Nesmrtelné hospody: Prastarý Hostinec na Husinci bojuje o přežití

Přesto hospody odolaly krutým dobám, a pokud vydržely dodnes, jsou z nich hospodské legendy.

Dnešní doba je však rovněž k hospodám a pivařům nepříznivá, například nastávající drahotou prakticky „na všech frontách“. A tak není divu, že i hospody, které bývaly ještě nedávno plné k prasknutí, mají v této nejisté době o štamgasty nouzi. Proto i některé legendární hospody stojí na rozcestí: Má smysl pokračovat, nebo ne?

Mezi tyto šenky patří také hostinec, v novodobé historii známý jako Bistro na Husinci ve Sviadnově u Frýdku-Místku, k němuž patří i prodejna potravin. Jejich majitel se vůbec poprvé v historii rozhodl svůj výčep, který dokonce býval i kulturní památkou, v první prázdninový den dočasně uzavřít. Chodí totiž do něj na pivo stále méně lidí a v létě raději sedí spíše na hospodských zahrádkách nebo u svých zahradních či garážových výčepů. A do hospod nechodí.

Majitel hostince na Husinci teď zvažuje, zda po létě v lepších dobách oblíbenou a hlučnou hospodu, která si zahrála i ve filmu, znovu otevře nebo ji někomu pronajme. Zájemci prý jsou. A lidé také výčep na Husinci stále dobře znají - když jsme se s majitelem Radimem Novotným o historii hostince Na Husinci v lokále se zvednutými židlemi bavili, několik lidí, kteří se evidentně chtěli v jeho bistru stavit na jedno, zklamaně od uzamčených skleněných dveří odešlo.

Hospoda v samém srdci Sviadnova. Lidová a dělnická

Pojďme se tedy projít naproti toku času do docela dávné minulosti, kdy tento hostinec vznikl. Velmi pěkně jeho historii zpracoval kronikář města Sviadnova Tomáš Řeha a Magazínu PATRIOT ji k profilu legendární sviadnovské hospody stojící na hlavní cestě mezi Ostravou a Frýdkem-Místkem, poskytl. Nazval ji mikrohistorickým profilem domu čp. 64, dnes čp. 63. Dejme tedy prostor historii hostince:

Ať už byla hospoda Na Husinci německá, osvětová, hasičská, obecní, lidová, dělnická, valcířská, nebo komunistická, rozhodně vždycky byla v samém srdci Sviadnova. Její tepot se nese těmito zdmi už od poloviny 19. století do dnešních časů.

Foto: archiv kronikáře obce Sviadnov Tomáše Řehy

První písemná zmínka v pozemkové knize, která se váže k tomuto domu, připadá na rok 1865. K domovnímu číslu 64 se totiž v matrice váží dva sňatky: roku 1856 to byla svatba Jana Chamráda s Janou Walovou rozenou Hušovskou a v roce 1860 svatba Karla Kliky s Mariannou Peterkovou.

První muzika vystoupila v šenku už v roce 1852

Podle údajů z matrik má však nejspíše pravdu obecní kronika, kde se píše, že dům na Husinci č. 64 dal postavit Ignác Klančík a to kolem roku 1850. První vystoupení muziky v tomto domě je v kronice doloženo roku 1852 a z toho je patrné, že dům byl už od počátku zamýšlen jako hostinec.

„První díl obecní kroniky totiž uvádí záznam z původní obecní kroniky z roku 1852, kdy radní Menšík poznamenal, že Ignác Klančík zaplatil za muziku do chudinské kasy jistotné 40 krejcarů,“ vysvětluje sviadnovský kronikář Tomáš Řeha.

Rodina Klančíkových provozovala kromě domu Na Husinci také hospodu na dolním konci Sviadnova, která se později jmenovala U Běgusa, dnes je známá pod názvem Pod Šimlem. Ignác Klančík poté prodal dům Na Husinci roku 1864 hostinskému Josefu Hrachovcovi a ten jej zase o pět let později, přesně 8. dubna 1869, prodal manželům Blaschkovým. A tomuto rodu patří hospoda doposud.

Hostinský od Husince byl i významným starostou Sviadnova

Josef Blaschke, který se narodil roku 1824 v Pohořílkách na Novojičínsku, se hlásil spolu s manželkou Terezií, rozenou Kretschmerovou, původem ze Staré Vsi na Opavsku, k německé řeči. Ostatně poněmčená podoba přímení Krčmář, které se na Novojičínsku hojně vyskytovalo, dává tušit, že také Kretschmerovi byli klanem hostinských.

Před přistěhováním do Sviadnova žila rodina krátce v Lískovci, kde se Blaschkovým narodily první děti, synové Karl Anton, Wilhelm Josef a Josef Eduard. Německá komunita byla ostatně v Lískovci početná a souvisela s managementem Karlovy hutě založené roku 1833.

Hostinský Josef Blaschke uvítal prodej hostince v blízkosti této hutě na moravské straně řeky a začal jej spolu s manželkou provozovat. Krátce po přestěhování na Husinec se také začal angažovat v místní politice a v roce 1873 byl dokonce zvolen v pořadí druhým sviadnovským starostou. A to hned dvakrát po sobě, podruhé to bylo roku 1879.

Blaschke založil hasičský sbor a v sále jeho šenku hrálo divadlo

Jako starosta obce Josef Blaschke inicioval roku 1876 spolu s dalšími dvaceti místními občany založení Hasičského sboru a sám se pak stal jeho prvním předsedou.

K roku 1880 se poté váží i počátky ochotnického divadla ve Sviadnově. Žádost o povolení provozování ochotnického divadla v sále hostince na Husinci podal na okresní hejtmanství Jan Válek.

Josef Blaschke zemřel 28. července 1881 ve věku 57 let. Koncesi na provozování hostince nejdříve převzala vdova Terezie, od roku 1890 pak hospodu převzal syn Karel. Za něj si v hostinci našla útočiště roku 1893 založená Čtenářská besídka, jejíž členové v hostinci provozovali také ochotnické divadlo a zřídili si zde knihovnu.

Hasiči měli v hostinci sjezd i sklad stříkaček

Při sčítání lidu k roku 1890 byl hostinec na Husinci veden jako dům o dvou bytových jednotkách. V prvním bytě žila rodina Karla Blaschkeho se služebnou Johanou Reinochovou, sklepníkem Václavem Krestou a služebnou Marií Kohutovou. Ve druhém bytě bydlel Alois Metz a Leopold Kos, oba vážení zaměstnanci Karlovy hutě. Metz byl kreslíř a Kos účetní.

Terezie Blaschke zemřela v domě čp. 81 ve Sviadnově před vánocemi roku 1896. Její syn Karel Blaschke se angažoval v otcem založeném hasičském sboru a například 12. července 1896, při příležitosti dvaceti let od založení, uspořádal na půdě svého hostince a v přilehlé zahradě sjezd Župní jednoty hasičské za severovýchodní Moravu se slavnostním obědem a cvičením za účasti veřejnosti.

Foto: archiv kronikáře obce Sviadnov Tomáše Řehy

Hasiči tehdy sice ještě neměli pozdější sklad, nicméně vlastnili majetek v hodnotě 1 200 zlatých. To obnášelo jednu čtyřkolovou a jednu dvoukolovou stříkačku, tři hasičské stříkačky, zvané berlovky a naviják. To vše měli pravděpodobně uloženo právě v hospodě na Husinci.

„Málo se ví, že k hostinci na Husinci patřila také kuželna. Ta stávala pod kopečkem za hospodou v prostoru dnešního dětského hřiště,“ připomíná sviadnovský kronikář Tomáš Řeha.

Když Blaschke zemřel, vdova po něm si vzala řezníka

Karel Blaschke se hlásil k německé národnosti podobně jako jeho otec. Oženil se 3. října 1882 v Místku s teprve šestnáctiletou Viktorií Friedlovou, která byla rovněž z rodiny hostinských. Její otec Jan Friedl a po něm také jeho syn Jan provozovali v Místku prosperující restauraci na císařské ulici č. 11, tedy v místě, kde dnes stojí základní umělecká škola.

Karel Blaschke měl s manželkou Viktorií pět dětí, z nichž dvě však brzy po narození zemřely. Sám Karel Blaschke zemřel 8. března 1899 na tuberkulózu ve věku pouhých 43 let. Vdově Viktorii bylo teprve třiatřicet let a nejmladšímu z dětí šest roků, proto se provdala o rok později za Huga Krupinského, který byl toho času řezníkem v Lipině.

Nový hostinský se choval urážlivě k Čechům, obec proto postavila Ondráš

Hugo Krupinský se ujal nové živnosti a vedl hostinec se svou ženou a třemi nevlastními syny. Nový hostinský si však se sviadnovskými radními zřejmě moc nerozuměl. Podle obecní kroniky se „choval urážlivě k národnosti české, českým výborům a spolkům, pročež se u něj nemohly dále konati sezení zastupitelstva ani obecní volby“.

Tento podle Tomáše Řehy poněkud tendenčně laděný záznam má podle všeho kořeny v tehdy probíhajících národnostních třenicích ve Sviadnově a faktu, že Krupinský byl proněmecky zaměřen. Do té doby se totiž v hostinci na Husinci konaly jak volby, tak většina jednání radních a zastupitelů.

Foto: archiv kronikáře obce Sviadnov Tomáše Řehy

Nakonec se v roce 1903 představenstvo obce rozhodlo postavit si vlastní obecní hostinec, tedy dnešní restauraci Ondráš, kam se měly také přesunout veškeré česky zaměřené spolkové organizace.

Krupinští tak roku 1913 pronajali hostinec Josefu Tučnému a Hugo Krupinský zemřel 15. února 1915. Josef Tučný pak vedl hospodu na Husinci v oné neklidné době první světové války, na jejímž sklonku se hostince ujal Robert Blaschke, který ostatně jako jedno z pěti dětí Karla Blaschkeho šel v otcových šlépějích, když předtím působil několik let v Moravské Ostravě jako sklepník.

Na Husinci „nadržovali komunistům“ z Karlovy Hutě

Robert Blaschke byl po otci německé národnosti, ale podle obecní kroniky se k Němcům nehlásil, a to dokonce ani později za nacistické okupace. Hostinec totiž těžil od samého počátku z blízkosti Karlovy hutě v Lipině. Její dělníci si totiž našli zázemí v blízkém Sviadnově, kam jezdili ještě před první světovou válkou agitovat poslanci za sociální demokracii, jejíž cílovou skupinou voličů byla právě dělnická třída.

Robert Blaschke měl tak podle obecní kroniky s proletariátem lipinské hutě velmi dobré vztahy. Roku 1924 byla například v hospodě na Husinci založena komunistická buňka Karlovy Hutě. Ostatně za „nadržování komunistům“ také údajně hrozilo Blaschkemu dokonce odnětí hospodské koncese.

Hostinský Robert Blaschke. Foto: archiv Radima Novotného

Robert Blaschke přestavěl počátkem 20. let hospodu do dnes známé podoby. Dům získal reprezentativní fasádu a jeviště pro ochotnická představení a autorem architektonického návrhu byl místní stavitel Alois Tyleček. Patrně po dostavbě dům dostal nové číslo popisné, a to 63. Pod starým číslem 64 dále figuroval sousední dům.

Když nepřišla sociální podpora, hostinský pomáhal dělníkům z vlastní kapsy

V roce 1921 byl hostinec na Husinci veden jako dům o třech bytových jednotkách. V prvním bytě žila matka Viktorie s dcerou Otýlií, ve druhém rodina Josefa Suka, který byl v hostinci hostinským, a ve třetím byli hlášeni vojáci 9. roty 31. pěšího pluku, celkem 37 osob.

Viktorie Krupinská navíc v prostorách hostince vedla trafiku a prodávala tabák. Syn hostinského, Jaromír Suk, narukoval za první světové války na frontu a vrátil se s těžkými psychickými potížemi a jako malomyslný pak pomáhal v hostinci jako číšník. Mladší syn Oldřich se živil jako kuchař v nádražní restauraci v Petrovicích.

V letech 1925 až 1939 vyplácely státní úřady v hostinci na Husinci podporu z takzvaného Gentského systému, což byla forma sociální podpory v nezaměstnanosti vyplácená ze státní pokladny prostřednictvím odborových organizací. V případě, že se peníze zpozdily nebo nepřišly vůbec, vypomáhal podle obecní kroniky z vlastní kapsy sociálně slabším dělníkům sám hostinský.

Rozkvět hostince: kino i benzinová pumpa

Dne 1. března 1926 zemřela Viktorie Krupinská na tuberkulózu plic. Tehdy se už blížila hospodářská krize a sociální neklid počátku 30. let. Než však došlo na proslulou karlohuťáckou stávku, na Husinci se začalo promítat. V zimě 1930 totiž v sále hostince začal provozovat kino Sokol.

Šlo o kino neozvučené, proto byl v sále kina umístěn klavír. „Rozhodně to byla ale kuriozita, která si postupně získávala stále větší oblibu. Kino neslo název Kino Sviadnov a od roku 1937 pak, v souvislosti s přechodem na ozvučené kino, Zvukové kino Sviadnov. Promítalo se tu každou neděli.

Foto: archiv kronikáře obce Sviadnov Tomáše Řehy

Před hostincem se objevila také benzinová pumpa, a to i přesto, že ve Sviadnově měl dlouhou dobu automobil pouze doktor Ossendorf. Hostinec ale stál u hlavní cesty do Ostravy, jejíž původně prašný povrch se v roce 1933 vydláždil. Tím se zvýšil i provoz na této silnici.

Před hostincem se konaly tábory lidu, film o nich tu točil Martin Frič

Od roku 1931 se v Blaschkeho hostinci konaly schůze komunistických odborů a rudých odborů Karlovy Hutě. Při výluce dělníků ze závodu v květnu a červnu 1931 se před hostincem odbyly i tábory lidu, na kterých vystoupili i komunističtí předáci včetně Antonína Zápotockého, Klementa Gottwalda či Julia Fučíka. Tábory lidu údajně navštívilo až pět tisíc lidí.

Velká část obyvatel Sviadnova a okolí nalezla v huti práci a proto aktuální situaci s napětím sledovala. Sledovalo ji však i četnictvo a dokonce proti lidovému shromáždění zasáhlo. Pan František Janík, zdejší holič, sledoval zásah policistů z okna svého domu a po letech uvedl, že si četníci při zásahu sice nebrali servítky, ale rozhodně zde nerozháněli dav, spíš menší počet dělníků.

Právě tuto událost zfilmoval v roce 1950 pro snímek Zocelení proslulý český režisér Martin Frič a v tomto filmu použil také záběry natočené přímo v interiéru sviadnovské hospody na Husinci.

Foto: archiv

Ve filmu je například krátká sekvence, v níž se četníci snaží odhalit tajnou schůzku odborářů, a přitom běží kinosálem. Tento záběr tak navždy zachytil podobu hlediště v hostinci z konce 40. let. Přestože Fričovo Zocelení získalo různá ocenění, historici i filmoví kritici se shodují, že stávka byla v tomto snímku dost tendenčně pojata.

Foto: archiv

Hostinec znárodnili, ale Blaschke ho vedl až do roku 1962

Hostinec na Husinci vlastnil Robert Blaschke až do vyvlastnění komunistickým režimem, avšak hospodu vedl dál až do roku 1962. Potom úřady hostinec zrušily a v provozu zůstalo toliko kino, v jehož předsálí byl však provozován bufet.

V polovině 60. let byl na prostranství vedle hostince, tehdy už sídla Místního národního výboru ve Sviadnově, postaven pomník revolučním bojům. Pomník vytvořil architekt Antonín Ivanský roku 1965. Na jeho slavnostní odhalení 7. května 1966 dorazila mimo jiné i vdova po prezidentu Antonínu Zápotockém Marie. Výrobu obelisku s plastikou plamene v hodnotě tehdejších 80 tisíc korun hradily z velké části Válcovny plechu, prostranství kolem památníku upravili místní obyvatelé ve formě dobrovolných brigád.

Z bývalého hostince se stala památka, byl tu i MNV

Díky „revolučním bojům“ na Husinci se tak hostinec stal dokonce památkově chráněnou budovou, a to od dne 3. května 1958. Na seznam památek byl objekt hostince zapsán 17. prosince 1973 a památkově byl chráněn až do 21. června 1995. Tehdy ministerstvo kultury vyňalo dům čp. 63 ze seznamu památek proto, že „podle odborného stanoviska objekt nemá jiný než hostinský charakter lokálního významu. Jako stavba nemá ani urbanistickou ani architektonickou hodnotu a pomník postrádá uměleckohistorickou i výtvarnou hodnotu.“

Foto: archiv kronikáře obce Sviadnov Tomáše Řehy

Poté, co úřady hostinec v roce 1962 zrušily, se v něm usídlil Místní národní výbor ve Sviadnově, který vznikl opětovným osamostatněním obce v roce 1954. Obecní úřad se nacházel v prostorách dnešní prodejny potravin a zasedací sál měl v patře. Podle některých zdrojů zde měl sídlo i po válce zřízený obecní strážník, později příslušník SNB. V budově byla i obecní knihovna.

Kino v sále bývalého šenku promítalo dál

Když byl v polovině 70. let Sviadnov opět sloučen s Frýdkem-Místkem, do prostorů místního národního výboru se nastěhovalo agitační středisko a v sále byla kancelář drobných provozoven. V bývalém hostinci však dál fungovalo kino. Také to od 50. let zaznamenalo technický vývoj. Přechod na širokoúhlé promítání spojený s nákupem promítačky Meopton IV znamenal přestavbu sálu, který dostal schodišťové hlediště. A kino se začalo jmenovat Panorama Mír Sviadnov. Tento název vydržel až do zrušení kina, které promítalo až do roku 1988.

Robert Blaschke zemřel v srpnu 1986 a po pádu komunismu zažádaly jeho dcery Alice a Irma o navrácení hostince na Husinci v restituci. To se povedlo v roce 1991. Ještě v prosinci téhož roku se otevřelo v hostinci Bistro na Husinci, které funguje do dnešních časů.

Dnešní obchod s potravinami byl otevřen v roce 1992, ale kino v hostinci už obnoveno nebylo. Přesto Husinec zůstal centrem Sviadnova, kam obyvatelé obce chodí nakupovat, kde si vyzvedávají poštu a odkud je autobus vozí každý den do práce, do školy nebo k lékaři. Tolik sepsal o historii hostince na Husinci sviadnovský kronikář Tomáš Řeha.

Porevoluční hostinský zažil, kdy ještě výčep praskal ve švech

Dnešní majitel hostince Na Husince Radim Novotný, jehož maminka a teta o návrat rodinného hostince v restituci požádaly, zažil ještě doby, kdy bistro, které je spíše klasickým hospodským výčepem, praskalo ve švech. Tehdy plno obyvatel Sviadnova vítalo návrat hostince, který znali jako oni za mladých let, tak jejich otcové a dědové.

„V poslední době už si ale nějak lidé do hospod odvykli chodit. Může za to i covid. Lidé si nakoupili chlazení za nějakých deset dvanáct tisíc, koupí si sud piva za nákupní cenu a pozvou si partu domů, posedí a popijí,“ krčí rameny ve výčepu, kde je ve vitrínách i sbírka pivních sklenic.

Radim Novotný. Foto: Petr Broulík

Majitel Bistra na Husinci si myslí, že někdejší hospodská kultura mizí. „Finanční nůžky mezi čepovaným a lahvovým pivem v obchodě se stále více rozevírají. Mezi jejich cenou je stále větší rozdíl a dnešní ceny energií tomu hodně pomáhají,“ říká muž, který vůbec poprvé 1. července bistro uzavřel. „Už loni jsem pozoroval úbytek hostů. Několik našich stálých štamgastů navíc umřelo. Umřel mi i štamgast, který třeba šel na pivo přes den na jinou zahrádku, ale večer přišel sem a s ním jeho kamarádi do mariáše.“ Říká Radim Novotný.

Po desáté přišlo třicet havířů a každý dal za hodinu svá tři piva

Přitom hostinec na Husinci stojí v místě, kde je autobusová zastávka a kromě věrných štamgastů do něho vždy přišli i ti, kteří tady vysedali z autobusů.

„No ale co si budeme povídat. Největší rozkvět jsme zažili, když fungovaly šachty, Válcovny plechu, mostárny. Jen ve válcovnách bylo pět tisíc zaměstnanců, to samé v mostárnách a na šachtě. A když tady před hostinec přijel autobus, ve kterém sedělo třeba třicet horníků a dělníků, kteří tady přestupovali a pokračovali dál na Slovensko, odkud sem dojížděli, tak to byla paráda. Když sem totiž přišlo na hodinu třicet havířů, tak každý vypil tři piva, ne-li víc. Tak to máte vypitých devadesát piv. Přijeli v deset po šichtě a v jedenáct pokračovali dál. To už dnes, když šachty nejedou, není,“ říká majitel hostince na Husinci.

Z původního vybavení a dědečkovy éry zůstal jen věšák

Přestože hostinec je velký a je v něm dnes i prodejna potravin, sedíme s Radimem Novotným přesně v místě, kde býval vždy i původní výčep.

„Akorát dveře do něho byly za mého dědečka před těmi šedesáti lety támhle. Jinak je ten půdorys stejný, ač vybavení a nábytek se změnily. Ještě než nám hostinec vrátili zpět, tak tady vyměnili původní okna za tyhle jako v paneláku. Zůstal tu možná jen tenhle starý věšák, který měl dědeček na chodbě. Tak jsem ho sem dal. Už ho chtěli i koupit, ale řekl jsem: ne, to je po dědečkovi,“ ukazuje majitel.

Sál, v kterém bývalo dlouhá léta sviadnovské kino, také zůstal v původní podobě, jen dnes slouží jako sklad pro obchod potravin. „Když nám dům v restituci vrátili, tak jsem se rozhodl, že když hospoda uživila dědečka, tak to zkusím i já,“ říká muž, který přesedlal na hostinskou činnost ze strojařiny. „Jsem strojař s maturitou, dělal jsem zámečníka na šachtě i na Nové huti. A nelitoval jsem. Když jsme hostinec znovu rozjeli, byly to zlaté časy. Po druhé a desáté hodině se tu přes den nedalo hnout, kolik jsme měli lidí,“ vzpomíná.

Pivo teklo proudem ve všech sviadnovských hospodách

Před hostincem totiž byla přestupní stanice pro řadu zaměstnanců zdejších podniků. A přestože ve Sviadnově je více hospod, především restaurace Ondráš a hospoda Pod Šimlem, nekonkurovaly si.

„Bylo to tady spíše rovnoměrně rozdělené. Do Šimla chodili lidi z Hutních montáží a také z šachty, tam byl Staříč jednička, z které horníci došli do Šimla pěšky. Ze dvojky chodili sem, do Ondráše chodili zase jiní z Hutních montáží. Každý si nějak vybral tu svou hospodu. A když vezmeme v potaz, kolik lidí tady v těch podnicích pracovalo, tak ty tři hospody ve Sviadnově na to množství vůbec nebyly moc. Po odpolední od desíti hodin teklo ve všech pivo proudem. Fronty se táhly od výčepu a každý bral pivo, někteří i dvě naráz. Jak u nás, tak v těch dalších dvou hospodách,“ vzpomíná Radim Novotný.

V těch dobách se často na Husinci vypilo za parných dní za týden i třicet beček piva. Pak nastalo zavírání a omezování provozu šachet, přišla modernizace Válcoven plechu a to všechno znamenalo méně lidí ve sviadnovských hospodách. A tak dnes, když na Husinci vytočí za týden pět šest beček, tak si to pochvalují.

Mladí už se moc neumějí bavit. Hledí v hospodě do mobilů

Hospoda už také podle Radima Novotného není pro lidi tím místem setkávání a kulturním a společenským pojítkem. „Starší už vymírají a ti mladí se už v hospodě moc nebaví, jak to dříve uměli jejich tátové nebo dědové. Mají mobil, posadí se do hospody a hledí do mobilů. Všichni jsou na facebooku a sociálních sítích. Když jsem byl mladý a přišel jsem do hospody, tak jsme u stolu seděli staří, mladí, všichni dohromady. Ale dnešní mladí se už tolik nedruží,“ říká majitel hostince na Husinci.

Dnes už je u řady hospod běžné, že nejsilnější dny jsou pátky, kdy se řada lidí po týdnu práce jde do hospody pobavit. V hostinci na Husinci je to také tak, ale vzhledem k velké frekvenci zaměstnanců místních výrobních podniků tu bylo často více hostů přes týden. „Třeba ve Válcovnách pracovali hodně Slováci, kteří tady i bydleli, takže chodili na pivo přes týden. A pak v pátek odjeli na víkend domů, takže to v sobotu a v neděli bylo na návštěvnosti poznat,“ říká hostinský.

Přežije hostinec na Husinci letošní rok? Uvidíme...

V bistru na Husinci si host může dát nejen pivo, ale i jídlo. Takže na jídelníčku je dršťková a docela bohatá nabídka jídel. „Jsou to ale všechno zavařené hotovky, dodává nám je jedna firma. A tak je jen ohříváme. Kdysi tady za dědečka kuchyně byla a to v místech, kde je dnes prodejna potravin, teď už máme jen takovou kuchyňku na ohřívání. A samozřejmě máme klasické věrné utopence, které k pivu prostě patří,“ říká hostinský.

Je léto roku 2022 a Radim Novotný neví, zda bude v provozování bistra dál sám pokračovat. Ostatně na jaře skončil v blízké obecní restauraci Ondráš jeho kamarád, dlouholetý nájemce Libor Vrubel. „Začínal tam vlastně stejně tak jako já, někdy na počátku devadesátých let. A také teď skončil. Dnes už je totiž těžké sehnat do hospody i kvalitní personál, a on hodně dbal na vyhlášenou kuchyni. Hodně na něho dopadl covid, jako ostatně na každou hospodu,“ říká Radim Novotný.

A tak jsou štamgasti hostince na Husinci možná napnutí, zda hospoda, která je v obci od dob, kdy ještě silnice vedoucí před ní byla jen prašná a jezdily po ní jen koňské povozy, přežije letošní prázdniny. „Už se mě ale ptal jeden známý, jestli bych mu ji nepronajal. Tak uvidíme,“ říká majitel hostince na Husinci Radim Novotný.