Nejnovější zprávy: Na ostravské jeviště míří legendární Lojzek Lapáček. Jeho osud je spojený s Baníkem Únik před exekucí? Milostivé léto pomohlo v kraji jen hrstce lidí

Společnost

Příběh nezdolné vůle i dobra. Bezdomovec po letech na ulici pomáhá ostatním

Evžen Vojkůvka z Ostravy přišel o všechno a spadl až na úplné dno. Deset let byl bezdomovcem, ale dnes sám pomáhá lidem bez domova.

Evžen Vojkůvka. Foto: Petr Broulík

Nedávno s přáteli oslavil sedmdesátku. Navíc už několik let žije v sociálním bytě ve Vítkovicích, a stal se z něho spolupracovník vysokoškolské fakulty.

Přestože se rozešel se svou rodinou, letošní Vánoce neprožije sám, ale v „náhradním“ rodinném kruhu s novými blízkými. Jeho příběh svědčí o tom, že i z naprostého dna se člověk může dostat zpět, jen nesmí zoufat, ztratit víru a chuť hledat z takové situace cestu.

S Evženem Vojkůvkou jsme se setkali v jeho oblíbené kavárně Daniel u bývalého Jindřich, kde našel přátele a kde má nedaleko i kamarády z ceněného projektu Venku doma.

Bývalý bezdomovec přišel do tlumeně osvětlené stylové kavárny o francouzských holích. Při vyprávění o nejtěžších etapách svého života mu dojetím často selže hlas.

Už jako nemluvně dostal obrnu, v sedmi mu maminku zabila elektřina

Evžen Vojkůvka se narodil v roce 1951 v Novém Jičíně a už v sedmi měsících jeho maminka zjistila, že dítě s jednou nohou nepohybuje. Diagnóza lékařů v Brně zněla: dětská obrna.

„Byly to prý tehdy na Novojičínsku poslední dva výskyty dětské obrny,“ říká Evžen Vojkůvka, který se vlastně celý život pere s následky přenosné nemoci, která u části nemocných způsobuje ochrnutí dolních končetin s trvalými následky po zbytek života.

Později ho však lékaři naočkovali vakcínou proti dětské obrně. „Máma na mě nedala dopustit, dávala na mě pozor. Měl jsem dětství jako každé dítě, svůj hendikep jsem moc nebral na zřetel a choval se jako zdravý,“ říká.

Všechno doma se prý se točilo kolem něho, a to i když přišla po dvou letech na svět jeho sestra. Pak, když mu bylo sedm a sestře pět let, přišla první rána v životě obou dětí. Jejich maminka zemřela - zabila ji porouchaná pračka. Tehdy totiž u některých takových spotřebičů ještě nebyly zemnící kolíky. „Máma měla sice na sobě gumové galoše, ale asi v nich měla vodu, a když šla pračku večer zapínat, tak ji zabil elektrický proud. A ráno ji našel soused,“ popisuje.

Život u babičky v malé vsi mu učaroval, otec marně sháněl novou mámu

Otec smrt určitou dobu svým dětem tajil. Když se na mamku se sestrou ptali, tvrdil, že má zdravotní problémy a nemůže s nimi být. „Žili jsme tehdy se setrou u babičky a dědy v Nýdku blízko polských hranic, měli tam statek a políčko. Tam jsem zažil idylu a vždy jsem si představoval, že bych na takovém místě rád žil,“ vzpomíná.

Otec byl tehdy zaměstnaný v ostravském Bytostavu a jezdil domů jen na víkend. Když dostal v Ostravě-Porubě na nábřeží u Oblouku byt, děti si vzal zase k sobě. A hledal novou partnerku, která by mu pomohla postiženého syna a dceru vychovávat.

To se mu však nedařilo. Občas neúspěšně nacházel partnerky, které však upřednostňovaly své děti, což se otci nelíbilo a žádný trvalejší vztah z těchto známostí nevznikl. A jak přibývaly roky, jejich otec skloubit vytížení ve výstavbě rozsáhlých porubských sídlišť v zaměstnání a výchovu dospívajících dětí stále méně zvládal.

„Třeba jsme chodili na večeři a obědy do hospody kousek od jeho zaměstnání, protože doma nezvládal vařit. Táta také docela pil a býval pak podrážděný. Těžce jsme to jako děcka nesli, ale dnes se tomu nedivím. Bylo toho na něj moc,“ říká Evžen Vojkůvka.

Od té doby má, jak říká, velký odpor k alkoholu. „Ne, že si třeba při narozeninách nebo jiné příležitosti nedám skleničku, ale alkohol nijak nevyhledávám,“ říká muž, který požil řadu let mezi bezdomovci, kteří se často snaží na svou nouzi zapomenout u krabicového levného vína.

Když jim zemřel otec, zažíval nejhorší chvíle svého života

Když Evžen vyšel základku, vyučil se v sedmdesátých letech s pomocí státní organizace pro hendikepované mechanikem elektronických zařízení. „To ještě byly v elektropřístrojích elektronky, pak až to přecházelo na tranzistory a integrované obvody,“ říká.

Po vyučení našel zaměstnání v první tehdejší „chráněné“ dílně pro hendikepované v podniku Meta v třebovické elektrárně, která spolupracovala třeba s podniky Tesla Litovel, Košíře či Pardubice. A tak pracoval na součástkách pro tehdejší zesilovače, magnetofony a gramofony, nebo na hlásičích požárů. Pracovat v třebovské elektrárně zůstal až do revoluce v roce 1989 a byl úspěšný tak, že se stal mistrem a předákem výroby.

Když mu bylo čtyřiadvacet a sestře dvaadvacet, zemřel jim v roce 1975 otec. Byl silný kuřák, pro něho nebylo problém vykouřit šedesát startek. „Zjistili mu nejprve silné astma, a pak náběh na rakovinu. Ozáření nepomohlo, naopak se mu nemoc velmi zhoršila,“ vzpomíná.

Dnes smrt otce považuje za nejhorší etapu svého života. „Umřel nám se setrou už druhý rodič ještě v mládí a bylo to v době, kdy jsme ještě neměli tolik životních zkušeností a kolikrát jsem si nevěděl rady, jak je překonat a nikomu jsem se s tím nechtěl moc svěřovat. Těžce jsme se s tím srovnávali,“ vzpomíná Evžen Vojkůvka.

Už odmala jezdil na pravidelné rehabilitační lázeňské pobyty do Janských Lázní. Lékaři tehdy chlapci léčebné rehabilitační pobyty prodlužovali v krásném krkonošském prostředí i na půl roku, musel pak však o prázdninách dohánět učivo ve škole. Zprvu tam chlapec, kterému zemřela maminka, navazoval silné citové vztahy se staršími sestřičkami, s kterými se po dlouhé době pobytu vždy těžce a často uplakaný loučil.

Avšak poté už jako dospělý mladý člověk v Janských Lázních poznal i budoucí ženu z Moravského Žižkova, obce na Břeclavsku. Pobývala v Janských Lázních se svou postiženou dcerkou. Zahleděli se do sebe, dokonce se kvůli ní do Krkonoš vrátil jako turista.

Sestra ho varovala, přesto se hendikepovaný mladík oženil

Evžen Vojkůvka poznal zakrátko i druhou, starší a trošku svéhlavou dcerku a tchýni. A byl velkorysý - všichni i se psem z Moravského Žižkova začali bydlet v Porubě v poměrně velkém dvoupokojovém bytě, který získal kousek od Havlíčkova náměstí. „A vzali jsme se,“ říká muž, který nezapomene, že jeho sestra z Písku ho od svatby s ženou, která měla z předchozího vztahu dvě děti, odrazovala. „Tehdy jsem ale nekoukal napravo nalevo a sestru jsem neposlechl,“ vzpomíná muž.

Dnes říká, že právě tehdy nastala jeho pomalá cesta na dno. Po pěti letech manželství nastala revoluce, začal kapitalismus a zvedaly se dříve celkem nízké nájmy bytů. Zemřela také jeho tchýně, která rodinu do určité doby hodně podporovala ze svého důchodu.

„Měl jsem tehdy plný invalidní důchod kvůli už třikrát zlomené noze po obrně, dílny, kde jsem dělal, skončily a přišel jsem o práci,“ říká muž, který si celkem třikrát zlomil stehenní kost nohy. „Ta totiž zůstala podle mé lékařky vyvinutá jako u osmiletého kluka,“ vysvětluje.

Nezvládal živit rodinu a skončil na ubytovně. Snad se to urovná

Evžen Vojkůvka začal mít problémy se finančně o rodinu starat. „Manželka mě honila do práce, ale já jsem se s plným invalidním důvodem necítil dostatečně do práce zdravý. A tak začaly hádky, že se neumím postarat o rodinu a vyhrotilo se to tak, že už jsme se spolu nebavili a já už jsem začal být zlý i na její dcery. A tak jsme se dohodli, že se na nějakou dobu rozejdeme, než najdeme řešení a sílu pokračovat,“ říká Evžen Vojkůvka.

Někdy v té době přepsal byt v Porubě na manželku. „To byl další můj omyl. Manželka tehdy slíbila, že mi náhradní ubytování sežene, než se to mezi námi urovná, a našla ho na ubytovně na Hlubiňáku na Dubině,“ líčí muž, který bydlel na ubytovně v pokoji se třemi dalšími muži, často však navštěvoval v bytě svou rodinu a doufal, že se to brzy spraví. Začal totiž pracovat jako pouliční prodejce a dokonce i docela vydělával.

„Prodával jsem načerno pro jednoho podnikatele různé suvenýry a také vypálená cédéčka, což tehdy frčelo. Byl jsem schopen prodat zboží třeba před svátkama za osm hodin denně i za jedenáct patnáct tisíc, což dělalo pro mne desetinu, tedy tisícovku denně. Což tehdy bylo skvělé. Takže jsem věřil, že se vrátím domů,“ vzpomíná.

Přišel o plný důchod, neměl na nájem a skončil na ulici

Jenže majitelé ubytoven začali zvedat nájmy pokojů a také ministr zdravotnictví tehdy začal s přezkumem všech důchodů, na které přestalo být ve státním rozpočtu dost peněz. „Došlo i na mě a můj zdravotní stav se tak zlepšil, že mi zdravotní komise odebrala plný invalidní důchod a dala mi zpět jen částečný. Na pokoji na ubytovně se začaly i hrotit mezilidské vztahy,“ popisuje.

Zkrátka už si nemohl vyšší nájemné na ubytovně dovolit a to i proto, že přišel o práci pouličního prodejce, protože trh s vypalovanými cédéčky se v té době už nasytil.

„Navíc podnikatel začal podezřívat prodejce, že mu krátí tržby a že mu kradou zboží. Začal být na nás vulgární a hodně lidí mi říkalo, jestli mi to za tu almužnu stojí. Tak jsem jednoho dne řekl, že končím,“ říká Evžen Vojkůvka, který ještě nějakou dobu zaučoval v pouličním prodeji svou nástupkyni, která byla Ukrajinka a po několika letech se stala jeho dobrou vílou.

Z hendikepovaného muže se však stal bezdomovec. Manželka ho zpět nevzala a žil na ulici. Zpočátku se mu to možná trochu i líbilo, nemusel ráno nikam vstávat do práce, parky ve městě byly více bezpečné, v hojně obydlených místech se dala najít zákoutí či úkryt, kde se dalo přespat nebo zmizet ze zraků okolních.

Jestli se to nezlepší, nechci tě vidět, řekla mu i sestra

Bezdomovců bylo také tehdy v Ostravě málo a nebyly s nimi takové problémy jako později. Společnost se k nim ani nestavěla ještě tak odmítavě. „Také mi asi pomáhaly mé francouzské role a lidem mně bylo asi trochu líto,“ popisuje život bezdomovce.

Pohled běžných lidí na bezdomovce se však časem zhoršoval. „Hodně si za to však mohou lidé bez domova sami. Větší část z nich řešila svou nezáviděníhodnou situaci alkoholem, začali se opíjet levným vínem, které kupovali za peníze, které jim lidé ve své dobrotě dali. V zimě je to víno často samozřejmě zahřálo, ale někdy v noci je pak i stálo život, když se opili a únavou usnuli. A pak někteří i při větším mrazu omrzli nebo se už vůbec neprobudil,“ říká bývalý bezdomovec.

Mezi jednotlivými skupinami bezdomovců, kterých bylo stále více, začala soupeřivost a někdy i nenávist. „A když si po určitou dobu nemáte možnost si vyměnit oděv nebo provést hygienu, tak se stanete pro veřejnost i odpudivý. A když se dostanete na ulici, zjistíte, že se od vás neodvrátí jen kolemjdoucí, ale často i ti nejbližší známí a rodina. Řeknou vám většinou, že to možná není úplně vaše chyba, že jste skončil na ulici, ale pokud si to nedáte dokupy, tak se k tobě neznáme. Často to lidé na ulici se slabší náturou neunesou a ubere jim to hodně psychických sil,“ upozorňuje Evžen Vojkůvka.

A dodává, že tak na jeho život na ulici reagovala například i jeho sestra. „Připomněla mi, že když jsem přišel a oznámil jí, že se budu ženit s mou ženou, která měla dvě své děti, tak mi s mužem říkala, že to nedopadne dobře. A pak mi řekla, že dokud se nedostanu na určitou životní úroveň, tak mám k ní a její rodině domů v Písku zákaz chodit. Tak se sestra, tedy moje nejbližší, se mnou tehdy rozešla,“ vzpomíná bývalý bezdomovec.

Štěstí. V centru Ostravy potkal ženu, kterou zaučoval

Evžen Vojkůvka žil na ulici už pár dlouhých let, když ho na Masarykově náměstí v centru Ostravy potkala Ukrajinka, kterou zaučoval na pouliční prodejkyni. Pozvala ho do kavárny na kafe, zeptala se ho, jak se mu daří a rozloučili se. Když však tato žena přišla domů, vyprávěla o svém kamarádu svému manželovi. A ten začal na internetu hledat pro Evžena nějakou pomoc.

Našli Evženovi denní noclehárnu v bývalých domcích Vítkovic v Mariánských Horách, kde bezdomovec mohl každý den na poschoďových postelích od sedmi večer do rána přespávat. Dostával tam denně teplé jídlo a nějaké nápoje.

A dokonce tam začal v mariánskohorských sázkových kancelářích, zaměřených na sportovní utkání, občas vyhrávat peníze, že mohl začít splácet svůj dluh, který mu v dobách potulování bez střechy nad hlavou narostl na zdravotním pojištění.

„Hokeji, fotbalu a některým zimním sportům jsem trochu rozuměl, tak když jsem za den ušetřil nějaké peníze, tak jsem je vsadil. Někdy se mi dařilo, někdy ne, někdy jsem vyhrál málo, někdy více, ale už jsem někdy měl peníze navíc a otevřel jsem si po radě jednoho sociálního pracovníka účet. Z toho jsem začal platit dluh na zdravotním,“ líčí muž.

Získal pokoj v azylovém domě a přišel projekt Noc venku

Jako klient noclehárny začal být Evžen Vojkůvka více v klidu, získal větší pocit bezpečí a začal mít větší kontakt se sociálními pracovníky, kteří mu začali pomáhat.

„V té době začali stavět v Ostravě azylový dům, v němž bylo patnáct pokojů po dvou uživatelích. A sociální pracovníci mi nabídli, abych tam šel na čas bydlet. Radil mi to i doktor, který při preventivní prohlídce zjistil, že mi hapruje tlak. Bydlel jsem tam dva roky, na patře byla kuchyňka, sprchovací kout i toalety. Naučil jsem se tam vařit, péct, uklízet a udržovat pořádek na pokoji a ve společných prostorech. Úklid byl i nějak placený a každý z nás tam platil denně za nájem sto padesát korun,“ vzpomíná bývalý bezdomovec.

Pak do jeho života zasáhla jedna velká náhoda. V roce 2012 se z Anglie vrátila ze zahraniční stáže tehdejší studentka fakulty sociálních studií Ostravské univerzity Eliška Lindovská, nyní Černá. Ta tam poznala už „zaběhanou“ sociální akci Noc venku. Spočívá v tom, že běžní lidé při ní mohou jednou ročně poznat, jaké je to spát venku v noci s bezdomovci. Poznat s nimi, jaké to je prožít noc bez střechy nad hlavou někde na ulici. A případně jim pomoci.

Evžen začal pomáhat a jiní začali pomáhat jemu

Studentce Elišce Lindovské se anglický projekt tak zalíbil, že se mladá žena rozhodla uspořádat Noc venku také v Ostravě. Poprvé se tak stalo v roce 2013 u kostela svatého Václava. Předtím však organizátoři a sociální pracovníci vyzvali ostravské bezdomovce, kteří chtějí lidem ukázat, jaké to je žít na ulici, aby se akce rovněž zúčastnili.

A Evžen Vojkůvka výzvu vyslyšel. „Přihlásil jsem se, říkal jsem si, že za to nic nedám, půjdu se tam podívat, i když vstupné na akci bylo padesát korun,“ směje se. A dodává, že si tehdy prostě myslel, že lidem může taková akce otevřít oči, aby poznali, že osud bezdomovce může potkat každého člověka. "Byl jsem tam tehdy z bezdomovců jediný, ale dokonce mě na tu akci lidi z azylového domu odvezli služebním autem a pak si pro mě zase přijeli,“ vzpomíná Evžen Vojkůvka, kterého organizátoři dokonce na této akci oficiálně zařadili mezi pořadatele, aby jich bylo více.

Když to bývalý bezdomovec líčí, dojme ho to. „Dali mě na místo, kde byla prezenčka a kde lidé odevzdávali potraviny, které ke strávení večera přinesli. Bylo to ohromné. Přestože někteří z těch lidí měli hluboko do kapsy, tak přinesli třeba jen cukr. Mělo to poprvé velikou odezvu a vybralo se hodně potravin, které se hned rozvážely na azylové domy a střediska, kde pak z toho přes zimu vařili pro lidi bez domova,“ vzpomíná Evžen Vojkůvka.

Noc doma vyhrála jako projekt v Rakousku, a rovnou první místo!

Pohnutě popisuje, jak byl z akce nadšený a když se ho pak pořadatelé Noci venku zeptali, zda chce v týmu zůstat, bez váhání na to kývl. A je mezi hlavními osobnostmi akce dodnes.

„Řekl jsem, že do toho jdu. A dokud budu zdravý, budu jim pomáhat,“ vzpomíná čerstvý sedmdesátník a dodává, že tento projekt v příštích měsících dostal ocenění, které v Rakousku každoročně udělují patnácti nejlepším novým sociálním projektům v Evropě.

„My z ostravské Noci venku jsme vlastně ani nepočítali, že se dostaneme někam výše,“ vzpomíná Evžen Vojkůvka, kterého organizátoři vzali do Vídně s sebou. „Už ocenili desátý v pořadí projekt, pak osmý, a furt nás nejmenovali. Už jmenovali pátý, čtvrtý, třetí a pořád nic. My jsme dostali to nejvyšší ocenění!“ usmívá se Evžen.

V týmu organizátorů Noci venku je s ním od té doby ještě jeden z bývalých bezdomovců Jakub Raška. Poslední dva ročníky se ovšem kvůli koronavirovým opatřením a podzimním vysokým nárůstům nemocných nekonají, ten letošní také lidé z Noci venku zrušili.

Vypráví školákům a studentům jako „živá kniha“ svůj příběh

Evžen Vojkůvka už léta spolupracuje s fakultou sociálních studií ostravské univerzity, snaží se pomáhat lidem postiženým bezdomovectvím zlepšit jejich životní situaci, a stal se jednou z osobností projektu Živé knihy, tedy jezdí po školách a vypráví studentům a školákům svůj příběh v rámci studia. „To mi dodává energii a sílu,“ říká bývalý bezdomovec, který mimo jiné třeba pořádá pro zájemce prohlídky města zaměřené i na historii.

Musel z domečku charity, ale našel bydlení ve Vítkovicích

Evžen Vojkůvka zažil ve své bezdomovecké životní etapě spoustu nocí v kanálech v zákoutích starých továren a vybydlených domů. Ovšem už několik let bydlí opět ve svém. Nejprve mu nabídli bydlení v domku, který charitě za pakatel prodala jeho majitelka, a ve kterém vzniklo šest jednopokojových bytů.

„Když jsem tam bydlel, připadal jsem si tam jako když jsem jezdil k babičce do Nýdku. Tam bych i zemřel,“ vzpomíná muž na bydlení, kde se kromě řady domácích prací naučil třeba i pěstovat na zahradě domu zeleninu.

Tento ráj v domečku charity však musel po dvou letech opustit - tak zní jeho pravidla. Některé ostravské obvody však zřizují ve svých bytech sociální bydlení, kde nájmy nejsou tak vysoké. Mezi ty první patří i ostravský obvod Vítkovice, který nabídl charitě část takových bytů.

A Evženovi Vojkůvkovi se podařilo do takového bytového sociálního programu dostat.

„Nabídli mi jednopokojový byt v Ocelářské ulici. Byl jsem tam na půlroční čekací dobu, pak ještě dalšího půlroku, kdy mě kontrolovala charita. Lidé z charity mi pomohli sehnat pračku, ledničku a vybavili mi kuchyň hrnci a talíři a sehnali mi elektrickou troubu, protože tam byl jen dvouplotýnkový vařič. Nyní už mám od města nájemní smlouvu, kterou se mnou zatím každý rok obnovuje, když stejně jako u dalších nájemníků shledají, že tam žiju v pořádku,“ říká muž.

Našel kamarádku a její rodina ho přijala. Pomohla i vánočka

Od doby, kdy se jeho sestra odstěhovala z Ostravy, je zvyklý žít samostatně. Ale když se učil v dílnách ostravské charity třeba vařit a péct, skamarádil se se sociální pracovnicí.

„Je to žena, která tuto sociální práci bere opravdu srdcem. Má tři děti, manžela, s kterými jsme si, když jsem je po určité době poznal, padli hodně do oka. Znám už i její rodiče, kamarádíme spolu, vyměňujeme si už třeba na narozeniny i nějaké dárky,“ říká s pohnutím.

Přišel tak vlastně tak trochu k druhé rodině. A poznal ji na Vánoce. „Moje velké záliby jsou vyšívání a pečení. Tak jsem jednou jejich celou rodinu pozval, zda by se mnou nechtěli oslavit druhý vánoční svátek. Tehdy jsem upekl vánočku, a nabídl jsem jim ji s kafem a čajem,“ vzpomíná.

Nikdy nezapomene, jak manžel jeho kamarádky, když vánočku okusil, se významně na ženu podíval a řekl: „No vidíš, a má ji lepší než ty.“

Od té doby se stalo malou tradicí, že si na Vánoce Evžen Vojkůvka a jeho kamarádka sociální pracovnice vyměňují vánočky. A jako kolega dobrovolník jí pomáhá už nějakou dobu zabavovat v jednom ostravském sociálním středisku seniory.