Sága rodu Malíků: banderovci v lesích a vražda na Pustevnách
„Idu do Malíka,“ říkávaly naše babičky a prababičky. Myslely tím Velkodrogerii Malík, která stávala v centru Ostravy. Do roku 1944 na hlavním náměstí, po vybombardování se přestěhovala k obchodnímu domu Textilia.
Po znárodnění skončila proslulá a největší ostravská drogerie v rukou komunistického režimu. Rodina bývalých majitelů musela nejprve budovat lepší zítřky, poté v roce 1969 odešla do Kanady.
Magazín PATRIOT připravil seriál o historii rodiny úspěšného a významného ostravského podnikatele Vladimíra Malíka, kterou vypráví z Toronta jeho dcera Hana Mrázová. Tato sága se odehrává na pozadí bouřlivého vývoje Ostravy v překotném 20. století.
A jak na tu dobu vzpomíná Hana Mrázová?
Ženy na chatě požádaly hajného, aby je chránil
Stalo se to asi v tom létě, kdy byla na naší chatě společná dovolená se zaměstnanci. Tedy v roce 1947. Mezi místními lidmi se vědělo, že se v lesích skrývají takzvaní banderovci a že třeba v noci občas zaklepou na dveře a žádají o jídlo. Nic se ale moc nevědělo o tom, kdo jsou a proč jsou na útěku.
Jeden týden jsme my sestry byly na chatě jen s maminkou a byly tam s námi ještě asi dvě osoby, ale jen ženy. Mamka poprosila místního hajného, který se jmenoval Holiš, aby s námi na chatě přespal, očekávalo se, že možná tu noc by mohli banderovci opět přijít.
Ženy nachystaly nějaké jídlo na verandu a zaryglovaly dveře. Kdyby opravdu přišli, měl jim to vše podat právě náš „ochránce“. Hajný Holiš přišel i s flintou a lehl oblečený na palandu. A usnul spánkem spravedlivých. Já a sestra Eva jsme asi taky brzy usnuly, ale ženská osádka naší chaty víceméně bděla.
Tajemný mužský v koženém kabátě s mapou
Ráno bylo nachystané jídlo samozřejmě pořád na verandě, ženy prý slyšely někoho klepat, ale bály se. A hajný Holiš? Asi opravdu tvrdě spal. Určitě si dal předtím nějakou „na kuráž“, ale je také docela možné, že prostě s banderovci nechtěl mít nic společného. Ti lidé stáli zjevně mimo zákon a on byl přece jen úřední osoba.
Přesto jsem jako malá holka o banderovce asi „nepřišla“. Zřejmě ještě toho léta jsme si my dvě sestry hrály jednou v lese nad chatou. Někdy jsme pozorovaly život v mraveništi, nebo jsme hledaly nějaké červeníky či kuřátka, to spíše ve vysokém lese. Avšak pak jsme zašly kousek dál do nízkého podrostu a pamatuji si, najednou přede mnou, ale ke mně zády, seděl mužský v koženém hnědém kabátě a koukal do nějaké mapy. Pak ji rychle nějak složil a byl pryč.
Tajemný živý vánoční stromeček. Kdo ho ozdobil?
Jindy jsme my dvě sestry našly nedaleko naší chaty živý vánoční stromeček. Byl to malý smrček ozdobený zbytky nějakých cetek. Kdo si ho ozdobil? Pamatuji si, že jsme tehdy litovaly těch, co neměli asi ani domova ve vánoční čas. Možná si ho v přírodě ozdobili právě tito lidé, kteří přes Československo a zčásti i přes Beskydy prchali na Západ z Ukrajiny před komunisty.
Když jsem nedávno přes skype konzultovala své zážitky s banderovci se svým o deset let mladším bratrem Láďou, vzpomněl si na vyprávění některého z kluků horalů Juříčků, že prý také zahlédl skupinu mužů nad jejich políčkem v lesním mlází. Prý měli mapu, stejně jako to pamatuji já. Proto se asi také tehdy čekala jejich noční návštěva.
Teprve letos jsme se vlastně dozvěděli o banderovcích něco více. Ale samozřejmě nevíme nic o těch konkrétních lidech v Beskydech a jejich osudech.
Vražda na Pustevnách. Vidělo děvče vrahy?
Náš bratr Láďa si při našem nedávném povídání přes skype vzpomněl také na jednu příhodu z chaty, kterou jsem slyšela teprve nyní vůbec poprvé. Bratr vzpomíná:
„Někdy v letech 1959 nebo 1960 jsme taťka a já přijeli naším minorem na Bečvy na houby. Krátce předtím byl na Pustevnách zavražděn člověk, který nesl výplaty lesních dělníků. Brzy se sice vědělo, kdo jsou jeho vrazi, ti se však stále skrývali v lesích, které prý dobře znali.
Jeden den jsme jeli cestou, která vede na Pustevny kolem místního kamenolomu. Tam jsme někde zastavili. Možná tam rostly ryzce, které byly zvlášť oblíbené naložené nakyselo. Jela s námi taky dcerka od takzvaných spodních Šenů, což byli švagři od Štefinky Šenové. Rozešli jsme se, ona možná spíš než ryzce hledala divoké jahody trávnice. Po chvíli ale za námi přiběhla vylekaná, že v lese viděla nějaké mužské. Nechali jsme houby houbami a otec s námi jel na Dolní Bečvu na četnickou stanici, kde si zapsali její výpověď.“
Je zajímavé, že je to poprvé, co slyším o této události!
