Nejnovější zprávy: Ve Vítkovicích končí osm hráčů. Odchází i Lakatoš Dva lidé se zranili při nehodě čtyřkolky. Pro jednoho musel vrtulník

SÁGA RODU MALÍKŮ

​Sága rodu Malíků: No ja, pane Malík, dyť tam nima benzina!

„Idu do Malíka,“ říkávaly naše babičky a prababičky. Myslely tím Velkodrogerii Malík, která stávala v centru Ostravy. Do roku 1944 na hlavním náměstí, po vybombardování se přestěhovala k obchodnímu domu Textilia.

Ilustrační foto: pixabay.com

Po znárodnění skončila proslulá a největší ostravská drogerie v rukou komunistického režimu. Rodina bývalých majitelů musela nejprve budovat lepší zítřky, poté v roce 1969 odešla do Kanady.

Magazín PATRIOT připravil seriál o historii rodiny úspěšného a významného ostravského podnikatele Vladimíra Malíka, kterou vypráví z Toronta jeho dcera Hana Mrázová. Tato sága se odehrává na pozadí bouřlivého vývoje Ostravy v překotném 20. století.

A jak na tu dobu vzpomíná Hana Mrázová?

Jízda pro letní jablka na harleji

Náš děda pekař Ludvík Malík coby pokrokový člověk měl někdy od roku 1920 starší motorku se sajdkárou. Myslím, že to byl americký motocykl značky Harley Davidson. A náš otec vzpomínal, že jednou se na této motorce jelo koupit do nedaleké vesnice v okolí Hrabůvky letní jablka, takzvané jaderničky.

Do přívěsu se dal velký koš a náš otec, školák Ládík, obsadil jako pasažér onu sajdkáru. Jistě byl v té sajdkáře obdivován vždy všemi kamarády! Vždyť takový silný stroj byl tehdy ještě raritou. Ovšem náš dědeček a jeho otec si ho nebral s sebou pro nějakou synáčkovu zábavu. Děti v takovém věku sloužily spíše svým tatínkům jako neplacení zaměstnanci.

Ovoce se podařilo po nákupu domů přivést docela pohodlně, a tak byl otcův tatínek Ludvík Malík nadmíru spokojen. Rozhodl proto, že akci zopakují, a jelo se znovu. Na další zpáteční cestě však motorka náhle prskla. A pak zhasla docela.

„Tam!“ zavelel děda pekař a školák musel tlačit „chcíplý“ stroj

Otec Ludvík Malík po několika pokusech nastartovat „chcíplý“ americký stroj svou snahu vzdal. Ukázal synovi Ládíkovi prstem k domovu a stručně zavelel: „Tam!“. A sám prý odkráčel domů v podmračené náladě.

Náš otec Vladimír pak ještě i ve stáří na tu cestu, kdy musel tlačit tu porouchanou motorku domů i s nákladem jablek, vzpomínal. „Bylo mi necelých dvanáct let, byl jsem spíše nevelké postavy, stroj těžký a koš jablek navíc. Dodnes nevím, jak jsem to nakonec dokázal,“ říkal vždy. Holt, dětství se svérázným otcem pekařem neměl budoucí velký ostravský drogista vždy lehké.

Vzpomínal také na to, jak celá příhoda s cestou za letními jablky dopadla. Na poradu, jak opět uvést motorku do chodu, byl tehdy přizván místní kovář, který se jmenoval příjmením Bažan. Co vědel o motorech, těžko říct, ale po chvíli jej napadlo otevřít nádrž na benzín.

„No ja, pane Malík, dyť tam nima benzina!“ změřil si prý tehdy pobaveně našeho dědečka.

S motorkou projel i pod kopyty polekaného koně

Náš bratr Láďa je zdrojem všech možných vzpomínek na téma motorismu a naší rodiny, jednak proto, že některé z nich sám zažil, a taky proto, že měl odmala o vozidla všeho druhu zájem. A tak slyšel i různá vyprávění třeba od našeho otce.

A tak ví také o tom, že na vojenskou službu náš otec Vladimír Malík narukoval k letectvu coby kulometčík v Bardějově. A taky po nějaký čas na vojně byl členem horské služby na lyžích. A právě tam si lyžařský sport velmi oblíbil.

Po vojně si náš otec stejně jako kdysi jeho tatínek Ludvík koupil taky motorku se sajdkárou. Náš bratr Láďa se domnívá, že to byla asi motorka značky Laurin & Klement.

A otec v Kanadě vzpomínal i na menší dramatickou příhodu, kdy vyjel na výlet s kamarádem na sedadle za ním vzadu a ještě se slečnou v sajdkáře. Při průjezdu nějakou z vesnic se otevřela vrata u jedné usedlosti a v nich sedlák s koněm! Byli by se prý srazili, avšak polekaný kůň se naštěstí vzepjal a motorka projela přímo pod jeho kopyty!

Otec „balil“ maminku i na sportovní aerovku

Později si náš otec už jako úspěšný ostravský drogista pořídil elegantní sportovní auto, a to značky Aero 30. Byl to kabriolet. Měl ho také v době, kdy v třicátých letech poznal ve své drogerii na hlavním ostravském náměstí naši maminku, tehdy Danušku Papugovou.

Ta v Kanadě občas vzpomínala, jak ji náš otec na počátku jejich známosti galantně odvezl tímto autíčkem po představení v Německém domě domů do Petřkovic, kde ve vile bydlela se svým otcem Antonínem a svou nevlastní maminkou.

Motor jezdící na benzin s olejem nezaručil autu snadné vyjetí kopce

Brzo nato, plánujíc sňatek, náš otec koupil auto Škoda Rapid, které sloužilo rodině, dokud je za protektorátu nezrekvírovali Němci. Ale když se pak našlo v Čechách někde ve stodole bez gum, sloužilo rodině dál. Otcovi přátelé mu totiž z Ameriky poslali „obutí“ na všechna čtyři kola.

Kolem roku 1960 už asi starý rapid dosloužil, bratr Láďa si totiž pamatuje, že jsme měli automobil značky Aero Minor, který měl, jak bratr vzpomíná, dvouválcový dvoutaktní motor. Auto tehdy jezdilo na benzin míchaný s olejem. Přestože tedy otec zdárně plnil heslo „kdo maže, ten jede“, důsledkem tohoto pohonu bylo, že výkon motoru byl menší, výfuk auta se zanášel zplodinami a otec ho musel často čistit.

Motor „krmený“ takovým benzinem míchaným s olejem asi nebyl ani dost výkonný, protože bratr Láďa si třeba pamatuje na jednu cestu s otcem do Nového Jičína, kde je příkrý kopec. Ten jičínský kopec se otec snažil vyjet natřikrát. A bez úspěchu. Zbývalo tedy jediné: vlézt pod auto, výfuk odpojit a za velkého rachotu kopec vyjet. Když se totiž odpojil výfuk, byl odpojen taky tlumič a proto ten hluk, což ne každý ví.

Po vyjetí kopce pak nahoře otec operaci zopakoval – musel opět vlézt pod auto a výfuk znovu připojit. A samozřejmě ho potom nezapomenout doma vyčistit.

„Státní“ červený benzin v motoru dělal z pasažérů bystrozraké

Někdy v tu dobu byl asi benzín pro lidi drahý a tak se tajně jezdilo na levnější, takzvaný červený benzin. Ten byl ale určený jen státním vozidlům a řidiči byli pokutováni, když ho u nich v nádrži auta příslušníci dopravní Veřejné bezpečnosti zjistili.

Já sama si z mládí dodnes živě pamatuji, že celé osazenstvo auta bystrozrace hledělo dopředu, zda není někde na cestě dopravní kontrola. Když jsme zahlédli, že v dálce už stojí třeba několik aut na kraji silnice, musel otec zavčas otočit nebo odbočit a hledat jinou cestu k cíli. I když nám samozřejmě nic jistě nezaručilo, že tento úhybný manévr bude pokaždé úspěšný.

S benzinem se šetřilo tak, že se na kopci odpojil výfuk

Podle bratra se šetřilo nedostatkovým benzínem tak, že se třeba na kopci odpojil výfuk, dolů se jelo samospádem a pod kopcem řidič musel opět lézt pod vůz a výfuk připojit. Nebylo to sice moc praktické, ale třeba z hor se jelo i docela dost dlouhý kus cesty zadarmo! Avšak na druhé straně nebyla taková jízda moc bezpečná...

Co se týče servisu pro motoristy v době padesátých a šedesátých let, tak bratr Láďa pamatuje, že jedna z mála benzinových pump tehdy byla někde na rohu Mistecké a Krmelínské. Servis, autoopravny a podobná zařízení však v Ostravě podle nás nebyly veškeré žádné, i když možná, že se najdou pamětníci, kteří věděli, kde servisy a autoopravny v Ostravě byly.