Nejnovější zprávy: Ve Vítkovicích končí osm hráčů. Odchází i Lakatoš Dva lidé se zranili při nehodě čtyřkolky. Pro jednoho musel vrtulník

SÁGA RODU MALÍKŮ

​Sága rodu Malíků. Bombardování! Velkodrogerie hoří, umírají stovky Ostravanů

„Idu do Malíka,“ říkávaly naše babičky a prababičky. Myslely tím Velkodrogerii Malík, která stávala v centru Ostravy. Do roku 1944 na hlavním náměstí, po vybombardování se přestěhovala k obchodnímu domu Textilia.

Momentka z centra Ostravy krátce po bombardování. Foto: Archiv města Ostravy

Po znárodnění skončila proslulá a největší ostravská drogerie v rukou komunistického režimu. Rodina bývalých majitelů musela nejprve budovat lepší zítřky, poté v roce 1969 odešla do Kanady.

Magazín PATRIOT připravil seriál o historii rodiny úspěšného a významného ostravského podnikatele Vladimíra Malíka, kterou vypráví z Toronta jeho dcera Hana Mrázová. Tato sága se odehrává na pozadí bouřlivého vývoje Ostravy v překotném 20. století.

Při bombardování zemřel jeden ze zaměstnanců

Osudovou ránu Malíkově drogerii na hlavním náměstí, která měla mezi obyvateli Ostravy skvělou pověst, však zasadila jedna z bomb, které se na centrum Moravské Ostravy snesly při nejtěžším a největším bombardování města 29. srpna 1944.

Zemřelo při něm v tento černý den na čtyři stovky obyvatel Ostravy. Včetně jednoho z prodavačů velkodrogerie Malík.

Americké bombardéry přitom původně zamýšlely bombardovat velký sklad munice na Fifejdách, který si Němci zřídili v rozsáhlé budově sladovny Českého pivovaru, dnes pivovaru Ostravar, která dodnes stojí.

„Prodavač z drogerie pana Malíka, který se jmenoval Jaroslav Rykrt, si chtěl vyfotografovat prázdné Hlavní náměstí, což bylo možné jen za leteckého poplachu. Bohužel se mu to stalo osudným. Spadl z okna ve druhém patře a zřítila se na něho celá přední stěna bombami zasaženého domu. Pod troskami byl nalezen až v září a pak měl pohřeb na hřbitově v Moravské Ostravě,“ vzpomínala na tuto událost později v jednom z deníků pamětnice Alena Grušková.

Stoletá žena zavzpomínala na den bombardování

Když se maminka Hany Mrázové Anna Malíková dožila v kanadském Saskatchewanu v roce 2017 rovných sta let, na bombardování zavzpomínala.

Cože? Anna Malíková? Řekne si pozorný čtenář. Vždyť do těchto řádků jsme znali ženu velkodrogisty jako Danu nebo v dětství Danušku. Dcera Hana Mrázová vysvětluje: "Naše maminka, manželka Vladimíra Malíka, byla už jako nemluvně v Polsku křtěná jako Anna Papugová, ale v polské rodině jejího otce jí vždy říkali Dana a Danuška. Tak ji znali i tehdejší známí. Když se však Danuška Papugová vdala za našeho otce velkodrogistu, pro naši rodinu se na přání našeho otce stala prostě Andulkou a to i pro všechny nové, společné známé."

Až po příchodu do Kanady v roce 1969 si Anna, Dana a Andulka v jedné osobě nechala novými známými říkat jménem, kterým byla kdysi pokřtěna, tedy Anna.

"Důvod k tomu možná měla po získání kanadského pasu, kterého si stejně jako my velmi vážila. A ten byl vystaven samozřejmě podle dokumentů na její pravé jméno Anna Malíková,“ vysvětluje dcera Hana Mrázová.

V den náletu přijela Malíkova žena do Ostravy

Ale zpět ke vzpomínání Anny Malíkové, které v jejích rovných sto letech dcera Hana Mrázová zapsala: „Obvykle o víkendu jsme s rodinou pobývali na naší chalupě v Nové Vsi u Frýdlantu. V ten osudný srpnový den v roce 1944 jsem však přijela vlakem do Ostravy - měl k nám domů totiž přijet povoz pro nějaký nábytek, konkrétně pro krásnou ořechovou ložnici, kterou manžel koupil před válkou na lipském veletrhu. Chtěli jsme ji odvézt někam do bezpečnějšího místa. A také odvézt ještě nějaké další jiné věci pro případ možného náletu."

Lipský veletrh byl pokračovatelem dávného prastarého trhu, který fungoval v německém městě už od roku 1015 a to na křižovatce starých obchodních cest Via Regia a Via Imperii. V roce 1933 byl ustanoven jako jediný mezinárodní trh spotřebního zboží v Německu.

Mladý podnikatel koupil ložnici, protože se hodlal oženit

Výstavní plocha lipského veletrhu byla už tehdy enormní a mladý podnikatel Vladimír Malík veletrh navštívil také v březnu 1939, protože tam měl příležitost poznat to nejlepší, co se v jeho oboru nabízelo. V tom roce si z něj přivezl například nejnovější AEG filmový projektor. A protože se hodlal brzy oženit, zakoupil tam podle ještě nedávné vzpomínky Anny Malíkové i krásnou moderní ložnici.

"Otec tam rovněž koupil hudební hrací skřínku na cigarety vyrobenou ve Vídni známým hodinářem. Tato hrací skříňka je dnes u bratra, na rozdíl od drogerie a našeho domu válku přežila a stále hraje svou krásnou melodii,“ vzpomíná Hana Mrázová.

V Berlíně velkodrogista Malík zažil hulákat Hitlera

V té souvislosti maminka Hany Mrázové ještě vzpomínala, že Vladimír Malík se při cestě vlakem z Lipského veletrhu zastavil i v Berlíně, kde slyšel hulákat Hitlera.

„Mrazilo prý ho z toho v zádech. Při příjezdu do Ostravy už byla republika okupována Němci, na ostravském nádraží už stály všude německé stráže. Otci prý z toho bylo úzko. Odněkud se však znenadání prý vedle něho objevil mladý chlapec v Hitlerjugend uniformě. Byl to jeho bývalý učen. Oslovil ho prý: `Pane šéf, nebojte se, já vás provedu` a doprovodil jej až domů,“ dodává dcera velkodrogisty.

Vraťme se ale ke vzpomínce její maminky na den bombardování v srpnu roku 1944. Krásná ložnice manželů Malíkových totiž v srpnu 1944 vybombardování otcovy drogerie a bytu nad ní nepřežila.

„Vozka v ten osudný letní srpnový den totiž pro tu ložnici z lipského veletrhu nepřijel. Asi se už bál, všichni tehdy poslouchali rádio, i když dosud všechny letecké poplachy dobře dopadly. Odjela jsem proto snad posledním autobusem do Michálkovic za rodinou, švagrová Žofie Helbichová byla už tehdy podruhé vdaná a to za doktora Otakara Porubku, který tam měl lékařskou praxi,“ vzpomínala v roce 2017 v Kanadě žena velkodrogisty Anna Malíková.

Ječely sirény. A pak bylo slyšet: Malík hoří!

V Ostravě však začaly houkat poplašné sirény. „Kdo to zažil, tak ten zvuk nikdy nezapomene. Uchýlili jsme se proto do krytu na šachtě Michálka. Po skončení náletu jsme vyšli ven. A lidé všude volali: „Malík hoří, Malík hoří!“ Sešla jsem se potom s manželem u spáleniště a trosek naší drogerie. Dům s bytem nad drogerií dostal přímý zásah, zůstala z něj vlastně jen přední fasáda. Těžko popsat emoce, jaké jsme prožívali.... Naštěstí zaměstnanci byli, podle instrukcí, v krytu pod objektem. Až později jsme se dozvěděli, že i u nás v drogerii byly ztráty na životech. Ztráta bytu a podniku byly totální,“ vzpomínala Anna Malíková.

Drogerie však byla pojištěná, takže do čtyř měsíců otevřela v nové lokaci vedle obchodního domu Textilia, dnešní Ostravice. Hana Mrázová však upozorňuje, že znárodnění Malíkovy drogerie v roce 1948 tyto „válečné“ ztráty o mnoho převýšilo.

„Za znárodnění totiž neexistovala žádná náhrada. Ani tehdy, ani po roce 1989. Navíc každý podnikatel byl po únoru 1948 nazván nepřítelem lidu, vydřiduchem, vykořisťovatelem. A byla mu režimem odebrána možnost existence, samozřejmě kromě nádenické práce,“ říká Hana Mrázová.

Její otec měl v roce 1948 právě čtyřicet let, jeho tři švagři, Josef Fusek, Jan Helbich a František Merta už asi kolem padesáti. „Ti skončili ve VŽKG, otec na NHKG,“ líčí Hana Mrázová.

Malíkovo zabavené auto našli ve stodole v Čechách. Bez pneumatik

Ona a její sourozenci si toto válečné období pamatují hlavně z vyprávění rodičů. „Víme třeba, že líh byl za války na příděl, a otec zaměstnancům k třináctému platu na Vánoce poskytl z velkoobchodních zásob určité množství lihu a cukru, což bylo tehdy za války, kdy ničeho nebylo, opravdu velmi vzácné zboží. Podle maminky mělo cenu zlata. Zaměstnanci si ho mohli i podle potřeby třeba i odprodat. Což vše bylo vlastně ilegální a otec tím značně riskoval,“ říká Hana Mrázová.

Velkodrogista Vladimír Malík také přišel za Protektorátu o své osobní auto značky Škoda Rapid. Automobily majitelům zabavovaly protektorátní úřady pro válečné účely, přitom je však pečlivě zaevidovaly. „Po válce se otcova Škoda Rapid našla někde v Čechách ve stodole u sedláka, ale bez pneumatik a ty se tehdy nikde nedaly koupit,“ popisuje Hana Mrázová.

Láďo, pojď s námi do Ameriky, budeš tam boháč

Vzpomíná také, že tyto čtyři pneumatiky pro jeho nalezené auto nakonec otci poslali z Ameriky rodinní přátelé, manželé Goodmanovi, kteří utekli zavčas před Hitlerem. A právě oni při své první návštěvě v Ostravě po osvobození vybízeli její rodiče, aby také do Ameriky odešli. „Láďo, s tvým obchodním talentem a pracovitostí budeš brzy v Americe velký boháč,“ říkali tehdy otci.

Ale Vladimír Malík, přestože obdivoval nový americký způsob podnikání, například princip samoobsluh, tehdy důvod odejít do Ameriky neviděl. Nechtěl pryč z právě osvobozené vlasti, doma totiž tehdy optimisticky viděl všechny předpoklady pro budoucí dobrý život.

„Dopadlo to bohužel už za pár let jinak. Ale my děti si z dětství opravdu nepamatujeme, že by tehdy rodiče nějak vážně probírali, co by se mohlo případně stát, kdyby komunisté přišli k moci. Mluvili o tom více snad až, když jsme začali žít v Kanadě. Ale to se nad tím mohli naštěstí už spíše pobaveně usmívat,“ říká Hana Mrázová, dcera největšího ostravského drogisty v letech 1925 až 1950.

Příště: Rodinné štěstí a ještě větší otřes než bomby - znárodnění