Nejnovější zprávy: Panenky, se kterými si hrály naše maminky a babičky. Zámek hostí unikátní výstavu ​Harenda baví degustacemi i českou kuchyní v moderním pojetí

Sport

Kdybych v Baníku zůstal, na Bazalech by stál nový stadion, říká Alois Hadamczik

Alois Hadamczik, který nedávno oslavil 70. narozeniny, dosáhl velkých úspěchů. Coby majitel fotbalového Baníku viděl talent v Milanu Barošovi a nastavil jeho zabudování do ligového týmu, odkud poté přestoupil za tučné odstupné do Liverpoolu. S hokejovým nároďákem zase získal pět medailí včetně olympijského bronzu v Turíně.

Foto: Vladimír Pryček

Teď je před ním další obrovská výzva. V polovině června se stal novým prezidentem hokejového svazu a hned se pustil do práce. Každopádně je jasné, že musíme šetřit. Doba je totiž zlá, pro kluby i běžné domácnosti. Musíme začít od toho, které věci jsou nutné a které mají prioritu. Nemůžeme vyhazovat peníze z okna," řekl Hadamczik v exkluzivním rozhovoru pro tištěný Magazín PATRIOT, který vám teď přinášíme i na našem webu.

K činnosti svazu jste byl hodně kritický, bude těch změn hodně?

Kritiku jsem měl hlavně k soutěžím, ke kterým jsem se ostře vyjadřoval více než deset let. Vezměte si, že letos spadlo z juniorské extraligy pět týmů a zůstává jich čtrnáct – a to je přesně to, co jsem před dvanácti lety navrhoval. Soutěž je zúžená a bude kvalitnější. Pracovat se ale musí s celou mládeží. Musíme dát klubům více peněz, ale taky od nich budeme více vyžadovat. Nastavíme kontrolní testy připravenosti hráčů, budeme mluvit s trenéry. To všechno připravíme.

Pamatujete, kdy vás poprvé napadlo, že byste se chtěl stát šéfem svazu?

Jendou jsem veřejně řekl, že dokud nebude volba celého výkonného výboru, tak do toho nepůjdu. Pak jsem se ale dozvěděl, že kluby o tomto kroku uvažují, a když mě oslovilo asi devět extraligových týmů s tím, abych kandidoval a že mě podpoří, tak jsem o tom začal uvažovat. Poté jsem mluvil s jedním novinářem, kterému jsem řekl, že je možné, že kandidovat budu. On to ale napsal jako hotovou věc. Když jsem pak sledoval, jak mě lidé podporují na sociálních sítích, tak už nebylo nad čím váhat.

Každý si pamatuje, že když jste v roce 2014 končil u národního týmu, nepanovala okolo vás dobrá atmosféra. Teď za vámi stála velká část hokejového národa. Co se změnilo?

Český nároďák dlouho nic nevyhrál a i kritici začali vnímat, že to není tak jednoduché. Podle mě byla tehdy kritika neúměrná, což bylo hodně vidět před olympiádou v Soči. Já jsem vždy říkal, ať mě lidé nechají udělat tým a kritizují mě až potom, ne měsíc předem. Jenže v té době to prostě fungovalo jinak.

A teď vám fandili i lidé, kteří vás předtím kritizovali.

Lidé si na mě udělali názor sami. Cítil jsem jejich podporu a to mě motivovalo, abych do volby šel. Věděl jsem, že už nemůžu uhnout, i když jsem o tom uvažoval a měl jsem napsané stažení návrhu na kandidaturu. Podpořila mě taky rodina, a tak jsem jel do Prahy se sebevědomím, že nemůžu prohrát. Lidé mi svou podporou naznačili, že chtějí, abych vedl český hokej. Říkal jsem si, že když prohraju, tak mi v mysli zůstane podpora fanoušků ze sociálních sítí, a když vyhraju, tak že budu mít na zádech velký balvan, že je třeba něco dokázat a důvěru lidí nezklamat. Musím komunikovat s kluby a celým hokejovým hnutím. Je třeba dát malým klubům pokoru a úctu k tomu, co dělají. Vždyť přece odtud vycházejí hráči do vyšších soutěží a dále případně až do reprezentace.

Byl jste na mistrovství světa i olympiádě, teď vedete celý svaz. Je to ta největší výzva?

To bych neřekl. Být u reprezentace a vést ji na mistrovství světa nebo pod pěti kruhy, to je něco jiného. Ano, teď jsem dostal obrovskou pozici, ale mám možnost klidu, rozvahy a plánování. Vím, že to bude těžké, proto je třeba nastavit správnou osnovu a vybrat k sobě správné lidi. Kdyby to bylo lehké, tak to může dělat každý. Mou zásadou je, že ve firmě musí být pořádek a důslednost, což po druhých vyžaduji. Nechci poroučet, ale udělat si nadhled. Mám silný mandát, který mě opravňuje k tomu, abych své názory prosadil.

Lidé vám často vyčítali, že jste nic nevyhrál. Myslíte ale, že až časem docenili, co jste dokázal? Medaile je přece veliký úspěch, ne samozřejmost.

Mám pět medaili s národním tymem, sedm v extralize. Každá generace má své hrdiny, i ta moje je měla, ale silné generace stály taky proti nám. Bylo umění hrát proti silným týmům, které měli Švédi, Kanaďané nebo Rusové. Třeba v Bratislavě jsme z deseti zápasů vyhráli devět. Co mi scházelo, byl Dominátor. Ten by to zazdil a byla by zlatá. Každopádně si myslím, že se nemám vůbec za co stydět. Každý trenér měl jako malý sen dělat ligu, pak nároďák, pak vyhrát medaili. Já jsem kluk z dědiny a ty sny se mi splnily. Když teď vidím, že mi lidé věří, tak je to pro mě velká výzva. Budu stejně pokorný jako dosud, ale nechci si udělat jen čárku, že jsem se někam dostal. Jsem připravený i na nepříjemné věci. Je to stejné, jako když máte právo nominace na nějaký turnaj. Někdo pochopil, že je to moje práce, někdo se v tom ale chtěl pořád hrabat a hledat senzace. Tak to bude i na svazu. I tam bude muset někdo odejít, já se k tomu však postavím čelem. Mám totiž nějakou vizi a s tím souvisí i mé pravomoce.

V našem regionu vládne Třinec, máme tady taky Vítkovice, Frýdek-Místek nebo Porubu. Není ale škoda, že další kluby ztrácí? Třeba Havířov spadl do druhé ligy…

Máme těžkou ekonomickou situaci. Hokej platí částečně diváci, pak majitelé klubů a sponzoři kolem. Já jsem strašně rád, že je extraliga ve Vítkovicích, které by podle mě měli podporovat všichni okolo. Stejně jako to bylo za mého bráchy. Byl tady fotbalový Baník, který se ke všem choval korektně, dával hráče zadarmo na hostování okolním klubům a ty zase vychovávaly fotbalisty pro Baník. Myslím si, že Havířovu by slušela první liga. Pro mě je nepochopitelné, že spadli. A taky si myslím, že Poruba by měla navázat větší spolupráci s Vítkovicemi. Vždyť jsou v jednom městě, lokálkou projedete z jedné haly do druhé.

Co říkáte na to, že v mnoha extraligových klubech hrají průměrní cizinci na úkor domácích mladíků?

Kluby se bez kvalitní mládeže nikdy neuživí. Když jsem měl Baník, tak jsem měl 99,9 procent hráčů z okolí. Nejdál tady byl z Olomouce Látal. Svět žádá nakupování velkých hráčů, ale pokud si můžete vychovat svůj tým a vychovat hráče jako Baroš, Havlát nebo Marek, tak je to krásné. Pokud přijde cizinec, tak by měl být hvězdou. V naší extralize je sice cizinců hodně, ale ozdob je z nich tak pět nebo šest. Proto si musíme co nejrychleji vychovat vlastní hráče extraligy, na které pak budou chodit rodiče, babičky, dědečkové i kamarádi. Pokud extraligové kluby dávají na mládež 25 milionů korun, tak se pak nemůže stát, že přijedu na mistrovství světa dvacítek do Ostravy a sedm týmů tam nemá ani jednoho hráče. To je ten úpadek českého hokeje, o kterém se tolik mluví.

Jednou máme jít švédskou cestou, pak zase tou finskou. Ale jaká je naše česká cesta?

My jsme zabočili do temna. Pokud se na nás naši předci dívají, tak si musí říkat, co jsme to provedli. Nebylo samo sebou, že tady byli Holíkové, Martincové, Pouzarové, Jágrové nebo Kaberle. Byla tady větší konkurence, samozřejmě, ale systém byl tehdy zkrátka dobrý. Buďme rádi, v jaké době žijeme, ale musíme se přizpůsobit. Pokud uděláme konkurenční prostředí, tak vytvoříme tlak na hráče, trenéry i manažery, a to je ta nejlepší cesta. My nejsme Kanada ani Amerika, máme jinou mentalitu. Výchova českého hokeje byla ozdobou celého světa, od nás se učili Finové. Ti ale udělali takový pokrok, že my jsme zůstali stát a pak jsme šli dolů. Nenastavili jsme konkurenci, uzavřeli jsme soutěže, a tak jsme vytvořili pohodlnost pro všechny. Když je ale někdo pohodlný, tak je i jednooký mezi slepými král, jenže ne mezinárodním poli to nestačí. A to byla naše extraliga juniorů. Nevychovali jsme hráče, a proto od roku 2005 nemáme medaili s juniory. Někteří pánové u toho byli bohužel hrozně dlouho a celou dobu slibovali, že to vyjde příště. Když nemá výsledky trenér, tak ho vyhodí za rok nebo za dva. Tady ale došlo k zaspání situace, proto šel hokej dolů. Protože i když máte hodně peněz, ale sportu nerozumíte, tak je to jen bezedná studna.

Může být letošní mistrovství světa, na kterém jsme získali bronz, cestou k lepším zítřkům?

Letošní šampionát byl hodně ovlivněný tím, že nepřijeli Rusové. A nám taky pomohl příjezd Davida Pastrňáka. Mistrovství však ukázalo, že když hrajeme hokej, který je nám vlastní, tak nám několik skvělých hráčů, s pomocí těch ostatních, dokáže uhrát medaili. Tak by měl český hokej vypadat. Hrozně velký hráč je taky Krejčí, k tomu zářil Červenka, jenž je rok od roku lepší. Vždy byl dobrý hokejista, ale teď s těmi dvěma, to byla paráda. Tak vypadá hokej naslepo, když hráči mají talent a umí to hrát. To je cesta, kterou musíme jít. Musíme vytvořit konkurenci od žákovských týmů, je třeba dbát na tvrdý trénink a z toho nám musí vyrůst osobnosti. Do špičky musíme jít tvrdou prací. Je nutné mít dobré soutěže, kde budeme pod tlakem majitelů, manažerů, fanoušků. Hokej nás musí bavit, ale musíme mu dát pracovitost, důslednost a musíme mít zásady. Když se toho budeme držet, tak během čtyř nebo pěti let může být cesta, kterou chci nastolit, úspěšná. Kluci mohou být pořád lepší a my zase budeme moct uvažovat o medaili. Ve dvacítce o ní ale v současné době uvažovat nemůžeme.

Zmínil jste Davida Pastrňáka. Prý jste trénoval jeho tátu?

Ano, pět let. Když si na něj teď vzpomenu, je to celý mladý Pasta. Byl to technický hráč, pravák, měl hlavu nahoře, skvělé nahrávky. Každý nedojde na vrchol, jeho táta nikdy úplně nahoře nebyl, mladý Pasta se ale dobře rozhodl, šel ven a uspěl. Má hodně ze svého táty.

V roce 2024 se do Prahy a Ostravy vrátí světový šampionát. Může být ještě lepší než ten před sedmi lety?

Každý rekord se dá pokořit. Pokud bude šampionát stejný jako v roce 2015, tak budeme vítězové. Taky je ale třeba uvědomit si, že tady přitáhli plné stadiony i Rusové. Vím, že dnes dostává přednost morálka. Rusové vstoupili na cizí území, zabíjejí nevinné lidi, ženy a děti, chlapi musí do války a svět hledá všemožné prostředky k tomu, aby se Rusko probudilo a stáhlo se zpátky. Já bych byl rád, kdyby válka už skončila, a taky, aby Rusko bylo zpátky na mistrovství světa. Ze sportovního hlediska je třeba, aby tam byl takový konkurent – sice nenáviděný, ale ohromně kvalitní. Diváci na ně budou alergičtí, ale určitě na ně přijdou.

Váš nedávný komentář o hráčích, kteří chtějí v Rusku hrát, vyvolal velký rozruch. Čekal jste, že okolo toho bude takový poprask?

Nečekal jsem to. Když jsem se ale podíval na sociální sítě, tak jsem viděl, že 70 procent lidí je na mé straně. Ale já jsem to ani špatně nemyslel. Pokud je povoleno, že hráč může jít do Ruska, tak je to jeho zodpovědnost a jeho riziko. Já nemám právo mu na základě toho zakázat nominaci do národního týmu. Někdo mi předhodil, že Švédsko a Finsko nominaci zakázali, ale já mluvím za sebe. A když nebudu svůj, tak nemůžu dojít tam, kam jsem došel. Nemohl bych být u nároďáku ani na svazu. Pokud by výkonný výbor vyvolal hlasování a většina by byla proti, tak já to přijmu. Já jsem do Ruska každopádně nešel před lety a nešel bych tam ani teď. S lidmi z Ukrajiny trpím, u nás v Buly centru jim pomáháme, co můžeme, své morální povinnosti plním. Jsem na straně Ukrajiny.

Teď šéfujete hokejovému svazu, ale dříve jste stál v čele fotbalového Baníku. Jak jste se ke klubu vlastně dostal?

Vzal jsem Baník, i když jsem nevěděl, do čeho jdu. Pan Jirousek, můj právník, mi říkal, že Baník je na krach, abych ho vzal. Vletěl jsem do toho bezhlavě. Byla to hodně zajímavá zkušenost. Jen je škoda, že za celou dobu mého působení v Baníku nedalo na klub město ani kraj jedinou korunu, proto jsem potom odešel. Kdyby tehdy město Baník dotovalo, tak bych asi zůstal. Jenže naplnit rozpočet bez jejich pomoci bylo hrozně těžké, zachránil nás až prodej Jankulovského.

Za velké peníze jste prodal taky Baroše do Liverpoolu. Do áčka Baníku jste ho vytáhl vy, že?

Byl jsem u Jardy Jágra v Pittsburghu, který mě vzal do kabiny a zázemí Penguins. Zaujalo mě, jak se tam chovají k hvězdám. Oni je budují. Neříkají jim, že jsou mladí a musí něco dokázat, oni si mladé hvězdy vytipují a pak jim ve všem pomáhají. Zametají jim cestu, hráči toho však nezneužívají a rozvíjí se. S takovou vizí jsem přišel u Milana Baroše.

Byl to váš kůň?

Zavolal jsem si ho a řekl jsem mu, že bude mít sedm nebo osm tisíc plus prémie, které tehdy byly v áčku Baníku hrozně velké. Řekl jsem mu, že bude hrát každý zápas od začátku. Vytvořil jsem na něj psychologický tlak, že mu dám šanci a on se bude muset rozvíjet. Slíbil jsem mu, že až mu bude 18 let, tak mu dám auto, on ale věděl, že když poruší životosprávu, tak jde do juniorky.

Jak na to reagoval?

Milan to přijal. Takže jsem zavolal trenéra Ličku, kterému jsem řekl, že potřebuji zabudovat jednoho mladého hráče. Sdělil jsem mu, že není třeba, aby vyhrál titul nebo se dostal do pohárů, ale že nesmí spadnout. On ale můj plán s Barošem neakceptoval. Měl na to právo, ale já jsem mu řekl, že když mi to zopakuje i zítra, tak mu ukončím smlouvu a vyplatím všechny peníze, na které má nárok. Druhý den už souhlasil. To stejné jsem udělal i s Václavem Svěrkošem, manažer Oldřich Novák zase přivedl Honzu Laštůvku.

Proč jste potom Baník prodal?

Nebyl jsem velikáš, chtěl jsem někam dojít postupnými kroky. Pak mi v Praze řekli, že budu trenérem nároďáku, ale nesmím být v Baníku. Tehdy mi na oči spadly klapky a začal jsem hledat kupce. Objevila se jen Česká sportovní, ve které figuroval pan Petera. Měl jsem k nim důvěru, Baník jsem jim předal s kádrem, který o rok později vyhrál titul a na kontě jsem nechal 70 milionů korun. Vybudovali jsme tréninkové hřiště u školy J. Šoupala a klub neměl ani korunu dluhů. Za to všechno nám dali 60 milionů korun.

S Baníkem to ale šlo z kopce!

Je pravdou, že ho rozebrali do posledního šroubku. Peníze odváděli všemi možnými směry, což si Baník nezasloužil. Baník se dostal do krizové situace a já jsem do něj v době, kdy byl v klubu pan Šafarčík, chtěl dokonce ještě jednou vstoupit. Potom na mě ale udělal botu a já jsem od toho úmyslu odstoupil.

Litujete toho, že jste před lety Baník prodal?

Nevím, jestli mi to někdo bude věřit nebo ne, ale já jsem vždy Baník bral jako firmu bráchy. Nevzal jsem si z Baníku ani korunu, měl jsem akcie, ale v klubu jsem neměl ani jeden plat. Z prodeje jsem dostal 30 milionů, zbytek dostal můj kolega. Vyučil jsem se tam jako manažer a majitel, ale dodnes, když jedu okolo Bazalů, mám tep 200 z toho, jak jsem takovou blbost Baníku mohl udělat. V tu dobu jsem si neuvědomil, jaký je Baník fenomén. Kdybych v Baníku zůstal, tak by dnes stál na Bazalech nový stadion. Měli jsme hotovou studii.

Je vám líto, že Baník hraje ve Vítkovicích?

Když vzpomenu na dobu mého bráchy, tak fotbalové Vítkovice byly pro Baník hlavní nepřítel. Zato ty hokejové byly jeho bráchou a kamarádem. Tak to mělo být a tak to mělo zůstat. No a dnes je Baník ve Vítkovicích. Stojí tam sice krásný stadion, ale nejsou to Bazaly.

Myslíte, že se tam Baník jednou vrátí?

Byl bych rád, kdyby se v našem státě změnila ekonomická situace, jednou by se Bazaly prohloubily o šest metrů dolů a byl by tam takový stadion, ke kterému jsem měl studii. Jsem přesvědčený, že kdyby byl na Bazalech stadion do 15 tisíc diváků, tak by měli každý zápas z devadesáti procent vyprodáno a každý by si své vstupenky vážil. Bohužel se to nepovedlo, to mi osud nedopřál.

Sledujete Baník i v dnešní době?

Baníku fandím pořád, stále tam vidím bráchu Evžena. Ten tam nechal celý život, já jen práci a peníze.

Líbí se vám dnešní Baník?

Konečně je tam někdo, kdo nepřišel vybírat peníze, ale chce klub stabilizovat. Sice bych Baník viděl na Bazalech, ale klub teď má dobré podmínky. Baník je na vzestupu. Buduje mládež, já bych dělal ale jednu věc jinak. Nestahoval bych všechny děti do jednoho klubu. Někteří mohli klidně i tři roky ještě růst v malých klubech, kde by patřili mezi hvězdy. Myslím, že Baník by měl přivádět jen ty top špičky, jako tomu bylo kdysi.

Byl jste rád, když si Baník plácl s Pavlem Vrbou?

Příchod Pavla Vrby je to nejlepší, co se mohlo stát. Znám ho, byl v Baníku v době, kdy jsem tam byl i já. Dosáhl už na spoustu úspěchů a já věřím, že další přidá v Baníku. Pokud bych si měl vybrat trenéra já, tak bych ho určitě vzal.

Docela zarážející je ale to, jak z Baníku utíkají hráči z talentovaného ročníku 2004. Šmiga je ve Slavii, Kukučka ve Spartě, Macej odešel do druhé italské ligy. Co si o tom myslíte?

Když vám utíkají takoví hráči, tak by se měl majitel klubu zamyslet, koho zaměstnává. Je zajímavé, že neutíkali Baroš, Svěrkoš nebo Laštůvka. Každý byl nějak podchycený smlouvou. Pokud někdo uteče zdarma, tak tam něco nefunguje správně. Poznáte, co je mercedes a co trabant, takže když vidíte talentovaného kluka, tak je třeba zareagovat včas.

Základnu máte stále v Kravařích, kvůli nové funkci ale musíte být často v Praze. Kde teď trávíte více času?

Zatím to je vyrovnané. Víte, já pořád žiju starou metodou, je pro mě lepší vidět věci na papíře než v počítači. Nebudu se proto hrabat ve věcech, ve kterých nemám. Budu manažer a na každý post si najmu schopného člověka – jak odborně, tak charakterově. Musím zabezpečit rozpočet, chodit za vládními představiteli a jezdit na kluby, které je třeba přesvědčit o tom, že hlavní zodpovědnost je na nich. My peníze nebudeme držet na svazu a říkat jim, jak mají dělat sport. Klub bude povinen vychovat hráče a my budeme mít kontrolní mechanismy, kde se pozná, které kluby dělají svou práci nejlépe, a budou tak moct dostat více peněz. Jsem přesvědčený, že když začínáte z nuly a někam dojdete, jako jsem já začínal dole v Třinci a došel jsem až na olympiádu, tak k tomu mám co říct. Ne, že si to myslím, ale protože to vím. To je má silná stránka.

Co vy a další sporty? Máte rád třeba golf?

Golf jsem nikdy nehrál. Líbí se mi, ale nevzrušuje mě. Vzrušují mě sporty, které mají náboj. Blízko mám k fotbalu, kterému rozumím, ale u hokejisty poznám, i když má špatně zavázanou tkaničku. Já jsem se zamiloval do hokeje, zato brácha byl zase fotbalový. Mimochodem, on uměl dobře i hokej.

Bohužel ale zemřel hodně brzy.

To, co on dokázal ve svých 44 letech, to je něco neuvěřitelného. Já jsem vždy chtěl být v jeho stínu, přesto jsem se dostal až na olympiádu. Takže si dokážu představit, že kdyby brácha žil, tak by trénoval Bayern Mnichov. To byl jeho sen, bohužel se slzami v očích říkám, že mu to zdraví nedopřálo. Byli jsme bratři na život a na smrt, byl pro mě obrovským vzorem. Byl to vynikající člověk a odborník. Chodil jsem na každý jeho zápas, ale abych se přiznal, tak jsem nikdy nemohl nahlédnout do kabiny. Ta pro něj totiž byla svatá a nikdo do ní nemohl. Hodně zásad, který mi řekl, jsem si vzal k srdci.

Spoustu let jste trénoval. Angažujete se jako trenér ještě někde?

Ne, už ne. Musím dělat dobře funkci, kterou mi delegáti dali. Musím tady být pro malé i velké kluby. Je ale pravda, že jsem poslední tři roky extraligové nabídky měl. Byly tam Vítkovice, dvakrát Pardubice, loni Kladno. Ty nabídky jsem ale nevzal, má trenérská kariéra už skončila.

Nebude vám chybět?

Kdybych nebyl předsedou svazu a dostal bych nabídku od Vítkovic, tak bych ji vzal. Pořád jim fandím, stejně jako Třinci. V obou klubech jsem poznal skvělé lidi. Nemám si na co stěžovat, sportovní trenérskou kariéru jsem zakončil. Teď udělám vše pro to, abych se prezentoval něčím, co přinese výsledky českému hokeji. Aby ta změna k něčemu byla.