Nejnovější zprávy: Ve Vítkovicích končí osm hráčů. Odchází i Lakatoš Dva lidé se zranili při nehodě čtyřkolky. Pro jednoho musel vrtulník

Filmové návraty

​První zvukové sociální drama uprostřed ostravských hutí? Zlaté ptáče!

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji.

Foto: Archiv Martina Jirouška

Kdy vstoupila Ostrava poprvé do dějin zvukového filmu? Přineslo ji tam Zlaté ptáče v létě roku 1932.

Velký úspěch to zrovna nebyl, ale podílely se na něm špičky raně československé kinematografie, které posléze vypraví do světa tak věhlasné filmy jako je třeba Machatého Extáze.

Poprvé tady zazní hlas a především zpěv legendárního E. F. Buriana a slévání vítkovické oceli obdaří fenomenální fotogeničností proslulý kameraman Jan Stallich. Mezi herci jednoznačně vyniká budoucí hvězda Otomar Korbelář.

Komorní příběh, ve kterém není Ostrava jmenována, lze označit jako dobově populární sentimentální drama ze sociálního prostředí.

Snímek je silně ovlivněn poetikou němého kina, zvláště německé klasiky, zejména snímkem Poslední štace, kde suspendovaný vrátný živoří jako hlídač veřejných záchodků, aby v závěru své osobní tragédie pohádkově zbohatnul. Také ruská škola zaměřující se na dělnický film a práci v továrnách by se mohla uvést.

Zlaté ptáče, jehož název je metafora na osud osiřelého děvčátka, vzniklo podle námětu slavného naturalistického spisovatele Josefa K. Šlejhara. Proslavila jej nejvíce povídka Kuře melancholik, zfilmovaná ovšem až mnohem později. Scénář napsal Otto Rádl, který posléze dramaturgoval díla až v bájném Hollywoodu.

Zlaté ptáče představuje symbolický předěl mezi poetikou němého a zvukového filmu. V těžkopádné režii Karla Kmínka a v počátcích práce s hůře ovladatelnou zvukovou kamerou je přímá úměra, i když Kmínek je považován za jednoho z nejméně talentovaných režisérů své doby.

V titulní roli exceluje jeho vlastní dcera Dóďa, která ovšem připomíná herecký antitalent, navíc je poněkud objemná. Kmínek věren pořekadlu, že děti a zvířata mají na scéně zaručený úspěch, kontruje přítomností skutečného ptáčka, kterého dojaté hrdinky zavřou do klícky. Zlatá klec je tady ovšem podnik, kam chodí dělnicí po práci za pitím a holkama.

Zlatou klec obývá jiný nešťastný ptáček, tanečnice Ella. Náhodně se spřátelí s Haničkou při návštěvě místní kolonie a posléze získá útočiště u Petra.

Přestože se jedná o první zvukový hraný film se záběry z Ostravy, žádná z postav nemluví místním nářečím. Naopak zvuk celého filmu v sobě nese charakteristickou stopu filmů pro pamětníky ze 30. let, protože byl nasnímán typickou technologií své doby Tobis – Klangfilm, což byl případ i prvního českého zvukového filmu C. a k. polní maršálek s Vlastou Burianem.

Interiéry zřejmě nebyly natáčeny na místě. Naopak zaujmou záběry z kolonie utopené pod mostem a s převislým náspem. Je otázkou zda jsou tyto záběry skutečně z Ostravy anebo z bližšího Kladna, kde se film také natáčel.

Evidentní jsou záběry na vítkovické hutě. Špičkový kameraman Jan Stallich si dal jako první v dějinách české kinematografie skutečně náročnou práci věrohodně zachytit proces tavení oceli.

Někdy je na plátně vidět podmanivá symfonie jiskřících obrazů, jak se rozlévá žhavá ocel a vytváří ohňové gejzíry. Jindy je to zase onen proslulý labyrint ocelových trubek vedoucí odnikud nikam, záběry na chladící věže, mosty, roury, strojovny, prostě průmyslová stavba hodná obdivu a hlavně respektu.

Legračně pak působí přání osamělého dítěte, ať jeho táta více přikládá, aby z komína létaly jiskry. Malá holčička: „Tati, budu koukat na komíny!“ A tatínek slibuje: „To víš, že tam naložím, až budou jiskry lítat!“

„Choulí se svět uprostřed oblaků plných běd/ Atlas už ho nenosí na zádech / pod jeho tíhou dávno zdech/ země se točí prací všech. Boří v něm stroj, rytmu kol nepokoj / a v té bouří člověk dvě ruce má…“ tak zní úvodní slova expresivní písně E. F. Buriana a posléze pokračují: „Tekoucí kov teče svou železnou cestou svou, a té žhavé rudé oceli stojí člověk tváří v tvář / v očích plamen, v srdci zář…“

Hrozba propouštění se slovy: „Hutě prý se nevyplácej, děláme do foroty. Nikdo prý nic nekupuje“ … „Co chceš dělat? Ta krize není jenom u nás, ta je všude v celým světě,“ odkazuje na aktuální světovou hospodářskou krizi, kterou posléze zneužije pro komunistickou ideologii film Martina Friče Zocelení - natáčený rovněž na Ostravsku a ve válcovně plechu ve Sviadnově.

Skutečně skličujícím dojmem působí scény, kdy Petr nese pod paží rakvičku s mrtvou Dóďou-Haničkou na zasněžený hřbitov. Hrůzostrašný dojem vyvolává nejen samotná situace, ale zejména neustále slyšitelné houkání a kvílení na hřbitově mezi opuštěnými náhrobky.

Ale vše končí úsměvný happyendem. Podobně jako v o rok pozdější světoznámé Extázi Gustava Machatého i v tomto „ostravském filmu“ zní něco jako oslavná Píseň práce. Hutě opět nabírají dělníky, obživa je zajištěna. Před očima diváka kmitají rozvibrované průmyslové haly, škoda jen, že Zlaté ptáče nemělo větší štěstí na větší filmový rozlet.

Role pracujícího otce, který odolá svodům dělnického podsvětí a stará se o malou dcerku je teprve druhá celovečerní příležitost později velmi populárního Otomara Korbeláře, jeho dcerku Haničku ztvárnila režisérova dcera Dóďa Dagmar Kmínková. Petrovu partnerku Ellu se dvěmi „l“ populární operetní tanečnice Ela Šárková. Nejvíce zkušeností měl v té době s filmem představitel hromotluka z baru Vladimír Majer.

Do kin se dostává Zlaté ptáče 17. června 1932. Emil František Burian se na plátno českých kin podívá v témže roce v ještě jednom snímku, Vančurově režijní prvotině, vynikajícím snímku Před maturitou. Zlaté ptáče je však v tomto směru jeho prvenstvím a navíc jej uvidíme i v samotném obraze jako šansonového zpěváka slowfoxu a tanga.

Autor je filmový kritik a historik

Fotogalerie