Nejnovější zprávy: Panenky, se kterými si hrály naše maminky a babičky. Zámek hostí unikátní výstavu ​Harenda baví degustacemi i českou kuchyní v moderním pojetí

Kultura

​Kvalitní logo? Jako když vaříte vývar, říká Martin Fabián Rusek

Martin Fabián Rusek ze Studénky se grafikou a malbou na volné noze živí už třiadvacet let. Jeho letošní ostravská osmitýdenní putovní výstava obrazů měla velký ohlas.

Martin Fabián Rusek. Foto: se souhlasem Martina Fabiána Ruska

Jak začala vaše kariéra výtvarníka a malíře?
K malování jsem tíhnul od dětství. Na základní škole jsem se přihlásil na základní uměleckou školu Jana Amose Komenského ve Studénce, kam jsem docházel sedm let. Začal jsem se brzy zúčastňovat výtvarných soutěží, ve kterých se mi docela dařilo. Měl jsem štěstí na učitele, například mě tehdy učil i akademický malíř Ivo Mrázek, který mi dal pevné výtvarnické základy. Dále nás také učila paní Jaroňová, která byla velmi důrazná ohledně řemeslné kvality a celkově precizního řemesla a čistoty projevu.

Měl jste předpoklady zdědit malířský talent po někom z rodiny?
Ne, nikdo u nás nemaloval ani nebyl jinak umělecky činný. Hodně mých předků byli aktivní sportovci. Spousta z nich se vyučila nějakému řemeslu. Já jsem z toho směru uhnul, i když to pro mne nebylo jednoduché. Přerušil jsem rodovou tradici na ose poloprofesionální sport + tradiční řemeslo. Sport byl pro mě „jen“ zábavou a moje výtvarné řemeslo bylo vnímáno spíše jako koníček, než právoplatná profese k uživení sebe a budoucí rodiny.

Jak moc byl pro vaši profesionální cestu důležitý váš učitel Ivo Mrázek?
Jeho tvorba mě přitahovala už dříve, než se stal mým učitelem. Byl jedním ze spolu-výtvarníků mého oblíbeného filmu Cesta do pravěku. K učení přistupoval jinak, než bylo v té době obvyklé. Hodně hleděl na praxi, četl nám úryvky z knih, které jsme měli zpracovávat. Podporoval v nás kreativu, vnitřní vidění, dával nám prostor pro vlastní vyjádření, společně jsme diskutovali, navzájem jsme si hodnotili a rozebírali práce. Velice rád na něj a na jeho metody vzpomínám a vracím se k nim.

Byl jste už v té době rozhodnutý, že byste to rád dělal celý život? Přece jenom do lidovky chodí mnoho dětí…
Moc jsem chtěl být malířem a celkově se věnovat „výtvarnu“, ale otec s tím nesouhlasil. Chtěl, abych se nejprve vyučil „normálnímu“ řemeslu.

Co to tehdy znamenalo „normální řemeslo“?
Podali jsme přihlášku do Vagonky Studénka na obor stolař. Po přijímačkách, ve kterých jsem skončil na prvním místě, za mnou přišel ředitel školy, zda si ještě nechci obor rozmyslet, když mám tak dobré známky a výsledky a zda nechci zkusit nějaký maturitní obor. Šel jsem tedy do Tatry Kopřivnice na obor mechanik seřizovač CNC strojů. Až po studiu tohoto oboru jsem mohl jít dělat přijímačky na uměleckou školu.

Až po ukončení učiliště?
Abych byl upřímný, utekl jsem odtud před maturitou. Opravdu moc jsem chtěl malovat, i když můj odchod z učení nenesl otec úplně dobře. Dnes už je to lepší. Když taťka viděl, že se grafikou a malbou uživím, smířil se s tím.

A nešla ta maturita dodělat, když už chyběl takový kousek?
Už jsem toho měl opravdu dost. Dnes ale na dobu v kopřivnickém učilišti moc rád vzpomínám. Dalo mi to určitý vhled a jinou zkušenost i praxi, nebojím se pracovat „ručně“. Koupili jsme starý dům, který jsme šest let kromě několika nejodbornějších řemeslnických prací svépomocí s otcem opravovali. Byl to pro mne relax a protipól k mé umělecké a duševní práci a velká zkušenost.

Takže jste utekl kam?
Udělal jsem přijímačky do Ostravy na uměleckou školu a další čtyři roky jsem studoval tam.

Jak vnímáte názor, kritiku vaší tvorby?
Beru názor každého, ať už na grafiku či obrazy. Vždy se nad tím za­myslím, často si z toho nějaký střípek vezmu, snažím se poučit. Možná i proto jsem se prosadil a jsem schopen být na volné noze i v našem rázovitém regionu. Mám porovnání také s jinými regiony, pracoval jsem například v Olomouci, chvilku jsem byl v Pardubicích, několik let jsem bydlel a pracoval v Brně a všude je to svým nábojem a myšlením lidí jiné.

Je tam pro výtvarníka příznivější prostředí?
U Brna je logicky větší trh za dražší peníze. Náš ostravský region mám ale moc rád. Vždy jsem ho propagoval, stál za ním a byl hrdý, že pocházím odtud. Každá část naší země je jiná. A jinak krásná.

Být dvacet tři let na volné noze v tomto oboru určitě není jednoduché. Uživil byste se, kdybyste maloval pouze obrazy a vynechal grafický design?
Ze začátku určitě ne. Člověk by musel mít nějaký super talent a hodně štěstí. Myslím si, že určitou výhodu mají lidé, kteří výtvarný obor studují dál na vysoké škole. Nejen kvůli získání dalšího výtvarného vzdělání, ale i tím, že tam už kolem šikovných studentů začínají kroužit galeristé a firmy. Sám jsem se hlásil na Akademii výtvarných umění, ale na malbu tehdy brali snad tři až šest lidí z několika set. Bylo mi řečeno, že mé práce nejsou špatné, ale že většinou berou lidi, kteří se tam hlásí třeba na popáté či na posedmé a vidí u nich, že mají o studium na AVU opravdu zájem. Nepřijali mě a tak jsem šel na vojnu a už tam jsem začínal mít zakázky. Po návratu z vojny jsem začal pracovat hlavně v grafickém designu a rozjelo se to tak moc, že jsem už na vysokou školu nešel.

Jak moc rozdílná je práce na nějakém grafickém designu, třeba na tvorbě loga pro firmu, a malování obrazů?
Když má člověk kromě grafického vzdělání a praxe také nějaké malířské vzdělání či uvažování, tak je to fajn. Soukromě jsem například studoval také fotografii. Na Lidové konzervatoři jsem studoval dramatický obor a celkově se zajímám také o jiné umělecké obory. Člověk se díky tomu pak na zakázky dívá z různých úhlů pohledu. A komplexně nad tím přemýšlí. Řekl bych, že právě malování obrazů grafice pomáhá. Je to nějaká nástavba pro daného grafika. Když vymýšlím grafiku, tak se na to často dívám i malířským okem. Zákazníci hodně oceňují, že dokážu něco nakreslit i rukou, dobře pracovat s barvami a výsledná grafika má trefný a účinný výraz. Řekl bych, že tohle lidé, kteří pracují pouze s nabiflovanými grafickými programy, nedokáží. Možná později s desetiletou či dvacetiletou praxí.

Myslíte si tedy, že oproti grafikovi, který neovládá žádnou výtvarnou techniku, ale jen počítačové programy, máte výhodu…
Myslím si, že mám výhodu hlavně u kreativních zakázek. Hodně se specializuji na ty, které potřebují nápad + ještě něco navíc. Díky mé dlouholeté praxi mohou být návrhy graficky i kreativně propracovanější a obohacené o výtvarný pohled nebo prvek.

Tvoříte také logotypy a kompletní grafické manuály?
Ano, hodně mě baví vymýšlet propracované logotypy a firemní vizuál firmy. Pokud se se zákazníkem dohodneme časově i finančně, tak si na to beru nejméně tři týdny až měsíc, je to náročná a komplexní práce. Samozřejmě záleží na tom, jak je daná společnost velká a jak velký grafický manuál je potřeba vytvořit. Perfektně zpracovat logo s nějakým nápadem, potenciálem, prodiskutovat výsledek se zákazníkem… to prostě trvá.

Mohl byste zmínit nějaké grafické zakázky, na které jste pyšný?
Možná bych to stáhl ke Studénce. Byl jsem osloven se zakázkou na vytvoření loga pro základní školu, na kterou jsem sám chodil a chodily tam také moje děti, než odešly na gymnázium. Škola totiž měnila název. Z původního názvu Základní škola T. G. Masaryka se stala Základní škola Františka kardinála Tomáška, což byl rodák ze Studénky, jehož otec byl učitel a on sám se ve škole ve Studénce narodil. Důvodem přejmenování bylo vzdát hold této fascinující osobnosti našich dějin a novým pojmenováním školu odlišit od těch jiných Masarykových škol, kterých je v republice opravdu mnoho. František kardinál Tomášek byl opravdu neuvěřitelná osobnost. Zastával svou funkci v době totalitního režimu, přispěl k jeho svržení a díky svému významu je pohřben v Chrámu svatého Víta vedle českých králů. Zakázka mě opravdu oslovila. Vždy, když dostanu zakázku a daný obor to dovoluje, tak si o ní nastuduju co nejvíce informací. Proto jsem si koupil dvě knihy o kardinálu Tomáškovi, navštívil jsem arcibiskupství v Olomouci, kde jsme spoustu věcí prodiskutovali. Tohle vše mi pak dává možnost zakázku perfektně uchopit a dostat se k tomu nejlepšímu a nejpodstatnějšímu. Je to jako vařit vývar. Čím déle ho vaříte, tím lépe se dostanete k tomu podstatnému. Stejně tak to je u grafiky, když se chcete dostat k jádru věci a udělat pořádný vývar nápadů, který poté funguje.

Je to ale ten nejlepší způsob? Takto o dané věci víte opravdu mnoho, ale takové logo by přece mělo oslovit i babičku, která vede vnuka do školy a jediné, co o kardinálu Tomáškovi ví, je že tady žil…
Snažím se na to dívat také očima koncových diváků. U Studénky logo vzniklo tak, že tato škola je v části Studénky označené jako Studénka 1, jednička je zároveň školní veličina úspěšnosti… Takže jsem použil dominantně jedničku a do toho jsem vložil originální rukopis kardinála Tomáška. Měl jsem za úkol propojit město, kardinála Tomáška a školu. Vymyslel jsem k tomu slogan: „Jsme (z) jedničky“, který se dá modifikovat dle aktuální potřeby školy. Například na tužky se natiskne „Napíšu to na jedničku“, na žákovské knížky „Někdo sbírá známky, někdo jedničky“, těch modifikací vzniklo více. V době svého působení kardinál Tomášek často nabádal k tomu, abychom zvedli hlavy, byli hrdí a nebáli se. Vše se nese v jeho duchu.

Máte i nějakou komerční zakázku, která se vám dobře tvořila a jste na ni hrdý?
Co se týče komerčních zakázek, tak rád tvořím etikety pro Pivovar Dejf, ke dnešku jich už je přes čtyřicet. Tvořil jsem pro něj také logo. Každé jejich pivo chutná jinak, je z jiného chmele a proto zadáním je, aby každá etiketa „chutnala“ jinak. Samozřejmě by tam měla být stejná grafická linka, aby bylo na první pohled patrné, že se jedná o výrobek Pivovaru Dejf. Zároveň je požadavkem, aby každá etiketa byla opravdu originální a chovala se jako samostatný plakát, a tím se odlišovala od jiných značek, kdy etikety různých piv jsou většinou variací základní etikety. Další komerční zakázkou bylo například vymyslet obaly čokolád značky MoonChocolate, tak, aby obal evokoval název značky a bylo z něj patrné, že luxusní obal obsahuje luxusní výrobek.

Když tvoříte reklamní design, tak se musí líbit nejen vám, ale musíte myslet také na to, aby to vyhovovalo i zadavateli. Když naopak tvoříte obraz v ateliéru, jak moc myslíte na vkus a vnímání koncového spotřebitele a jak moc se necháte unášet svými pocity?
Pokud vyloženě nemaluji obraz na zakázku, tak hledím hlavně na osobní prožitek z tvorby a na to, dostat na plátno svou představu. Chci obraz dobře řemeslně zpracovat, využít potenciál nápadu. Někdy mám nápadů hodně, někdy méně, mění se to dle ročních období a aktuálních zážitků. Teď zrovna mám období, kdy jsem námětů plný a potřebuji je výtvarně vyjádřit. Chtěl bych malovat od rána do večera. Stále si jsem vědom toho, že mám rezervy v tom, kam bych se chtěl výrazově dostat. Brzy začnu pracovat na nové sérii obrazů, které by měly témata zachycovat mnohem více expresivněji a barevněji, než jsem dosud tvořil.

Jste známý tím, že využíváte přírodní motivy. Ponese se tedy i vaše příští práce v tomto duchu?
Určitě ano. Přírodní motivy vycházejí z mého vnitřního cítění a přesvědčení. Vyrůstal jsem v zahradě plné stromů a květin. Tráva se tehdy sekala maximálně dvakrát až třikrát do roka a bylo v ní mnoho lučních květin a motýlů. Už kdysi jsem maloval louky a kvetoucí stromy, ale ne tak hodně jako dnes. Myslím si, že mým obrazům dává uvěřitelnost to, že jsem toto téma prožil. Momentálně mám vlastní zahradu a v rodině se starám o další čtyři zahrady. Rád stříhám stromy, baví mě staré místní odrůdy, fascinují mě jabloně a další stromy, které jsou několik desítek let staré a stále plodí ovoce. Je potřeba o přírodu pečovat, snažím se k ní být ohleduplný.

Jaké máte jako výtvarník, ve svých čtyřiceti třech letech, ambice? Sníte o velkých výstavách ve velkých městech nebo vám to vyhovuje, jak to je teď?
V podvědomí nějaké sny mám, ale úplně na ně nemyslím. Samozřejmě by mě lákalo vystavovat v Praze, Londýně, Paříži, New Yorku… Primárně jsem ale otec od rodiny, kterou živím, a tomu svou činnost podřizuji. Uvědomuji si, že je potřeba nejen ztvárnit témata a namalovat obrazy, které se líbí mně samotnému a naplňují mě, ale také věci, které se prodají a uživí rodinu.

Která vaše tvorba převažuje – grafika nebo malba?
Je to hodně proměnné v čase. Když dělám na nějaké větší grafické zakázce, tak mám samozřejmě méně času na malbu. K malbě se tak třeba dostanu až po dvou měsících. Pak je období, kdy mám jen drobné grafické práce, zejména pro firmy, u kterých jsem „dvorním“ grafikem, a to si pak vyšetřím několik ucelených dnů pro malování. Vloni jsem uspořádal výstavu „Na plotě“, která zájem o obrazy zvedla. Se začátkem války na Ukrajině však přišel propad. Jak všeobecné inflační zdražení, tak myšlenky na konflikt na Ukrajině ovlivňují myšlení a chování zákazníků.

Opravdu?
Včera jsem mluvil s návrhářkou kabelek, které je i sama šije, a také mi říkala, že není zájem. Propad v těchto zbytných oborech je letos obrovský. Nepociťuji to jen já, ale i další lidé z oboru.

Zmiňoval jste venkovní výstavu „Na plotě“. Co si pod tím můžeme představit?
V době pandemie, když byly galerie zavřené, jsem uspořádal před mým domem ve Studénce výstavu s názvem Na plotě. Měla opravdu pozitivní ohlasy, jelikož byl velký hlad po kultuře jako takové. Nechal jsem vytisknout asi dvacet obrazů na plot, které tam visely tři měsíce.

Jak vás to napadlo?
V době karantény jsem hodně přemýšlel o tom, co bych mohl udělat pro společnost a napadl mě právě tento koncept. Chtěl jsem lidi přivést na jiné myšlenky. Nečekal jsem, jak velký ohlas bude výstava mít. Kdykoliv jsem se podíval z okna, tak u plotu někdo stál. Spousta lidí mi psala, přijeli z celého kraje a měli to jako cíl cesty. Mobilem jsem k této výstavě natočil takové menší promo, které mělo během pár dní skoro dvacet tisíc zhlédnutí. Potěšilo mě to a zároveň překvapilo. Občas pořádám také různé výstavy v zahradě, kterým říkám setkání nad obrazy. Nikdy to moc nepropaguji, ale vždy dorazí několik stovek lidí. Chci tím popularizovat a přibližovat výtvarné umění. Chci být srozumitelný, samozřejmě v nějakých mantinelech, aby se z toho nestal kýč. Chci malovat pro lidi. Plno lidí se o umění zajímá jen vzdáleně, ale málokdo chodí do galerie nebo na vernisáže. Když se jich ptám proč, tak mi často říkají, že neví, co si vzít na takovou akci na sebe, že je to drahé a divné…

Kamarádí se spolu ostravští a krajští výtvarníci nebo jste spíše solitéři?
Jen zlomek absolventů uměleckých škol se tímto oborem živí. Náš trh není velký. A řekl bych, že jsme spíše solitéři. Dokonce mezi některými výtvarníky panuje až nevraživost. Já osobně s tím problém nemám, úzce spolupracuji se třemi lidmi z branže. Bylo by fajn mít pravidelná setkání, na kterých bychom mohli náš obor ze všech stran probrat. Po 23 letech práce z domu a na volné noze se mi už po kolektivu docela stýská…

Více ukázek obrazů a grafiky na www.mfrusek.cz

Fotogalerie