​Mrzí mě, že jsem nezískal žádný titul, vzpomíná na kariéru Mičola. Co teď dělá?

Psal se rok 2007, když česká dvacítka šokovala fotbalový svět a získala stříbrné medaile na mistrovství světa v Kanadě. Součástí českého týmu byl i Tomáš Mičola, jenž už v té době patřil do kádru ligového Baníku.

„Do Baníku jsem přišel už někdy ve čtrnácti nebo patnácti letech. Byla tam velká jména, nebylo lehké se prosadit, ale povedlo se mi rychle nakouknout do ligy,” vzpomíná na své profesionální začátky.

Mičola byl v Ostravě spokojený, tehdejší majitelé ho ale dotlačili k přestupu do francouzského Brestu. „Vím, že to bylo brzo. Ale Baník na tom nebyl dobře a klub potřeboval peníze,” vzpomíná na jedenáct let starý přestup. Brestu se dařilo, dokonce byl v čele francouzské ligy, Mičolovi se ale tehdy příliš nevedlo.

„Nedával jsem šance, můžu si za to sám. Klub byl potom namlsaný, koupil lepší hráče, kteří dávali góly, a ze mě byl rázem útočník číslo tři. Pak jsem se navíc zranil. Kdo ví, možná jsem mohl zvolit jinou ligu,” vrací se ke svému francouzskému angažmá. „Ale rozhodně toho nelituju, byla to velká zkušenost. Ve fotbale to tak prostě chodí,” uzavřel svou francouzskou misi.

Z Brestu se Mičola vrátil v roce 2012 domů. Ne však do Baníku, ale do Slavie. „Měl jsem více nabídek. Do Baníku jsem chtěl, ale v té doby bylo vidět, že se to blíží ke krachu. Nemělo to hlavu ani patu. Kdyby se pak Baníku neujal pan Brabec, tak by to dopadlo špatně,” vysvětlil Mičola, proč upřednostnil nabídku z Edenu.

Z Mičoly je hrající trenér

Ve Slavii Mičola nezačal vůbec špatně, v sezoně 2012/13 dal šest branek, jenže pak se mu ozvaly vleklé zdravotní problémy a jeho pražské angažmá se pomalu uzavřelo. „Bylo mi 27 let a chtěl jsem skončit s fotbalem. Byl jsem rozhodnutý, koleno už mi více nedovolilo. Ale pak se mi ozval trenér Petržela z Baníku, jestli bych se jim nechtěl na týden ukázat. No a ono to vyšlo,” vrátil se k nečekanému zvratu ve své kariéře.

S Baníkem zažil návrat na ligovou mapu, v červnu roku 2018 mu ale vypršela smlouva a novou šanci už nedostal. „Ten konec nebyl optimální. Bylo to spíše smutné, ale je to už pár let pryč. Nechci nad tím brečet,” dodal.

Po konci v Baníku se mohl připojit k Brnu, Jihlavě nebo Znojmu, zdravotní problémy mu ale více nedovolily, a tak si plácl s divizními Dětmarovicemi, odkud později zamířil do Petřkovic a před rokem se stal hráčem opavské rezervy, kterou nyní také trénuje.

„Zkouším, jestli mě trenéřina chytne, zatím mě to každopádně baví. Je to něco jiného, nestaráte se sám o sebe, ale chcete pomoct ostatním, aby neudělali stejné chyby, jaké jsem dělal já,” usmívá se.

Mičola je rád, že může své zkušenosti předávat dál, zároveň je ale ještě platný i na hřišti. „Chci hrát. Jsem v kádru a jsem připravený. Vždy ale bude záležet na tom, kolik k nám přijde hráčů z A týmu,” upřesnil dvaatřicetiletý ofenzivní fotbalista, který by si teoretiky mohl zahrát také za opavské druholigové áčko.

„Šance tady určitě je, neuzavřel jsem to. Bude záležet na mém zdraví a výkonnosti. Nepřipadám si ještě tak starý, kolena mi navíc povolila, když už nemám takový stres. Uvidíme,” prohodil.

Chodil jsem přes bolest

Bývalý ligový fotbalista se 141 starty v nejvyšší soutěži už také přemýšlí o tom, co jednou bude dělat, až svou kariéru definitivně uzavře. „Já už asi nic nevymyslím, ani na to nemám hlavu. Ale je pravda, že se věnuju podnikání a taky bych se rád i nadále nějak motal okolo fotbalu,” říká otevřeně Mičola, jehož stále mrzí, jak moc mu kariéru znepříjemnily problémy s koleny.

„Možná je to tím, že jsem se do mužů dostal už hodně brzo. Teď už se trénuje s rozumem, ale tehdy jsme trénovali opravdu hodně. Ale jsem vděčný lidem z Baníku, kteří se o mě po zdravotní stránce skvěle postarali. Takovou úroveň jsem jinde nezažil,” říká.

Mičolova profesionální kariéra mohla být delší a úspěšnější, i tak toho ale stihl hodně. „Rád vzpomínám třeba na postup s Baníkem. Tehdy to sledovala celá republika. Na druhou stranu je mi líto, že jsem nikdy nevyhrál žádný titul. S Baníkem nám utekl jen o kousíček a druhý jsem byl i na mistrovství dvacítek,” dodal Mičola, který by s odstupem času některé věci řešil možná jinak.

„Nebýt zranění, tak myslím, že bych toho dokázal víc. Chodil jsem přes bolest, ale to je zbytečné. Lepší je vydržet týden v klidu, než jet přes závit. Je důležité poslouchat starší okolo vás, ale je to těžké, když jste mladý a blbý. Já to pochopil až okolo mých osmadvaceti let,” usmál se.