Nejnovější zprávy: Ve Vítkovicích končí osm hráčů. Odchází i Lakatoš Dva lidé se zranili při nehodě čtyřkolky. Pro jednoho musel vrtulník

Filmové návraty

​Poslední výstřel aneb Ostraváci boří filmová klišé (a Stalin se vzteká)

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji.

Foto: Archiv Martina Jirouška

„Každou chvíli tu zahučí pára. Vozíky neúnavně jezdí po šikmém výtahu nahoru a dolů, aby nakrmily nenasytnou tlamu vysokých pecí, v jejímž stínu leží rozbitá lokomotiva a vagon. Mezi krátery od leteckých bomb a mezi hromadami cihel je převržený automobil. Mezi změtí trubek, pokroucených nosníků a trosek se tyčí věžička malého betonového bunkru…“ Vítejte ve filmové Ostravě, tentokráte podle námětu rozhlasového redaktora Milan Rusínského Poslední výstřel.

Barevné Temno o zlých jezuitských misionářích, Zocelení zachycující boj dělnického kolektivu, ale také ostravský Poslední výstřel, drama o záchraně Vítkovických železáren se v roce 1950 ucházely o přízeň uvědomělých filmových diváků.

Stalinská doba si nemohla vybrat lépe, za oběť jí právě padlo „budovatelské drama“ z českého Donbasu. Předpremiéra na V. ročníku MFF v Karlových Varech vyvolala pozdvižení, z plátna se za přítomnosti přátel Sovětského svazu ozvala těžce srozumitelná a patřičně jadrná dobová ostravština.

Snad poprvé se ve zvukovém filmu objevili tak sugestivně pojatí rázovití umounění hutníci – neherci anebo místní ochotníci. Nesklidili žádný převratný úspěch, naopak.

Přitom vše zpočátku běželo jako na drátcích a snímek talentovaného Jiřího Weisse (1913-2004) byl očekáván jako vzorový příklad ideologického díla. Jenže soudruzi někde udělali chybu… Ostrava se jim k obrazu mocného otce Stalina tentokrát nepodařila jen tak lehce zformovat.

„V ostravských hutích byly poslední dny německého panství dobou napětí. Podaří se zachránit vysoké pece před zničením, aby mohl být co nejdříve obnoven provoz? Ale ani po osvobození není ještě klid. Němci se drží v některých úkrytech, zatímco parta dělníků všemi silami se snaží obnovit poškozené objekty. Poslední výstřel stojí život jednoho z nejobětavějších mladých spolupracovníků. Všichni nechápou význam převratných změn, jež přináší osvobození. Uvědomělý dělnický živel však nepolevuje: dílo obnovy musí být dokončeno. Ve chvíli, kdy rakety v ostravských ulicích hlásají mír, teče z vysoké pece první proud železa pro svobodné Československo, “ sděluje dobová anotace z časopisu Kino.

Základním magnetem Posledního výstřelu byla a je především autentická scenérie vysokých pecí, kterou kongeniálně nasnímal jeden z nejlepších československých kameramanů Ferdinand Pečenka (1908 – 1959).

Syrově a zároveň podmanivě zachytil provoz hutí, ocelárny a také detailní záběry odpichu. Jako druhá devíza se jevilo neobvyklé využití neherců z prostředí autentických dělníků. Jeden z nich, svářeč Adolf Král, se díky Poslednímu výstřelu prosadil jako skutečný fenomén a šel z filmu do filmu.

Jedinečný způsob natáčení ale tvrdě narazil. „Použití neherců je ovšem samo o sobě zásadním omylem, který pramení z celkového nesprávného chápání úkolu filmu,“ hřímá dobový kritik. Ostravští neherci prý neměli dostatek schopností vykreslit přerod v uvědomělé dělníky.

Jiří Weiss si na obsazení místních neherců a amatérských ochotníků velmi zakládal. „Nepovažuji pojem „neherec“ za správný, (…) Lépe je užívat slova „herci z lidu“. Jsou to lidé nadaní velkou hereckou schopností a jenom tím, že se jim nedostávalo finančních možností, nevěnovali se herecké práci z povolání. Jejich převtělovací pud se vyvíjí alespoň tím, že se ve volném čase věnují ochotnickému divadlu. Je nutné je přísně oddělovat od některých ochotníků, kteří ochotničení provozují z prachobyčejného exhibicionismu. Doporučuji použití herců z lidu pro veškeré filmy,“ vysvětloval v dobové rubrice čtenářům.

Politruci se vztekali: „Režisér Weiss se dal strhnout sklonem k dokumentaristické věrnosti, dal se okouzlit možností vytvořit film s lidmi co nejbližšími skutečnému prostředí, příležitosti uplatnit co nejvýrazněji zvláštní a barvité prvky Ostravska…“

Dobová kritika přímo skřípala zuby a Poslední výstřel na rozdíl od Fričova Zocelení potopila. Weissova komunistická ideologie o záchranu pecí pro ni nebyla dostatečně průkazná.

„Čekali jsme právem, že nám ukáže odboj našeho dělnictva jakožto nejuvědomělejší složky celonárodního odporu proti okupantům, hlavně však odboj avantgardy dělnické třídy, dělníků-komunistů, a to konečně v celé šíři a hloubce, byť i jenom v závěrečné fázi těsně před osvobozením,“ hřímal recenzent Jaroslav Dvořáček. Chyběli mu dělníci, na kterých by se nezlomná vůle k odboji lépe a více projevila.

Ani dnes nemá Poslední výstřel lehké postavení mimo nadšené lokální přijetí. Současný divák jej nedokáže zařadit do komplikovaného dobového kontextu ani ocenit odvážnou koncepci. Naopak mu omylem přisuzuje protikladné vlastnosti, které tak paradoxně vnímá jako stalinskou propagandu a nedokáže ani ocenit originálně použitý jazyk.

„Celej film byl jeden velkej trapas a navíc se v něm mluvilo nějakou moravskou hapmaťilkou, takže jsem hovno rozuměl, to bylo samý včíl sem a včíl tam,“ míní například uživatel CSFD Enšpigl a považuje samorostlé Ostraváky za: „Skupinu dělníků, co vypadá jak spolek elitních retardů Jedličkova ústavu.“

I dnes se divák raději přikloní na stranu dobové propagandy. „Smutný doklad toho, že dobrý režisér v rukou režimu nemusí natočit dobrý film. Smutné a poučné. Přesto se nedá upřít Weissova schopnost navodit dramatické situace a vykreslit jednotlivé lidské povahy,“ říká uživatelka CSFD Troufalka a nějaký Wacoslav1 ze stejné databáze konstatuje úsměvný fakt: „Nevím co je to za jazyk, ale čeština to fakt není. 50%.“

Skutečnost je jiná, Weiss místo komunistických odbojářů dává prostor svérázným figurkám. Vyniknou v něm (v dobových recenzích naopak kritizované scénky) z kantýny, starost Kuči o těhotnou ženu, opití členů werkschutzu, „přerod“ kariéristy Lacka a „nemístné historky s čepicemi pro hudbu a se zbytečnou parádou na náměstí“.

Pro řadu tvůrců tento snímek znamenal raketový vzestup v kariéře. Vedle již zmíněného Adolfa Krále z Brušperku (1922-1986), který ztvárnil struskaře Roberta Kuču, v něm vynikají i další neherci jako technický kreslíř Antonín Klimša (1908 – 19??) – v roli předáka vysoké pece Halfara.

Ani v jeho případě se „poslední výstřel“ nekonal, naopak, hrál v obdobných filmech, jako byl Únos, Nad námi svítá, a dokonce v klasické komedii Dovolená s Andělem (všechny z roku 1952) ale i v dalších dílech.

Polského inženýra Libertu alias taviče Svobodu ztvárnil jeden z nejčastěji obsazovaných českých herců Jiří Kostka (1910 – 1985), otec známého herce Petra Kostky a rodák z Radvanic.

Již zmiňovaného Ing. Botura hraje pozdější klasik ostravské divadelní scény Miloslav Holub. Za devět let vynikne jako nezapomenutelný Král Šumavy (1959).

Také Jiří Weiss se trvale zapsal do české kinematografie, zvláště díky mistrovským snímkům Vlčí jáma (1957) a Romeo Julie a tma (1959), dokud v roce 1968 z obsazeného Československa podruhé neemigruje.

Skladatel Jiří Srnka zase vynikl u opusů jako Romance pro křídlovku (1966) nebo Zlatá reneta a jeho hudba provází i divácky vděčné Kladivo na čarodějnice (1969).

Autor je filmový kritik a historik

Fotogalerie