Nesmrtelné hospody: Ondráš zažil návštěvy prezidentů i odsun Němců

Stávala na dřívější hlavní cestě na Ostravu, a i když ji nahradila už dávno jiná a větší autostráda, i dnes kolem Ondráše projede spousta aut přespolních.

A když do Frýdku-Místku, ale třeba i do Ostravy přijede nějaká vzácná nebo důležitá návštěva, nezřídka ji hostitelé pozvou na oběd či večeři právě sem. Vždyť tu také už jedli asi všichni nedávní prezidenti.

Hostinec Ondráš stojí na hlavní cestě ve Sviadnově od roku 1903. Postavili ho místní obyvatelé a potřebných 40 tisíc zlatých na stavbu sesbíralo místní občanstvo.

„Obecní hostinec se stavěl hlavně proto, že v dnes už bývalé hospodě Na Husinci, kde se do té doby scházely místní spolky a obecní představenstvo, se už tehdy za Rakouska moc nelíbilo Sviadnovským, kteří se hlásili k české národnosti. Německý majitel hospody tam české spolky moc nepouštěl a tak se jejich členové rozhodli, že si postaví vlastní hospodu,“ říká starosta Sviadnova David Novák.

Dříve centrum Sokolů, za socialismu krabice

Jak řekli, tak se stalo. Prapočátky obecní hospody dnes připomínají původní sklepy ze začátku minulého století, které jsou však na tak velkou hospodu docela malé, protože se postupem času přistavovala.

Nová obecní hospoda dostala i sál, který za doby první republiky fungoval jako tělocvična pro Sokoly, vystupovaly v ní divadelní spolky. Protože má hostinec Ondráš před vchodem velké prostranství a parkoviště, bývaly na něm v jednu dobu často poutě nebo kolotoče.

Sokolové u Ondráše, pravděpodobně padesátá léta

Až do roku 1975 provozovala hostinec Ondráš obec, po násilném sloučení Sviadnova s Frýdkem-Místkem spravoval restauraci podnik Hutní montáže.

„Nadělalo se v ní v té době i spousta v uvozovkách prasáren, jako byly různé přestavby a výměny původních dřevěných oken za taková ta komunistická paneláková. Z hospody se tak stala taková ta komunistická krabice. Pak restaurace přešla v osmdesátých letech pod město Frýdek-Místek a my jako obec jsme restauraci získali s dalšími objekty zpět, když se Sviadnov v roce 1990 osamostatnil. A pronajali jsme ji nájemci, panu Liboru Vrublovi, který ji vede už sedmadvacet let,“ popisuje starosta David Novák, který sám zná hostinec už od dětství, kdy ho jeho dědeček, když šel na pivo, brával s sebou občas do Ondráše na sodovku.

Jedním z prvních velkých hostů byl Karel Kryl

Dlouholetý provozovatel sviadnovské restaurace Libor Vrubel je vyučený truhlář, ale po roce 1989 začal různě podnikat. Když pak jeho žena dostala v restituci restauraci ve Fryčovicích, změnil úplně obor. Po několika letech v pohostinství se přihlásil do konkursu na provozování tehdy ještě obecní „lidovky“ Ondráš ve Sviadnově.

Libor Vrubel

„Jako by to bylo včera, tak rychle to uteklo. Tehdy mi jeden kamarád říkal, co blbnu, jestli jsem tady přišel zkrachovat. Tak mi trochu sklaplo. Když jsem v Ondráši začal dělat číšníka, tak jsem k tomu ještě chodil po šichtě v noci mazat koláče, protože jsem měl k tomu i pekárnu. A když byla některá z pracovnic třeba nemocná nebo si vzala dovolenou, tak jsem do rána pomáhal mazat čtyři tisíce koláčů, pak jsem sedl do auta a rozvážel je po obchodech,“ usmívá se.

Dnes už restauraci Ondráš zná spousta umělců, ale Libor Vrubel vzpomíná, že prvním jeho vzácnějším hostem v době, kdy teprve začínal ve staré, ještě nerekonstruované sviadnovské hospodě, byl Karel Kryl.

„Stavil se tady na oběd. Tehdy to ale ještě byla hospoda, kde místo ústředního topení byly pecky, na zemi linoleum a balakrylem natřené obložení. Kryl pak ale velmi brzy zemřel,“ vzpomíná Libor Vrubel, který otevřel „svého“ Ondráše na prvního máje.

„A začal fičák. Byl jsem v začátcích pořád v práci,“ vzpomíná Libor Vrubel.

Obec dostala hromadu peněz, aby v ní hospoda zachovala společenský život

Také tehdejším představitelům Sviadnova se stav obecního hostince nelíbil. Proto už od devadesátých let připravovali jeho rekonstrukci. Ta se uskutečnila v roce 2003 až 2004 a vyšla nakonec na pětadvacet milionů. Sedmnáct milionů však činila dotace, tehdy cílená na postižené regiony v Moravskoslezském a Ústeckém kraji.

„A na hospodu jsme ji dostali, aby se v obci zachoval společenský život. Je to náš jediný sál, kde se konají různé akce. Třeba dvakrát třikrát do roka tam vystupují ochotnické spolky, jsou tam plesy, setkání jubilantů, seniorů a různé besedy a přednášky,“ upozorňuje starosta Sviadnova.

Ostatně od té doby je reprezentativní obecní restaurace Ondráš doslova malou pýchou obce. A to, co do rekonstrukce vložila obec, se jí už od té doby několikrát vrátilo.

„Například fasádě hostince jsme navrátili původní podobu, odstranila se ta strašná okna a vrátila se ta historicky odpovídající a kolem nich šambrány. Vše se dělalo podle dobových fotek, celou rekonstrukci navrhl frýdecko-místecký architekt Ivo Šlosar. Samozřejmě hostinec má dnes moderní interiéry a zázemí, ale dbali jsme na zachování původních myšlenek při stavbě. Třeba v sále jsme ponechali stropy a šambrány kolem stropu, které mají rozbíjet zvuk v sále,“ líčí starosta obce.

Dlouhý obraz znázorňuje příběh zbojníka Ondráše

Vybavení interiérů obecní hospody si vybavil k obrazu svému Libor Vrubel. Dnes má restaurace dřevěné interiéry, které doplňují obrazy krajin, ale také stylově zbojnickými motivy.

Například dlouhý obraz v salonku znázorňuje ve třech dějstvích příběh zbojníka Ondráše a Libor Vrubel ho odkoupil od Beskydských hotelů a restaurací a nechal zrestaurovat.

„Snažili jsme se, aby i interiér zapadal k historickému jménu restaurace, hodně věcí bylo na zakázku a pod dohledem architektů. Už jsem prostě nechtěl mít jen obyčejnou pivnici, proto jsme se zaměřili na kvalitní gastronomii. Na druhé straně už mí soukmenovci zestárli, mají jiné starosti a vnoučata a už ani tolik na to pivo nechodí. A tak z Ondráše zmizel kulečník, herní automaty, karambol,“ říká Libor Vrubel.

Nákladně rekonstruovaná a restaurovaná obecní hospoda se stala vyhlášenou a oblíbenou restaurací a brzy si ji oblíbili i výše postavení lidé a klienti.

„Začaly se tu pořádat vánoční večírky a svatby. Ale přišli jsme o pivaře. A začali se tu objevovat známí politici. Měli jsme tu třeba dnes bývalého předsedu senátu Přemysla Sobotku, když tu byl na nějakém jednání. Připravili jsme mu tehdy jako vysokému politikovi jehněčí. Připravovali mu ho Srbové. Pan Sobotka i jeho doprovod byli tak nadšeni, že si mne nechali zavolat, postavili se a začali tleskat,“ umívá se šéf Ondráše a podotýká, že předseda senátu má ještě větší ochranku než prezident.

Tady nemáme co dělat. Překvapení hygienici i ochranka z Hradu

Současnému ministru kultury Libor Vrubel připravil v restauraci Ondráš zaječí běhy na perníku podle Magdaleny Rettigové. Politik prý dokonce recept poznal a prohlásil, že to byla „mňamka“. Podobně zareagoval prezident Václav Klaus, když v Ondráši po jídle dostal moučník v podobě jablkového závinu v marcipánu. „Mňam,“ prohlásil prý spokojeně.

Ostatně s ochrankami vysokých českých politiků si už něco užil. „Když k nám měl přijet prezident Václav Klaus, tak jsme jeho delegaci připravili jídlo, a ještě než přijel, jsem se šel převléci do obleku, abych ho s manželkou přivítal. Mezitím dorazili do restaurace dva muži, a když jsem si do kuchyně vrátil, koukám, že v prostoru výdeje jídla jsou nějací dva cizí chlápci. Tak jsem na ně vyhrkl: Sakra, co tu děláte? Tady nemáte, co dělat. A oni vytáhli průkazy, jeden byl z nějaké té pražské hradní hygieny. Ale jak viděli, jak každé jídlo na talíři přikrýváme košem se zlatým víkem se zlatou rukojetí, tak se na nás podívali a řekli: Pardon, tady opravdu nemáme co dělat. To je pro mne krásná vzpomínka,“ vypráví Libor Vrubel.

A dodává, že měl vždycky štěstí na uklízečky. „Mám rád pořádek a jsem na to pedant. Chci, aby tady lidi rádi chodili i kvůli tomu, že je tady čisto. No, a když tady ochranka šéfa Senátu prověřovala, zda v restauraci nejsou odposlechy, tak prověřovali i místa za radiátory. A ten jeden se ke mně přitočil a říkal, že tak čisto nemají ani ve slavných karlovarských hotelech,“ usmívá se Libor Vrubel.

Jídlo se musí ponechat v lednici několik dní, kdyby náhodou…

Obecní hostinec Ondráš už prostě není podle starosty Davida Nováka krčmou, že se v něm zastavují chlapi v montérkách na guláš za sedmdesát korun.

„Je to spíše podnik vyšší kategorie třeba pro rodiny s dětmi. Jezdí tam ale na pracovní obědy lidé z okolí, firmy tam pořádají různé akce, lidé zase oslavy narozenin nebo svatby. Když přijede do kraje, třeba i do Ostravy, nějaká návštěva, někdy i velmi významná, tak se ty večeře pořádají většinou u nás v Ondráši,“ říká starosta Sviadnova.

A tak už v obecním hostinci Ondráš snědl večeři jak prezident Václav Klaus, tak dnešní hlava státu Miloš Zeman.

„Václav Klaus si našel čas i pro občany obce, Miloš Zeman tu už byl dvakrát při návštěvách zdejších podniků a večer měl v hospodě setkání s místními podnikateli. Když prezident nebo nějaký ústavní činitel v kraji pořádal raut nebo večeři zaměřené třeba na místní podnikatele, vždycky to bylo v naší restauraci,“ říká starosta, avšak podotýká, že vysocí potentáti volí restauraci Ondráš i proto, že její nájemce je na tyto návštěvy zařízený.

„Musí při nich dodržet často přísné předpisy. Jídlo musí například nejdříve zkontrolovat ochranka a pokrmy z tabule se musejí uchovat v samostatné lednici ještě několik dní poté, kdyby se po jeho pozření vyskytl nějaký problém. Až když někdo z Parlamentu, Senátu nebo prezidentské kanceláře zavolá, že je vše v pořádku, tak se mohlo zlikvidovat. Je to doslova věda,“ popisuje starosta.

Poseděl si tady autor Slezských písní?

Historické povědomosti o nějakých známých štamgastech hostince se sice v kronice moc nezachovaly, sviadnovský kronikář Tomáš Řeha však zvažuje, že do této hospody možná občas zavítal slezský bard Petr Bezruč.

„Ví se, že do Sviadnova často chodil, napsal dvě básně věnované obci, jsou ve Slezských písních. A ví se, že tady chodil za jednou paní a trávil tady tedy hodně času. Zřejmě spolu zašli i do Ondráše na nějaké víno nebo kávu. Navíc pracoval na nedaleké poště v těsném sousedství Koloredova, který byl dříve součástí Sviadnova a kde žil rod Bezručů, po kterých Vladimír Vašek převzal svůj pseudonym. Hodně chodil, docházel i pěšky do Ostravy. Ale nějaký záznam o jeho návštěvě našeho hostince chybí,“ říká kronikář Tomáš Řeha.

A vypráví, že do historie Sviadnova se zapsaly tři „základní“ hospody. V hostinci Pod Šimlem se scházeli sedláci, Husinec byl spíše dělnická a komunistická hospoda. A Ondráš byla taková národovecká hospoda pro Sokoly, učitele, hasiče a různé další spolky.

Hostinec Na Husinci, který už zanikl, býval dlouho hlavní hospodou, kde jednali zastupitelé a radní a kde sídlil starosta. V obci žilo německé obyvatelstvo, Židé, Poláci a Češi a na konci 19. století sílily v obci různé národnostní třenice.

Německý hostinský neměl s Čechy trpělivost. Tak si postavili vlastní hospodu

„A německý hostinský už ztratil trpělivost a několikrát Čechy z hospody vyhodil. Tak si postavili hostinec nový z peněz obce. Zamýšleli tam odstěhovat všechny české spolky, byť to tak úplně neplatilo, protože Sokolové si Na Husinci zřídili za první republiky třeba kino. Ale cvičili na Ondráši, protože tam byl větší sál,“ vypráví kronikář Tomáš Řeha.

Upozorňuje však, že vznik nového obecního hostince nebyl jednoduchý. „Obec ho totiž postavila blízko konkurence, v podstatě přesně uprostřed tehdy fungujících dvou sviadnovských hospod. Udělení koncese úřady několikrát zamítly. Takže hospodští všech podniků se štěkali a trvalo docela dlouho, než hospoda Ondráš získala hostinskou koncesi, tak spory o ni prošly několika soudy,“ vysvětluje kronikář obce Sviadnov.

Má po Ondrášovi jméno, ale bratranec ho zabil o kus dál

Obecní hostinec dostal jméno po známém zbojníku Ondrášovi, velké místní historické postavě, které tehdy obyvatelé Beskyd a okolí fandili podobně jako Slováci svému Jánošíkovi. Sviadnov má ale tu výjimečnost, že zbojníka Ondráše tady měli podle lidové tradice údajně v roce 1715 i zabit.

Stalo se to na statku tehdejšího sviadnovského fojta, který držel právo šenkovní – dnes zaniklý Horákův nebo též Havranův statek. Tehdy ještě ve Sviadnově nestála ani jedna z tří hlavních hospod. A v době zavraždění zbojníka Ondráše držel fojtský úřad rod Horáků, konkrétně tehdy Antonín Horák, který sídlil poblíž pozdější hospody U Šimla.

Dodnes tam je i pozůstatek statku, kde býval v té době údajně šenk zvaný U matky Hedviky. Až v 19. století se však statku říkalo Horákův statek a s novým majitelem pak dlouho Havranův statek, ale to už nebyla hospoda. A v ní údajně Ondráše zavraždil jeho bratranec Juráš s kumpány.

„Ovšem v tehdejších matrikách nezapsali všechno a třeba ten údaj o nějaké smrti zbojníka tu naprosto chybí. I když se nelze co divit, v matrice v té době chybí někdy i půl roku zápisů. Takže spíše se dnes vychází ze zápisů, které jsou v Polsku, hlavně z výslechových záznamů z Těšína, kde byly hrdelní přečiny jako zbojnictví souzeny,“ vysvětluje kronikář.

Vzal Ondráše po hlavě valaškou. V podstatě ho umlátil

A jak slavného zbojníka v roce 1715 ve Sviadnově zavraždili? „Spíše jsou to lidové tradice, ale má se za to, že zbojníci se u Horáka sešli na tancovačce, aby si tu rozdělili nějaký lup. Patrně se mezi sebou nepohodli nebo v tom byla nějaká ženská, a bratranec Juráš vzal Ondráše po hlavě valaškou. V podstatě ho umlátil,“ říká kronikář Sviadnova.

Ostatně i starosta David Novák má jeden z obrazů líčících zavraždění legendárního zbojníka Ondráše ve své kanceláři.

"V Janovicích se narodil a tady ho zabili. Všude kolem řádil, provokoval vrchnost a nakonec ho zabili takřka pod zámeckými okny. Ten statek, kde se to stalo, už ale neexistuje. Juráš pak také nedopadl dobře. Lámali ho v kole. Nikdo z Ondrášových zbojníků nedopadl dobře. Všechny pochytali, některé oběsili, některé lámali v kole a většinu poslali na galeje,“ říká Tomáš Řeha.

A podotýká, že legenda se ze známého beskydského zbojníka stala proto, že místní lidé neměli v oblibě německou vrchnost a židovské obchodníky a kupce. „A to byly také nejvíce oběti Ondráše a jeho zbojníků. Tak se z něho stal takový beskydský Jánošík, ale dnes bychom ho brali za normálního zloděje a vrahouna,“ shodují se starosta a kronikář Sviadnova.

Za první války byli v sále i ranění, za druhé Němci určení k odsunu

Tomáš Řeha usuzuje, že hostinec Ondráš možná fungoval za první světové války i jako lazaret.

Lazaret. Foto je podle pamětníků buď od Ondráše nebo od školy.

„Viděl jsem pár fotek. Lazaret byl určitě v Paskově na zámku, a když už pro raněné vracející se z fronty nebyly prostory, umisťovali je do nejbližších hospod. A po druhé světové válce se v hostinci Ondráš soustřeďovalo místní německé obyvatelstvo k odsunu. Němců tu bylo na konci války dost, tak do deseti procent obyvatel obce, ale také i proto, že Sviadnov byl kdysi delší dobu spojený s Koloredovem, který je dnes součástí Frýdku-Místku. Sviadnov zanikl také v době, kdy Němci spojili původně samostatný Frýdek s Místkem,“ vysvětluje kronikář.

Dodává, že někteří místní Němci ke konci války utekli, někteří i spáchali sebevraždu.

Četník vede německou obyvatelku s kufrem do Ondráše při odsunu. Foto: Archiv

„Ti němečtí obyvatelé, kteří tu zůstali, museli bezprostředně po konci války kopat hroby pro německé vojáky, které tu při osvobozování rudoarmějci zastřelili. Taky museli uklízet trosky po osvobozovacích bojích, které byly ve Sviadnově docela krvavé. Nakonec si místní Němci museli zabalit do kufrů nejnutnější věci a čekali v hostinci na odvoz na sběrná místa,“ líčí Tomáš Řeha a dodává, že se mu loni ozval muž, který se jako příslušník německé národnosti narodil ve Sviadnově. A nepříjemnosti spojené s odsunem Němců zažil jako dítě a svědek.

Na laně v hospodě se tady učil balancovat Milo Komínek

Provozovatele Libora Vrubla z historie sviadnovské obecního hostince zaujalo, že v sále Ondráše se ve čtyřicátých letech učil balancovat na laně a dalším kaskadérským kouskům kdysi proslulý letecký kaskadér, parašutista, a poté odbojář a politický vězeň Milo Komínek.

Ten se narodil v roce 1926 ve Frýdku-Místku v rodině hutního mistra Josefa Komínka, zaměstnaného ve válcovnách ve Frýdku-Místku. Už v brzkém věku mu učaroval sport a začal s létáním, před válkou byl žákem Masarykovy letecké ligy. Po skončení II. světové války absolvoval výcvik pilota a parašutisty a stal se leteckým akrobatem. V letech 1945 až 1948 reprezentoval Československo na řadě mezinárodních leteckých dnů, podle jeho záznamů jich bylo 122.

Cestoval po celém světě, vystupoval v Evropě, Asii, Africe i Austrálii. Před Vánocemi 1947 se vrátil do republiky, ale přišel komunistický puč. Už v březnu roku 1948 se Milo pokusil utéci za hranice, měl od prosince ve Spojených státech natáčet dva letecké filmy. Pas mu však noví mocní znehodnotili, proto se vydal s partou studentů přes hranice pěšky. Kilometr od hranice však dostal při zásahu pohraničníků průstřel břicha a skončil v rukou policie.

V Beskydech vedl protikomunistickou odbojovou skupinu

O pár měsíců, po amnestii vyhlášené po zvolení prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda, byl Milo Komínek propuštěn na svobodu a zakrátko už vedl protikomunistickou odbojovou skupinu Portáš-Jánošík, která operovala v Moravskoslezských Beskydech na Jablunkovsku.

Ve skupině byl však zrádce a ten ji vyzradil. Milo Komínek dostal 6. října 1948 jako velitel skupiny u Ostravského soudu dvacet let těžkého žaláře. S ním bylo odsouzeno i pět kamarádů, jejichž věk byl mezi 17 až 21 lety. Celkem dostali 53 let žaláře.

Milo Komínek prošel Jáchymovem, Bory, Leopoldovem, Mírovem a Valdicemi. Propustili ho po sedmnácti letech 26. května 1965. V roce 1968 emigroval Milo Komínek do Kanady, kde později v Torontu vydával noviny, časopisy a knihy. V této činnosti pokračoval i po návratu do staré vlasti.

Mohl bych si dát kávu a viržínko jako šéfové podniků v italských filmech. Ale nejde to

Ale zpět do mladší historie restaurace Ondráš, když Libor Vrubel slavil dvacet let svého provozování restaurace. „Udělal jsem akci, že jsem měl jedno odpoledne všechno za dvacet korun. Jako jídlo byl guláš nebo žebra z obrovského grilu, dvacku stála půlka Jägermeistera i pivo.

„To sem chodili i lidé, kteří tu nikdy nebyli, a objednali si třeba jídlo i pětkrát. A po tom Jägermeisteru za dvacet tu bylo nabluto snad všude,“ směje se šéf restaurace Ondráš.

Ač by možná nemusel, Libor Vrubel stále v restauraci sám vaří. „Moje mamka už mne k vaření vedla, když jsem chodil do sedmé třídy. Přála si, abych dělal kuchaře na lodi,“ říká muž. Pokrčí rameny, když mu někdo řekne, že restaurace Ondráš je ve své třídě vyhledávaným a exkluzivním podnikem.

„Je to však na úkor času. Po třiceti letech podnikání v takovém podniku bych měl spíše jen pozorovat cvrkot, jako jsem to vždycky vídal v italských filmech. Posadit se ve svém podniku, dát si espresso a zapálit si viržínko. Místo toho musím pracovat v kuchyni, abychom vydrželi,“ říká Libor Vrubel.

Všichni Češi jsou dnes na gastronomii odborníci. Ale jen za stolem

Rád vaří nová, nevyzkoušená jídla. "Snažím se držet současných trendů, které v gastronomii zrovna vládnou. Ale nejvíce nových jídel jsem se vždy naučil na služebních cestách, a to především ve Francii. Hodně mi třeba dal kamarád, který se vyučil u michelinského kuchaře arabského původu a dnes kamarád vaří pro automobilového závodníka Sebastiana Vettela,“ říká Libor Vrubel.

V poslední době pozoruje, že dnes už je každý v České republice odborník na gastronomii. „Díky Pohlreichově pořadu jsou dnes všichni Češi ti největší odborníci a všechno umí skvěle uvařit. Nechtějí však v restauracích pracovat, chodí do nich hlavně hodnotit. Co by navařili lépe a za kratší dobu,“ říká pan Vrubel, který i ve své restauraci zaznamenává současný velký strach lidí z koronaviru.

„Lidé si teď kvůli tomu hodně nechávají jídlo v restauraci jen zabalit a doma si ho ohřívají. To mne strašně mrzí. Doslova si s jídlem hrajeme, některé připravujeme spousty hodin a dbáme, aby nějak vypadalo. A ten člověk si je pak nechá vyklopit do menuboxu, ať už to jsou polévky, moučníky, hlavní jídlo nebo předkrm či tatarák. A někde to pak jí polostudené nebo si ho za tři hodiny ohřeje v mikrovlnce. Čímž to celé jídlo zabije,“ říká Libor Vrubel.

Pro speciální ingredience k úspěšné polévce jezdí až do Maďarska

A které jídlo restaurace Ondráš je u hostů nejoblíbenější? „Je jich více, ale třeba už čtvrtstoletí tady děláme opravdu skvělou maďarskou polévku. Pro ingredience do ní jezdím až do Maďarska a dva dny se tam vždycky zdržím v lázních. Maďarskou polévku tvoří jen čistý výtažek z paprik a rajčat, ony ingredience a hovězí maso. A přestože je tato polévka na stálém jídelníčku z polévek nejdražší, hosté si ji i nejvíce objednávají,“ říká pyšně Libor Vrubel.

Jaký je recept na to, aby člověk vedl už dvacet sedm let obecní hospodu a vytvořit z ní podnik, do kterého jezdí prezidenti?

Každý mluví o zásluhách majitele, provozovatele, ale já bych nikdy tuhle hospodu nedostal do podvědomí a na nějakou úroveň bez své rodiny. Moje žena mne tolikrát podržela a tolikrát mi pomohla, přitom, když jsem byl od rána do večera v hospodě, vychovávala prakticky sama tři kluky. Od počátku tu se mnou pracuje, třeba dnes připravovala svatbu pro osmdesát lidí,“ říká Libor Vrubel, který neodmyslitelně patří už sedmadvacet let k více než stoleté historii restaurace Ondráš ve Sviadnově.

Sviadnov vrátí do kostela zvony uloupené nacisty. A v hostinci to oslaví

Obecní hostinec Ondráš často posloužil obci, když chystala velkou slávu. Nejinak tomu bude také za pár dní, na svátek Svatého Václava. Bude se tu oslavovat návrat zvonů do místního kostela.

Původní zvony z kaple sv. Jana Nepomuckého - Jan Nepomuk a Barbora

Obec se totiž chystá uctít 130 let existence svého kostela a při té příležitosti vrátí do jeho věže dva zvony, které nacisté zkonfiskovali za války na výrobu munice.

„Ten větší, který váží dvě stě šedesát kilo, se jmenuje Svatý Jan Nepomucký a druhý, asi stopadesátikilový menší je Svatá Barbora. A my je po více než pětasedmdesáti letech do našeho kostela vrátíme. Nechali jsme je odlévat v Polsku a dali jsme jim původní jména odvezených zvonů. V sále hostince Ondráš už byla přednáška o zvonech a chystáme i pro obyvatele obce zájezd do zvonařské dílny,“ říká starosta Sviadnova David Novák.

Text nápisu na zvonu Svatá Barbora vymyslely děti. Zní: „Lípa je národní strom a toto je náš sviadnovský zvon.“ Zůstane na zvonu stovky let. „Pokud v budoucnu nenastane opět něco hodně špatného a někdo nám je zase nesebere,“ usměje se starosta.