Nejnovější zprávy: Ukrajinské Dnipro se stane partnerským městem Ostravy Výluka v Ostravě-Jihu končí, na trať se vrátí tramvaje

Společnost

Obrazem: zabijačka jak má být. U Janíka se ochutnávalo i zpívalo

​Pravou zabijačku s výkladem řeznického mistra mohli v sobotu 28. ledna vidět návštěvníci staré Valašské hospody u Janíka na Horečkách.

Foto: Petr Broulík

Majitelky rodinné stylové hospody opět pozvali řezníka Jaroslava Nitku ze Starého Města u Frýdku-Místku a jeho řeznickou partu, kteří názorně předvedli porcování zabitého čuníka. K tomu jim hrála cimbálová muzika Aldamáš Filipa Opálky.

Mistr cechu řeznického provedl návštěvníky Valašské hospody u Janíka tradičním porcováním prasete a výrobou klasických zabijačkových specialit – jelit, jitrnic, ovaru, prdelačky. Hosté si poté mohli dát zabijačkové a valašské speciality v hospůdce, mohli si odnést domů zabijačkové balíčky a v mrazu u zabijačky si dát punč.

„Už počtvrté se lidi u nás mohou přenést do časů našich dědů a babiček a podívat se, jak taková zabijačka vypadala. Samozřejmě bez onoho zabití prasete, které už dnešní předpisy na veřejných akcích nedovolují,“ říká Kamila Konečná, jedna z majitelek hospody. „Ale akce má i tak parádní atmosféru, lidé ochutnávají speciality, popíjejí a baví se u muziky.“

Čuník patříval k hospodě, tradici zabijaček v ní proto obnovili

Valašská hospoda u Janíka pořádá tradiční zabijačku už počtvrté, dvě z majitelek hospody však upozorňují, že k hospodě patříval čuník v chlívku dlouho. „Náš děda měl vždy prase, pod hospodou byl chlívek, takže se tu dělaly už za našeho dětství zabijačky. A my jsme je chtěli obnovit,“ shodují se majitelky Kamila Konečná a Šárka Janíková.

Jaroslav Nitka vozí dnes oproti řezníkům v minulosti na zabijačky pro veřejnost už zabité prase, které je veterinárně prohlédnuté. „To prase dnes váží skoro tak jako ty papíry, které k němu vozím,“ směje se řezník.

Bolavá záda, zmrzlé pracky a mastné hrnce

Řeznické řemeslo podle něho není nic jiného než „bolavá záda, zmrzlé pracky a mastné hrnce“, ostatně i v Horečkách se Jaroslav Nitka se svými kamarády vrhli do bourání pašíka, ze kterého se po chvíli vařil ovar a míchal čerstvý prejt.

„Tohle místo máme rádi, tahle starobylá koliba u Janíka bude letos slavit už stopadesáté výročí vzniku. No a prasátko tady k té hospodě a stavením okolo vždy patřilo, protože na těch polích tady v kraji kolem nic moc neroste. Jen zelí a brambory. Možná ječmen, proto se tu prasátka vychovávají na ječmenné drti a na bramborách. Ostatně se tady říkává: kobzole a zele, živobytí celé. Je to tady kraj dřevorubců a havířů,“ říká Jaroslav Nitka, který ač nejprve vyučený kuchař, také fáral do dolů a patnáct let v rubání kopal uhlí. Ale už tehdy o sobotách a nedělích chodil dělat zabijačky.

Když jsou v chlévě dva pašíci, rychleji přibývají

Zabijačky se podle mistra řeznického Jaroslava Nitky vždy dělávaly před Vánocemi, aby bylo uzené na svátky. A poté v lednu, aby bylo maso na konec únorového masopustu. Navíc kdysi nebyly ledničky a mrazničky, takže se v zimním počasí maso nekazilo a dalo se mnohem lépe zpracovávat a uskladnit.

Z toho důvodu bylo také lepší mít ve chlévě dva pašíky. „Protože když je prase v chlívku samo, tak žere a nežere podle své chuti. Ale když jsou dvě, tak jedno druhému závidí a o to více žere. Jako když vidíte hltat u jedné misky dva psy. Prase je to samé, mnohem více čuníci přibývají na váze, když jsou dva. To do sebe žrádlo rvou, co to jde,“ říká svérázný řezník ze Starého Města u Frýdku-Místku.

Dnes má prase na zabijačku sto kilo, kdysi i tři metráky

Před návštěvníky zabijačky u hospody u Janíka boural Jaroslav Nitka asi stokilové prase. „To proto, že dnes lidé chtějí především libové vepřové maso. V dřívějších dobách však bylo běžné, že pašík ve chlévě dosáhl až tři sta kilo váhy, to ale proto, že v domě bydlelo více lidí a rodin než dnes. Všechny hrnce se plnily sádlem, na kterém se peklo, smažilo a vařilo a vydrželo ve sklepích někdy až do příští zabijačky. Jsem rád, že se vrací tradiční úpravy vepřového, třeba uzené utopené v sádle,“ líčí řeznický mistr, který dělá zabijačky občas na druhém konci republiky, třeba v Karlových Varech nebo Mariánských Lázních.

Jaroslav Nitka se svou partou dělává někdy i pětašedesát zabijaček za rok a diář na ně má naplněný hodně dopředu. On sám přitom už si dá spíše jen nějaký dobrý domácí koláč nebo mramorovou bábovku. „Já už jsem za tenhle řeznický život snědl několik vagonů prejtu a cisternu guláše,“ směje se Jaroslav Nitka, mistr cechu řeznického.

Fotogalerie

Autor: Petr Broulík