Nejnovější zprávy: Příběh nezdolné vůle i dobra. Bezdomovec po letech na ulici pomáhá ostatním Rudnou zablokovala hromadná nehoda. Dva lidé jsou ve vážném stavu

Kultura

​Není den, kdy si na mamku nevzpomenu, říká Adam Pavlík

Adama Pavlíka vychovali prarodiče, mámu Věru Špinarovou začal opravdu poznávat až v dospělosti. Byl u jejího návratu na pódia i u úplně posledního koncertu…

Foto: Adam Pavlík

Zkusil byste si vzpomenout na úplně první okamžik, kdy se vám vybaví maminka?
Řekl bych, že to je vzpomínka z doby, kdy už jsme bydleli v Plesné. Byl jsem už trochu větší, asi čtyři nebo pět let. Vybavuji si, že se s tátou vraceli z nějakého hraní. Vždycky jsem totiž za nimi běhal do ložnice a zjišťoval, jestli mi přivezli něco z cest. Mamka si velmi ráda ráno pospala, takže jsem za ní vždycky takto přiběhl.

Jaké to bylo dětství? Mohla se vám maminka věnovat stejně, jako se matky běžně věnují svým dětem?
Asi ne. Tenkrát ta doba byla taková, že jezdili třeba třicet koncertů měsíčně. Jezdilo se pod agenturami, takže já jsem nevyrůstal s nimi, ale s babičkou a s dědou, maminkou mé mamky a jejím manželem. Druhého dědu jsem měl v Ústí nad Labem. Vyrůstal jsem tedy s nimi. Máma bydlela sama v Přívoze a táta byl v Třebovicích. Dost jsem pendloval, ale výchovu jsem měl opravdu od babičky s dědou. Rodiče do toho zase až tolik nezasahovali, nebyl na to čas.

Proč bydleli rodiče odděleně?
To bylo pak později, je to poměrně složité. V době, kdy jezdili třicet koncertů měsíčně, tak samozřejmě bydleli ještě spolu v Plesné, kde s námi žili právě taky babička s dědou, kteří mě hlídali. Když jsem pak byl asi ve druhé třídě, tak se rodiče rozvedli. Náš krásný okál v Plesné u lesa se prodal a máma si koupila byt v Přívoze. Byla to novostavba na Mánesově ulici, všude okolo bylo bahno. Realita toho, kdy jsem se z domečku v Plesné ocitl na sídlišti, byla hrozná. Měli jsme sice opravdu obrovský byt, asi 5+1, ale to okolí bylo hrozné. No a táta si koupil domek v Třebovicích. Chvíli jsem bydlel v Přívoze s mamkou a babičkou, ale nějak to neklapalo, také se do toho zamotal Vítězslav Vávra, který tam s námi chvilku bydlel, ale bylo to divoké. Babička se tedy vrátila zpátky do Poruby a já jsem se přestěhoval s ní. Školu jsem měl v Porubě, takže jsem to měl i blíž. Rodiče jsem pak už jen navštěvoval.

Co znamená „zamotal se do toho Vávra“? Jak na něj vzpomínáte?
Tohle období s mamkou nebylo úplně dobré. Vávra byl tenkrát velmi slavný, mamka byla zamilovaná, možná to byl z její strany nějaký truc, jelikož i táta si tehdy našel přítelkyni. Trvalo to snad tři měsíce, možná půl roku a máma se po rozvodu opět vdala. Nevzpomínám na to úplně pěkně. Vávra se tady snažil nastěhovat, ale byl to typický Pražák, což tady v Ostravě prostě nefunguje. Živě si pamatuji, že se vždycky sedělo v obýváku, on chodil pro jedno pivo za druhým, byl schopný vypít i patnáct piv u televize a tak nějak to prostě probíhalo.

K vám se choval hezky?
Měli jsme spolu normální vztah, nemůžu říct, že by se choval nějak špatně. Byl to poměrně kamarádský vztah. V pozdějším věku jsme spolu dokonce byli na dovolené v Řecku s mamkou a mou bývalou přítelkyní. Pak se to nějak začalo kazit. Mamka byla v Praze, snažila se to ještě nějak spravit, chtěla se tam přestěhovat, ale pak to přestalo fungovat úplně a ona se vrátila zpět do Ostravy, čímž celý ten vztah skončil.

Vaše maminka neměla lehké dětství. Odstěhoval se od nich tatínek…
Bydleli v Pohořelicích a děda šel za prací do Ostravy společně s jeho bratrem Lubošem. S babičkou se tedy přestěhovali do Poruby na Nezvalovo náměstí. Děda byl typický horník, takže poměrně dost popíjel. S babičkou se později nějak nepohodli, rozešli se a on se odstěhoval do Ústí nad Labem, kam jsem za ním pak už jezdíval já. Mamka na dětství vzpomínala normálně, ale o dědovi až tak moc nemluvila. Navštěvovali se, jezdívala za ním do Ústí, ale na podrobnosti bych se musel spíše zeptat babičky.

S maminkou jste ale v dětství tím pádem moc nepobyl, je to tak?
No, moc ne. Byli jsme spíše kamarádi. Ona mě nevychovávala, žila si svůj život a já si žil s babičkou.

Bylo jí to někdy líto? Vyjádřila se k tomu během života?
Na to byste se asi musel zeptat jí. V té době to bylo tak, že žena mohla mít buďto dítě nebo kariéru. Mamka se rozhodla mít oboje. Kariéra pro ni byla tenkrát opravdu důležitá, nemohli si tehdy dovolit, aby se na dva roky stáhla a já ji vůbec nic nevyčítám. Dětství jsem měl opravdu skvělé, nemůžu si na nic stěžovat. Právě naopak. Moc rád na to všechno vzpomínám, bylo o mě dobře postaráno, byl jsem i relativně zodpovědný, takže se mnou nebyly žádné problémy. Měl jsem skvělou dětskou partu, byli jsme neustále venku a opravdu na to vzpomínám jen v dobrém. Vůbec mě nenapadlo, že bych měl být místo babičky s mamkou nebo s tátou. Tenkrát jsem si myslel, že to tak má prostě být.

Myslíte si, že jste si s maminkou vybudovali takový vztah, jaký mají ostatní děti a rodiče?
My jsme měli úžasný vztah. Vůbec nevadilo, že jsme spolu byli málo. Bral jsem to tak, jak to bylo. Mamka to tak viděla taky a měli jsme se moc rádi. Navíc měla ráda svůj klid. I v posledních dvaceti letech jsme byli v každodenním kontaktu, protože jsme jezdili po celé republice. Občas jsme strávili dva, tři dny na chalupě a zase se jelo pryč. Myslím si, že jsme spolu byli, když jsme chtěli, byla sranda a já jsem se potom zase vrátil domů. Řekl bych, že nám to oběma velmi vyhovovalo.

Myslím si, že paní Špinarová má neustále v Ostravě a vlastně i po celé republice velké množství obdivovatelů. Čím si myslíte, že to je? Proč ji měli lidé tak rádi?
Byla normální, byla svá a nikdy si na nic nehrála. To lidé vycítí. Vždycky patřila mezi ně. Nikdy neměla žádné speciální požadavky. Když se podíváte, co vše se najde v požadavcích některých zpěváků a zpěvaček… Mnohdy jsou to i tři stránky. Mamka chtěla kávu, povolení kouřit a záchod. Celý život byla skromná a hlavně byla opravdu normální. Když něco chtěla říct, tak to řekla po ostravsku. Byla sice původem z Brna, ale i přesto byla Ostravačka jak poleno. Vše říkala na rovinu. Nebála se říct svůj názor. Upřímnost může být sice občas nepříjemná, ale lidé si ji cení. Mamka byla upřímná na tisíc procent.

Jak moc vážné byly problémy s alkoholem a automaty, o kterých se mluvilo?
Nějaké takové období s alkoholem opravdu bylo. Byl to vždycky nějaký úsek. Chvíle bez práce, problémy ve vztazích, vše se nakupilo a ona si tím třeba na dva měsíce ulevila. Bylo to složitější. Automaty si ale nevybavuji a upřímně si ani neumím představit, za co by je hrála, jelikož právě v tom období ty peníze opravdu nebyly. Nemusíme si ale nic nalhávat, je pravda, že měla období, kdy si prostě ten alkohol dala. Měla ráda pivo, ale každý má to svoje.

Po roce 1989 bylo období, kdy v její kariéře nastala určitá pauza. Co se tehdy stalo?
Všichni českoslovenští fanoušci objevili zahraniční kapely. A najednou domácí zpěváci a zpěvačky jako byla mamka, Michal David, Helena Vondráčková, už nebyli tak zajímaví. Všichni mohli vycestovat ven, vše bylo dostupnější než před revolucí, kdy jsme měli hudbu tajně na kazetách. Pamatuji si, že mamka tenkrát udělala hroznou blbost kvůli Vávry, kdy rozpustila Speciál a založila novou kapelu, která měla hrát s ní a doprovázet i Vávru. Bylo to opravdu nehezké období. Lidé na to nechodili, kapela byla rozhádaná, ale ona jako zamilovaná žena se snažila Vávru propagovat a všelijak mu pomáhat. Najednou práce nebyla, žádná poptávka a mamka skončila na rok nebo na dva jako zpěvačka v baru ve Valašském Meziříčí.

Jak vznikl nápad, že budete koncertovat společně? Koho to napadlo?
Napadlo to mě, protože jsem si tenkrát otevřel hospodu v Proskovicích, ve které se scházeli kluci z jedné kapely, kteří se mě ptali, jestli si s nimi nechci zahrát. Já jsem dlouho s nikým nehrál, tak jsem si řekl, proč si nezablbnout. Začal jsem s nimi hrát tancovačky a pak mě napadlo, že bychom s mamkou mohli udělat pár věcí a brát ji s sebou jako hosta. Mamka s námi začala jezdit plesy a opět se vrátila zpět na pódia s kapelou, což pro ni bylo důležité.

Pérovala vás? Byla zvyklá na profesionální kapely – měla tendenci vám do toho mluvit?
Ani ne, i když je pravda, že začátek byl takový těžší. My jsme byli rádi, že to jakž takž funguje, ale potom asi po roce jsme přišli na to, že tak fungovat nemůžeme. Sestavili jsme tedy novou kapelu a pak už jsme to rozjeli v profi stylu. Byla to éra, kdy máma byla ráda za každý kšeft, my byli na druhou stranu rádi, že zpívá s námi a fungovalo to. Vzniklo to opravdu velmi spontánně. Nakonec jsme takto vytvořili celý repertoár a začali jsme hrát klasické kšefty, kam lidé začali chodit, platili za vstupenky a podobně. Nebylo toho moc. Možná dvacet koncertů do roka, ale právě tam přišel ten obrovský zlom, kdy mamku slyšel na Staroměstském náměstí zpívat Václav Fischer. On tenkrát zakládal hudební agenturu a chtěl si ji vzít pod sebe. Vzal si ji pod své křídla, vybavil ji oblečením, udělal ji tour, dal k ní zpěváky, tanečníky, byla to opravdu show a tím se dostala dál. I koncertů začalo být více a to byl její první velký návrat z toho špatného období po roce 89.

Jak to pokračovalo?
Koncertů postupně přibývalo, já jsem kapelu ještě doupravil, obměnil muzikanty a v roce 2006 jsme v podstatě jeli imrvére. To pro nás ještě pracoval jeden manažer a já to převzal od roku 2009. Od té doby jsme pak jezdili klidně osmdesát koncertů ročně a stala se z toho moje práce na plný úvazek. Staral jsem se o ni, o koncerty, důvěřovala mi a vše fungovalo. Znali jsme se perfektně, takže jsem přesně věděl, který koncert by vzala a který naopak ne. Například do koncertu pro nějakou politickou stranu by nikdy nešla. Neměla ráda firemní akce, pár jsme jich přijali, ale obecně měla raději své vlastní koncerty v sále pro pět set lidí, kteří přišli opravdu jen a jen na ni. Divadla a kulturní domy byly pro ni to nejlepší.

Byla šťastná?
Byla. Milovala pódium, milovala zpěv a milovala lidi. Měla jeden dar, neuměla zazpívat jediný tón pod sto procent. Vždy zpívala na maximum. Dala do toho sebe, srdce a úplně vše. Po každém koncertě byla velmi unavená. Pařila tam a jelikož měla problémy s dýcháním a s astmatem, tak ji opravdu každý koncert nesmírně vyčerpal.

Tušil jste tehdy, že by se mohlo stát něco takového, co se nakonec stalo? Měla nějaké zdravotní problémy už dříve?
Před tím fatálním kolapsem měla asi dva menší. Jeden byl někde ve sprše, kdy mi najednou volala, že nemůže dýchat, takže jsme okamžitě volali záchranku. V nemocnici jí udělali kompletní vyšetření a mně tvrdila, že má naprosto čisté plíce. Mamka teda kouřila celý život šedesát cigaret denně, měla chvilku období, kdy nekouřila, ale opravdu mi tvrdila, že má plíce jako miminko. Později se stal kolaps v Karlových Varech, což byla ale její hloupost, protože si nevzala prášky na tlak. Pamatuju si, že mi volala, abych jí vyzvedl prášky v lékárně, byl jsem zvyklý jí je hned vozit, ale ona mě odbyla, že na druhý den jedeme do Varů a že to stačí až tam. Po tomto kolapsu z ní vypadlo, že třeba posledních deset dní už prášek neužila. Nevzala si je, jelikož je neměla, ale nezavolala mi, abych jí je dovezl. Dostala od doktorů vynadáno, ale druhý den už zase vystupovala.

Tahle epizoda se stala jak dlouho před tím fatálním kolapsem?
Asi dva roky, možná rok.

Takže jste na něco takového nebyl vůbec připravený…
Vůbec ne. Je ale pravda, že od toho posledního kolapsu ve Varech už byla vždycky taková nervóznější. Před koncerty byla více nesvá. Vždycky byla trémistka. I když odjela deset tisíc koncertů a vyprodávala haly, tak byla vždy nervózní. Já si ale myslím, že byla hlavně zodpovědná, protože nechtěla zklamat publikum. Neuměla nic jet jen napůl.

Jak se ta její tréma projevovala?
Byla taková jako když vám chybí droga. Vždycky říkala: Ať už jdeme, ať už hrajem. Při prvním tónu se pak vždycky uklidnila a celý koncert pak už byl luxusní.

Vzpomenete si i na ten úplně poslední koncert?
No jasně. Není den, abych si na to nevzpomněl. Z hlavy už to nevymažu, ty obrázky tam prostě jsou. Byl to zase stejný systém. Byla taková nervóznější, jako vždycky jsme se objali, než jsme vyšli na pódium, ale už po první písničce mi říkala, že se necítí dobře. Zkusili jsme tedy dát druhou písničku, což bylo A já tě závidím a najednou uprostřed písničky říkala, že nemůže. Všechno jsme tedy stopli, já jsem běžel za ní. Ona stála opřená o zeď, říkala, že musí na záchod, tak tam šla a já mezitím běžel do šatny pro foukač. Když jsem se vrátil zpět, tak už to bylo špatné. Řvali jsme do sálu, jestli je tam nějaký lékař. Viděl jsem, že kolabuje. Přiběhla k nám doktorka, která byla tehdy v sále a zjistila, že nemá ani tep. Začala masáž srdce, během pěti, šesti minut tam dorazila i záchranka a začali ji oživovat. Už v tu chvíli jsem tušil průser. Člověk přece jenom ví, že když netluče srdce, tak nejde kyslík do mozku a to už byla třeba půlhodina, kdy nebyli schopni ji nahodit zpět. Nakonec přiletěl vrtulník, odvezli ji do Motola. Jel jsem za ní autem. Když jsme přijeli, tak ji vyváželi z CT a paní doktorka mi řekla, že má úplně zničené plíce, což pro mě byla naprosto šokující informace. Kontrastovalo to s tím, co mi celou dobu tvrdila ona. Dodnes přemýšlím nad tím, jestli mi nekecala a prostě se bála, že bychom ji zakázali kouřit. Už se to ale nikdy nedozvím a možná to je i lepší.

V nemocnici vám už nedávali žádnou naději?
Ne. Osobně jsem od prvního dne věděl, že je to špatné. Samozřejmě naděje umírá poslední, člověk nikdy neví, věřili jsme, ale snažil jsem se být realista, aby se mnou doktor mluvil opravdu na rovinu. Řekl mi, že jsou dvě možnosti. Buďto to dopadne opravdu špatně nebo maminka zůstane ve vegetativním stavu. Mozek je v tomto stavu úplně mrtvý. Dodnes si se ženou myslíme, že ji postihla panická ataka. Vše se jí sevřelo, ona nemohla popadnout dech a v kombinací s astmatem a tlakem to ten organismus bohužel nevydržel.

Překvapilo vás, kolik lidí se přišlo s maminkou rozloučit?
To je asi slabé slovo. Týden, kdy jsem chystal pohřeb, byl naprosto neskutečný, protože jsem jel na autopilota. Věděl jsem, že to musím zařídit a poté jsem se dozvěděl, že její nejvěrnější fanoušci tady v Ostravě v ten den pořádají pietní vzpomínku na Masarykově náměstí. V krematoriu jsem zařídil, že se tam lidé budou moci přijít dopoledne rozloučit a vyděsilo mě, že kvůli této vzpomínce tam vlastně nikdo nedorazí. Říkal jsem si, že tam bude úplně prázdno. Ráno jsme to šli se synem nachystat a najednou se dívám a vidím proudy lidí jako na Baníku. Bylo to neskutečné. Když jsem to viděl, tak jsem okamžitě reagoval, komunikoval jsem s policií a ochrankou, aby se to trošku regulovalo, protože tam nastal totální dopravní kolaps. Nakonec se na všechny ani nedostalo. Byl opravdu obrovský zájem a spousta lidí si tam poseděla, hrály tam máminy písničky a šlo to velmi pomalinku. My jsme potom měli naplánovaný oficiální obřad pro přátelé a rodinu a i ten jsem o hodinu posouval, aby se dostalo ještě na další část fanoušků, ale pak už přijela i Maruška Rottrová, navíc bylo neskutečné horko, takže v krematoriu bylo opravdu na vybulení, takže jsme to uskutečnili. Pustili jsme pět písniček, rozloučili jsme se a bylo.

Pořád jste jel na autopilota?
Mně to došlo asi až za čtyři měsíce, když jsem byl na táboře, kde vařívám už patnáct let pro děti. Seděl jsem na molu a v tu chvíli mi došlo, co se vlastně stalo. Složil jsem se tam a celé to ze mě spadlo. Není den, kdy si na mamku nevzpomenu, protože jsme spolu byli velmi propojení.

Jak to myslíte?
Když jsme se neviděli, tak jsme si neustále volali. Řešili jsme politiku a televizi, protože ona byla velkým fanouškem televize. Měla doma obrovskou a buďto se dívala na ČT24, sport nebo večer na nějaké slaďáky jako je Sex ve městě. Celý den se vlastně dívala na televizi a když objevila kouzlo Facebooku, tak to byl úplný mazec. Velmi dlouho nic takového nechtěla, měla svůj starý telefon, tak jsme ji na Vánoce darovali ten chytrý, který ze začátku neuměla ani odemknout, ale nakonec se do toho dostala. Koupili jsme jí i tablet a byla na tom neustále. Sdílela spoustu ptákovin a byla opravdu roztomilá. Jednou mi vyprávěla, že šla spát, takže sdílela status s přáním na dobrou noc a najednou ji začalo chodit tisíc odpovědí na dobrou noc. Psali ji lidé z celé republiky. Hrozně jsme se spolu nasmáli. Oba jsme měli smysl pro humor.

Vím, že vás poměrně dost naštvala její socha, na které si není podle vás vůbec podobná. Už jste se s tím vyrovnal?
Nevyrovnal, jednoduše jsem na to rezignoval. Snažil jsem se s tím něco udělat, ale bohužel nad tím nemám vůbec žádnou moc. Bývalá radnice podepsala tak zlou smlouvu s tím sochařem, že je pouze na něm, co se bude se sochou dít. O všem rozhoduje jen on. Byly i nabídky na odkup této sochy, chtěli jsme to pojmout jako charitativní událost a peníze jsme chtěli někam věnovat, ale pan sochař to všechno zazdil.

Chodíte někdy okolo?
Jezdím okolo autem, ale vždy se raději dívám na druhou stranu. Je fakt, že se tam vlastně podívat můžu, protože pro mě tam stojí naprosto cizí člověk, který nemá s mamkou nic společného.

V poslední době jsem zaznamenal, že lidé se s tím postupně vyrovnávají, spousta z nich tvrdí, že si na to už zvykla…
Jasně, všechno se zahojí. Sám jsem říkal, že pokud to nevyřeším do jednoho roku, tak už s tím neudělám vůbec nic. Když byla socha odhalena, tak devadesát pět procent lidí bylo proti a tvrdili, že je to Milan Šteindler. Pět procent pak vidělo alespoň malou podobnost. Bylo mi jasné, že za dva roky se to sníží a bude to třeba padesát na padesát. Lidé si říkají, že když už to tady je, tak ať je. Dnes už nemám tendenci s tím cokoliv dělat, stálo mě to rok úsilí.

Uvažoval jste tedy ještě o něčem jiném, jak maminku lidem připomenout nebo už je to pro vás vyřešeno?
Se sochou už nic dělat nebudu. A vlastně ani celkově nic dalšího neplánujeme. Proběhl vzpomínkový koncert, přesně rok po její smrti a mamka žije dál. Vidím to na sociálních sítích. Po celé republice jsou fankluby, všichni neustále vzpomínají a myslím si, že se na ni nikdy nezapomene.

Jaká vzpomínka se vybaví vám, když si na maminku zavzpomínáte?
Bylo toho milion. Když se zrekonstruovaly Pohořelice, tak jsme tam jezdívali pravidelně. Grilovali jsme, seděli jsme tam, dali jsme si štamprličku. Kolem nás běhali psi, nad námi lítali netopýři a to byly ty nejkrásnější chvíle. Bavili jsme se o politice, pouštěli jsme si hudbu. Mám na mamku spoustu vzpomínek, kdy jsme si povídali a bylo nám dobře.

Je nějaká její píseň, která vás spolehlivě rozbrečí, když ji slyšíte?
Dva roky nebo možná i víc po její smrti jsem neposlouchal žádné její písničky. Nebyl jsem schopný se na ni dívat ani když byla v televizi a rádio jsem okamžitě vypínal. Jako by se ve mně něco zlomilo. Nedokázal jsem si připustit, že se to opravdu stalo a je to realita. Až potom na vzpomínkovém koncertě jsem to odehrál, ale tím jsem to uzavřel. Teď už si i něco pustím, podívám se. Nedávno jsem se zrovna díval na Všechnopárty Karla Šípa. Zasmál jsem se, protože jsem u natáčení byl, takže jsem vzpomínal i na věci okolo toho.

A je nějaká písnička, kterou máte nejraději a která je opravdu o ní?
To je určitě A já tě závidím. Je to ta, u které zkolabovala. Vím, že to byla mamčina nejoblíbenější písnička.