přímo naproti Karolíně,“ vzpomíná Dana Gurecká.

A vzpomíná na rudou záři nad Ostravou. „Kdo jel v tramvaji kolem vysokých pecí, mohl vidět při odpichu tekoucí žhavé železo. To se každý večer rozlila po večerní obloze rudá záře. Někdy nad komíny i hořelo takovými plameny, nějaký technik by určitě věděl, čím to bylo. Asi nějakými plyny,“ usmívá se pamětnice.

Pamatuje letiště, první letec bydlel u nich v domě

Pěkné vzpomínky má také na bývalé letiště v Hrabůvce, na které dnes jen upomíná bývalý hangár, ve kterém je prodejna řetězce Hruška.

„Jako dítě pamatuji, že z toho letiště otec lítal na služební cesty a my jsme mu s mámou vždy chodily naproti, když se z nich vracel domů. Letiště bývalo za hospodou Dakota, kdysi tam místo paneláků byly jen louky, které sahaly až ke kostelu v Hrabůvce. Na těch pozemcích vzniklo v třicátých letech letiště, první letadlo tam přistálo někdy v roce 1937. A v našem domě bydlel pan Antonín Režný, který tím vůbec prvním letadlem přiletěl nejprve jako mechanik, ale brzy se stal i pilotem. S jeho synem se hodně přátelím, zůstal u nás ve dvouletkách bydlet,“ vzpomíná pamětnice.

Tati, cos přivezl? Vítala otce, když vystupoval z Dakoty

Letiště tvořila zpočátku nízká výpravní budova a jeden hangár. „A já si vzpomínám a dodnes vidím, jak ta Dakota, které u nás po roce 1948 létaly už jen krátce, s tatínkem klesala, pak přistála, a on těmi schůdky, které byly hodně vepředu, scházel dolů. "A tati, cos přivezl?" to mně zajímalo nejvíce. Potom mě ještě hodně fascinoval ten pytel na vítr, který byl na tom hangáru,“ vzpomíná.

Pamatuje si také na ozdravné lety pro děti, při nichž prý tlak ve vyšších výškách působil dobře na průdušky. „Taky jsem letěla, ale pamatuji si z toho hlavně jen ten interiér letadla, pana Režného a dřevěné lavice jak u hospody nastavěné za pilotem, na těch jsme při těch ozdravných letech jako děti seděly. Ale nejvíce mi utkvělo v paměti, že mi koupili na ten let nějakou sušenku. Na přelomu padesátých a šedesátých letiště zrušili, protože sídliště se rozrůstalo a postavili Mošnov. Ale ještě počátkem sedmdesátých letech na starém letišti fungoval aeroklub pro letecké modeláře. Letiště bylo moc fajn,“ říká Dana Gurecká.

Klavírista z Flaminga hrál Ježka, stala se knihovnicí

Za jejího mládí ještě jezdily po celé Ostravě dřevěné tramvaje, takzvané „lokajky“ a tramvaj číslo 2 už tehdy jezdila po stejné trati jako dnes, jen se její trasa protahovala tak, jak se stavěly další části sídlišť a přibývaly domy.

„Do našeho kulturáku jsem chodila deset let na klavír, v protějším domě bydlel Vladimír Figar, klavírista z Flaminga. Umřel brzy, ale byl to klavírní fenomén a machr, však Maruška Rottrová na něho pořád vzpomíná. Jeho koncert byl vyvrcholením našeho absolventského koncertu, hrál tehdy Bugatti step, ten známý Ježkův majstrštyk,“ říká Dana Gurecká.

Její čtenářská vášeň vyústila v půlstoletí práce v mnoha ostravských knihovnách. „V těch padesátých letech jsme si v první knihovně v Zábřehu půjčovali jako děcka knihy Čuk a Gek, Daleko od Moskvy, Čapajev a Jak se kalila ocel a ještě nám vždy knihovnice přihodila knihu od nějakého sovětského autora s tím, že si ji musíme určitě přečíst,“ směje se. Knihovnickou práci milovala, vždyť jako knihovnice dvanáct let přesluhovala i v důchodu.

„Složení čtenářů se však po devětaosmdesátém změnilo, ovlivnila to výrazná změna života, zůstali ti věrní a celoživotní, důchodci. Čtenářů střední věkové vrstvy však hodně ubylo a lidi často přišli do knihovny jen pro povinnou četbu. A když se vás pak vysokoškolák zeptá, jestli ten Kosmas nenapsal něco tenčího, tak byste ho nejradši tou knihou majzli přes hlavu. Protože Kosmas napsal jen tu svou kroniku,“ říká Dana Gurecka, která však v poslední době pozoruje, že čtenářů knihoven přibývá.

Metař Bedříšek a trhovkyně Atanaska

Vzpomíná na „figurky“ ze Zábřehu a Hrabůvky, například na obecního metaře Bedříška ze začátku šedesátých let.

„Byl trošku bláznivý, ale pečlivý. Jezdil tak, jak to vidíte na starých fotkách, s vozíkem a v té naší čtvrti udržoval a zametal chodníky. Popeláři samozřejmě vyvezli odpadky a on to dočišťoval. Ale lidé tehdy nedělali takový nepořádek jako dnes, bylo to asi tím totalitním společenským drilem,“ říká Dana Gurecká.

Vzpomíná také ráda na bulharskou trhovkyni Atanasku, která prodávala na tržišti za náměstím SNP. „Přišla sem s Bulhary, kteří do Československa přišli po pronásledovaných Řecích, začali se věnovat zahradničení a ty své produkty začali prodávat na tom tržišti. Atanaska měla svou zeleninu opravdu skvělou, oni ji pěstovat nějak umějí a věnují se tomu, i když tady v Česku sluníčko není takové jako u nich dole. Prodávala tam od šedesátých let strašně dlouho. Už sice umřela, ale na tom tržišti za náměstím, které se postupně rozšířilo a drží se dodnes, prodávala tu svou mrkev, celer, petržel a bůhví co ještě možná před pěti lety,“ vzpomíná pamětnice Dana Gurecká.

Když byli na ubytovně lidé z Angoly, létaly hrnce z oken

Vzpomíná i na řecké imigranty, kterým československá vláda nabídla ve čtyřicátých letech při občanské válce v Řecku pomoc a azyl. „Měli jsme za školou řecký dům, to byl třípatrový dům se třemi vchody, kde bydleli jen Řekové. Měla jsem třeba spolužačku Despinu Georgiadu, ale byli to zlatí lidé. Pak jsme zažili, jak za Helbichem postavili tři ubytovny. Nejdříve jimi prošla vietnamská vlna, ti byli a dodnes jsou aspoň slušní a pracovití, pak Kubánci, to už bylo veselejší a pak jsme tam měli i Angolany. To tam lítaly věci z oken o podobně,“ vzpomíná Dana Gurecka.

Nůžky, nože, brousím! A ukradené slepice

Pamatuje také na první kočovné Cikány, když přijeli do Ostravy ještě před zákazem kočování, který vyšel v listopadu roku 1958. „To už se sídliště rozrostlo a v místech, kde je dnes v Bělském lese minigolf a tři vysoké věžáky, tak tam byl les až nadoraz k hlavní Čujkovově cestě. A tam jednou, když jsme s mámou šli na nákup, jsme uviděli tábořit cikánské vozy ze Slovenska. Rozbili si tam tábor a stany, udělali si tam ohniště, kolem byly cikánky v širokých suknicích a chlapi, někteří z nich byli drotári, česky dráteníci,“ vzpomíná.

Právě drotári chodili do vchodů domů, na všechny nájemníky zvonili a volali: „Hrnce drátovat, nože brousit!“ Cikánky zase prý bývaly i neodbytné, daly třeba nohu mezi dveře a „paničko, hádat z ruky.“

„Lidé, kteří měli u nás ještě hospodářství, tak opravdu přišli i o pár slepic, které si ty cikánské ženy strkaly pod ty široké sukně,“ vzpomíná Dana Gurecká a dodává, že brzy po příjezdu prvních cikánů do Ostravy přišlo nařízení: neotvírat dveře, když tak vždy na řetízek.