Sága rodu Malíků: Nádherné dětství v Ostravě, první zážitky s filmovým světem

Po znárodnění skončila proslulá a největší ostravská drogerie v rukou komunistického režimu. Rodina bývalých majitelů musela nejprve budovat lepší zítřky, poté v roce 1969 odešla do Kanady.

Magazín PATRIOT připravil seriál o historii rodiny úspěšného a významného ostravského podnikatele Vladimíra Malíka, kterou vypráví z Toronta jeho dcera Hana Mrázová. Tato sága se odehrává na pozadí bouřlivého vývoje Ostravy v překotném 20. století.

Čertovy obrázky a vybraná pánská společnost

Lidé hrají karty po staletí. Někteří jim říkají „čertovy obrázky“, zvláště když jim propadnou stejně jako pití alkoholu. Některé karetní hry ale mají pověst zábavy gentlemanů a hrají se v různých variantách po celé Evropě a podobně jako třeba šachy slouží ke tříbení mozku.

"Už před válkou, během ní a po válce se také u nás občas scházela vybraná pánská společnost, děda Malík, strýc Joža Fusek, strýc Bohuš Malík a samozřejmě náš taťka. Tedy čtyři hráči, kteří vášnivě hrávali taroky a cenzr, což je karetní hra, která se hraje s klasickými mariášovými kartami a je podobná hře bulka nebo mariáši ve čtyřech, ale má svá pravidla," vypráví Hana Mrázová.

Hrací strojek nabízel karbaníkům elegantně cigarety

"Na jídelní stůl se vždy položila deka, od toho pocházelo rčení „mazat deku“. Na povzbuzení se podávala černá káva a na stůl se vždy postavil i cigaretový hrací strojek, který otec zakoupil na veletrhu v Lipsku. Ten za zvuku příjemné melodie elegantně nabízel karetním hráčům cigarety.

Večeře se přichystala jen taková rychlá, kolem půlnoci manželka Andulka připravila hráčům karet mísu chlebíčků, a ti, sedíc v křesle si občas během těch hodin hraní karet na chvíli i zdřímli. Hráli totiž často až do druhého dne.

Jako děti si pamatujeme, že při hraní karet vykřikovali různá poetická rčení jako třeba „Pane králi, já si tu princeznu za manželku ne a ne a nevezmu“ nebo „jede se dál močálem černým podél bílých skal“ nebo „křič Mariano, když ťa bijú!“. A taky si dost neslušně vzájemně nadávali, podobně jako třeba na výletě za volantem nadávali jiným řidičům. Přitom jsme byli rodina, kde jinak nepadlo hrubé slovo!

Štědrost, ale ne rozhazování. Toho jsme si na rodičích vážili...

Jaké vůbec byly materiální poměry obou rodičů? Maminka Anna byla „úřednická dcerka“, ale její šťastné dětství u její „babči“ v Polsku bylo velmi skromné.

Otec a sourozenci rovněž nebyli jako děti v dětství rozhodně nijak hýčkáni. Vždy a se vším se oparně hospodařilo a šetřilo, a to i v době, kdy už peníze později díky úspěchům v podnikáních byly. Žilo se však vždy podle hesla: Hospodárnost, ale ne škudlení. Štědrost, ale ne rozhazování. Pohostinnost, ale ne okázalé hoštění. Naši se také drželi hesla „Nejsme tak bohatí, abychom kupovali levné věci“ nebo „Jíme, abychom žili. Nežijeme, abychom jedli.“

Když na to bylo, oba se rádi elegantně oblékali, ale ne okázale. I ve skromnějších poměrech si vždy udrželi svůj standard. Oba prožili v životě pohnuté, traumatické události, ale byli schopni brzy zase najít optimismus a dokonce i humor. Co jiného jim taky zbývalo? A také uměli vždy znovu začít z ničeho a to i v pokročilejším věku.

Knihy darované z dětství máme i v Torontu

Vždy jsme měli doma spoustu literatury. V době našeho dětství vycházelo mnoho knih pro děti a mládež, které krásně ilustrovali přední umělci té doby. V rodině byl zvyk dávat knihy jako dárky dospělým i nám dětem ke každým vánocům a narozeninám.

Dodnes máme některé z nich včetně věnování. Například Sebrané spisy Boženy Němcové s věnováním Haničce k devátým narozeninám věnuje mamička, Andersenovy pohádky od tety Žofi Helbichové, Kája Mařík, máme stále Zapadlé vlastence od K. V. Raise, rovněž od tety Žofie.

Z naší dětské knihovničky máme tady v Torontu třeba Ezopovy bajky, Pohádky Šeherezádiny, knihu Zuzanka objevuje svět s ilustracemi Jiřího Trnky nebo Ferdu Mravence a jiné knížky od Ondřeje Sekory. V naší rodinné knihovně byla hodně zastoupena také poesie. Neruda, Erben, Wolker, Nezval, Hora, Bezruč a jiní. Nezvalovu Manon Lescaut jsem měla štěstí dokonce vidět v roce 1958 v Divadle Bratří Mrštíků v Brně. Byla to tehdy premiéra a přišel i sám autor!

Láďa četl Londona, pak vyrazil na Yukon

Z dob studií na reálce si otec taky odnesl vztah k antice, řecké mytologii, měl doma Sokratova Faidona. Sestra Eva a já jsme už na škole žádné klasiky nepotkaly. Časem, když se otec o výuku filozofie u nás snažil, bylo už trochu pozdě.

Tak se to alespoň snažil napravit u našeho o deset let mladšího bratra Ládi a dokonce si našel čas mu z takové literatury předčítat. Něco se jistě v tom tehdy ještě dětském mozečku zachytilo. Ale Láďa časem hlavně četl Jacka Londona, aniž tušil, že po letech bude moci jít fyzicky v jeho stopách.

Opravdu. Se svou manželkou Ann vyrazil po svatbě na Yukon, kde kdysi panovala zlatá horečka. Spolu překonali slavný Chilkoot Pass. Chilkootský průsmyk je horské sedlo nedaleko pacifického pobřeží Severní Ameriky a dodnes tam leží zbytky toho, co lidé ženoucí se za vidinou zlata s sebou nesli a v těch horách vysíleni odhazovali. Nějaký podnikavec tudy přenášel po částech i piáno.

Za celé tři dny této túry prý můj bratr se svou novomanželkou potkali jen dva lidi, otce se synem. Vůbec tam v tom místě není tlačenice, jako je třeba dnes na Mount Everestu!!

Bratra Láďu také fascinovali naši slavní cestovatelé Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka, kteří proslavili Československo po celém světě a pak komunisti obrátili vše, co vykonali, vniveč, včetně jejich životů.

Zola, Balzac, Dumas, Neruda, Wolker, to byla knihovna rodičů

Čtení krásné literatury patřilo rovněž mezi výrazné záliby celé rodiny. Dobře vybavená domácí knihovna obsahovala klasiky nejen české, ale taky světové literatury 19. a 20. století. Například dvacet svazků souboru díla Emila Zoly, dvanáct dílů dramatu Francie od Alexandra Dumase. Dva rozměrné díly Dona Quijote ilustrované Gustavem Doré či Balzakovo dílo.

Dále dílo Aloise Jiráska, Nerudy, Boženy Němcové, Wolkera, Petra Bezruče, Karla a Josefa Čapka, Karla Poláčka, Eduarda Basse. Otec velmi oceňoval satiru Karla Havlíčka Borovského a Haškova Švejka. Rodiče také odebírali knihy anglo-americké knihovny, četli Ságu rodu Forsythů od Galsworthyho nebo Sever proti Jihu od Margaret Mitchellové.

Celovečerní film byl zážitek a domácí kino

Kromě českých filmů v 30. a 40. letech přišly po válce do ostravských kin také nějaké hollywoodské snímky, na pár z nich někteří z dospělých příbuzných vzali i nás děti. Pamatuji si třeba filmy Zloděj z Bagdádu a Robin Hood s Erollem Flynnem, byli jsme na ten film v kině Oko na Slezské Ostravě. V té době byly pro děti v kinech přístupné v podstatě jen krátké animované pohádky, ty ruské byly moc krásné. A tak byl pro nás celovečerní film v kině nevídaný zážitek.

Já a sestra jsme ale i v tomto sledování filmů byly opravdu privilegované děti. Měli jsme totiž tehdy doma domácí promítačku a kino!!! Občas se totiž doma promítaly rodinné filmy. Bylo to pro nás opravdové stříbrné plátno. Promítačku i ono plátno samozřejmě domů majiteli dodala firma Malík!

Celuloid se trhal, takže byly přestávky

A tak tehdy, když v setmělé jídelně začala vrčet promítačka, se na plátně začaly míhat různé číslice a nějaké terče. To mělo pro nás nesmírnou přitažlivost. Otec pro nás děti navíc koupil řadu animovaných filmů, třeba Ferdu Mravence od Hermíny Týrlové nebo Vzpouru hraček, ten krásný herecko-loutkový film Karla Zemana. O vánocích se zase vždy promítal jeho Vánoční sen.

A bavili se při nich nejen děti, ale i dospělí. Vždyť jsme si doma pouštěli i taková dílka světové úrovně jako tři díly dětských německých filmů Fritz und Fratz z produkce německého studia UFA. Tyto pěkné filmy nás provázely celé dětství. Dnes se dají vidět na YouTube, ale ta atmosféra domácího kina pro nás byla nenahraditelná. Celuloid se trhal, tak byly přestávky, otec měl lepičku, tak ty kousky často zručně slepil a jelo se dál.

Film Štvanec mi zůstal dlouho v podvědomí

Rodiče taky občas pozvali své blízké přátele na večeři a pak jim uspořádali filmové představní. To bylo samozřejmě jen pro dospělé, ale jednou se stala výjimka. Dospělí si nevšimli, že já a sestra, když nám bylo možná šest sedm let, jsme se potmě vloudily do jídelny a usadily na zadní volné židle.

Samozřejmě jsme předpokládaly, že se bude promítat něco vhodného pro náš věk. Jenomže otec na plátno pustil film britského režiséra Carola Reeda natočený v roce 1947, který se jmenoval Štvanec. V hlavní roli hrál James Mason a byl to příběh těžce zraněného „desperáta“ z irské IRA v Belfastu. Tedy film rozhodně ne vhodný pro děti.

Nepamatujeme si, jak dlouho jsme tam se sestrou asi seděly, ale zvlášť mně se ty temné záběry filmu na dlouho promítly do podvědomí a mnohdy se mi potom zdálo, že to já jsem ten pronásledovaný člověk, vyhledávající záchranu v temných zákoutích nočního města.

Byl snad tento film tehdy nově uvedený i do kin? Byl snad otec členem kinoklubu a mohl si jej tehdy půjčit domů a promítnout na naší domácí promítačce? To už nevíme," vypráví Hana Mrázová.

Hana Mrázová nechala natočit pro Magazín PATRIOT i onen zmíněný hrací strojek na cigarety v akci. Video lze shlédnout na adrese https://drive.google.com/…iew

Příště: Šťastné dětství u polské babči při petrolejce