Režisér Vojtěch Jasný objevil krásu Štramberka ve filmové povídce Maminka
Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.
Touha slavného režiséra Vojtěcha Jasného bývá označována za lyrickou poému. Není tak známá jako jeho slavnější snímky Všichni dobří rodáci nebo Až přijde kocour.
Často se označuje jako vyznání lásky Jasného rodnému Moravskému Slovácku, o to více překvapí, že se její závěrečná povídka Maminka natáčela ve Štramberku, záměrně.
Slavný snímek Až přijde kocour se v době natáčení Touhy ještě pracovně jmenoval Až přivezou kočky.
Touha vyniká formálním zpracováním, příběhově se jedná o symbolické ztvárnění čtyř období lidského života od jara až do zimy.
Špičkový kameraman Jaroslav Kučera (manžel nám dobře známé ostravské rodačky Věry Chytilové) filmu vtisknul nezměnitelný černobílý řád, ve kterém vyniká krajina.
Finální povídka se jmenuje Maminka a pojednává o šedesátileté učitelce Hynkové, která žije sama v rodinné vilce. Dospělí synové mají své vlastní životy a matku navštěvují jen občas.
Maminka onemocní a zemře. Po pohřbu procházejí synové zimní zahradou a vzpomínají na mládí. Takto stručný je text oficiální distribuce.
Pokud film uvidíte, jde z něj cítit mnohem obsažnější příběh, který je dán už samotnými malebnými záběry krajiny, a také typického městečka s charakteristickými venkovskými chalupami.
Štramberk nelze přehlédnout, slavná Trúba jde vidět hned na prvním záběru Maminky. Kučerova pomalá atmosférická kamera zachycuje široké okolí, včetně svažitých ulic a také neherce, kteří se mísí společně s komparsem a hlavními představiteli.
Vedle hlavní představitelky titulní role Anny Melíškové, rodačky z Přerova, zaujme jeden z jejích synů v podání Ilji Racka staršího, tehdy v angažmá patrně ještě v Olomouci. Mistrova vizáž je nepřehlédnutelná, ale teprve za více jak deset let jej na ulici pozná každí dítě, to když bravurně ztvární slavného upíra Drakulu v nezapomenutelné televizní adaptaci Anny Procházkové.
O tom, jak byla povídka Maminka koncipovaná, se Vojtěch Jasný vyjádřil ve svých vzpomínkách, kde mimo jiné píše o své lásce k psímu plemenu.
„Rád vzpomínám na svůj první autorský černobílý film Touha, složený ze čtyř epizod. První se jmenovala O chlapci, který hledal konec světa, druhá Lidé na zemi a hvězdy na nebi, třetí Anděla a čtvrtá Maminka. Tento příběh je vlastně o naší mamince a její smrti, a byla v něm i role psa, inspirovaná naším Argošem, liščákem zrzavé barvy. Název plemene liščák je čistě moravský a skuteční kynologové nad ním mohou kroutit hlavou, co to je vůbec za plemeno. Kde se vzalo na Moravě, sám nevím. Argoš byl větší než liška, měl její barvu a byl nesmírně bojovné povahy.“
Pes podobně jako v jiných Jasného snímcích hraje i v Touze nezastupitelnou roli. „Protože jsem nemohl pro svůj film Touha najít psa, který by se podobal Argošovi, vybral jsem černého novofundlandského psa od pohraniční stráže. Můj nový přítel dostal jméno Rek a byl to právě on, kdo mě naučil, jak režírovat nejen psy, ale také kocoura a kočky,“ líčí Jasný.
Rek si v rámci hraní prý přišel na své. „V povídce Maminka jsou scény, jak Rek hledá svou paní, maminku – učitelku na poště, u autobusové zastávky, v obchodě a nakonec ve škole.“
Záhy se také dovídáme, že se ve starobylém a překrásném Štramberku natáčely nejen úvodní pasáže, ale celá epizoda a někdy to bylo hodně napínavé a technicky až krkolomné.
„Přes celé náměstí až ke škole jsem dal postavit kolejnici pro kameru. Rek měl celou trasu až do školy běžet ve sněhu. Jenže on byl svůj a běžel si kam chtěl. Když filmový štáb odešel, klekl jsem si k pejskovi, objal ho kolem krku, hladil a říkal mu s naprosto klidným a vyrovnaným hlasem, co od něho chci. Rek se mi díval dlouze a procítěně do očí, jako bychom se znali odjakživa a najednou jsem vám měl pocit, že mi rozumí. Potom jsem mu ukázal k vozíku s kamerou, za kterou jsem si šel sednout a znovu mu ukázal na sebe i na něj a dal mu povel: „Reku dívej se na mě!“. A on se pozorně díval. Když dostal další povel: „Vpřed!“ tak se rozeběhl s vozíkem a běžel se mnou stejnou rychlostí. Přišla druhá zkouška, třetí a Rek jasně pochopil, co chci a naučil se se mnou běhat přes celé náměstí až ke škole na kopci.“
Bohužel nevíme zatím jistě, z jakého důvodu připadnul pan režisér právě na Štramberk, když dle svých slov chtěl především zachytit atmosféru Moravského Slovácka. Ale je to pochopitelné, protože například v rodné Kelči mu starousedlíci natáčet zakázali a tak nelenil a porozhlédnul se jinde.
Podařilo se mu tak v několika uhrančivých záběrech zachytit a zvěčnit původní kolorit Štramberku z konce 50. let. Došlo k tomu daleko dříve, než se Vojtěch Jasný proslaví právě snímkem Všichni dobří rodáci, který Touha předjímá i v některých rolích a obsazení, třeba takovým Vlastimilem Brodským nebo Vladimírem Menšíkem a dalšími.
Dá se tak s určitou nadsázkou říci, že Štramberk byl někde na začátku Jasného autorského směřování, kterému posléze vyneslo až unikátní Zlatou palmu v Cannes.
Autor je filmový kritik a historik
