Nejnovější zprávy: Ukrajinské Dnipro se stane partnerským městem Ostravy Výluka v Ostravě-Jihu končí, na trať se vrátí tramvaje

SÁGA RODU MALÍKŮ

​Sága rodu Malíků: Rodině velkodrogisty chyběly za mořem hlavně tvarůžky

„Idu do Malíka,“ říkávaly naše babičky a prababičky. Myslely tím Velkodrogerii Malík, která stávala v centru Ostravy. Do roku 1944 na hlavním náměstí, po vybombardování se přestěhovala k obchodnímu domu Textilia.

Návštěva v Ostravě. Zleva otec Vladimír, maminka Anna, jejich neteř Marie rozená Helbichová a dcera Hana. Foto: Archiv Hany Marázové

Po znárodnění skončila proslulá a největší ostravská drogerie v rukou komunistického režimu. Rodina bývalých majitelů musela nejprve budovat lepší zítřky, poté v roce 1969 odešla do Kanady.

Magazín PATRIOT připravil seriál o historii rodiny úspěšného a významného ostravského podnikatele Vladimíra Malíka, kterou vypráví z Toronta jeho dcera Hana Mrázová. Tato sága se odehrává na pozadí bouřlivého vývoje Ostravy v překotném 20. století.

A jak vzpomíná Hana Mrázová na své příbuzné a blízké?

Československo zavírá hranice. Vraťte se ihned domů!

„Byli jsme v novém působišti v kanadském Saskatchewanu sotva měsíc, když nás domácí volali nahoru k televizi. Byla tam ve zprávách reportáž, že Československo zavírá hranice. Že vrací lidi z letadel, vlaků, že celníci odebírají lidem cestovní doklady. Během pár dnů dostal i můj manžel Zdeněk Mráz doporučený dopis. V něm v podstatě stálo: „Není v zájmu Československé socialistické republiky, abyste získával zkušenosti v zahraničí. Vyžaduje se Váš okamžitý návrat.“

Teď už jsme žádné dilema, zda zůstat v Kanadě nebo ne, neměli. Maminka a bratr už nechtěli o návratu domů ani slyšet. Nejtěžší to ale bylo pro otce, který celý život zajišťoval rodinu jako živitel. Teď měli nyní rodiče existenčně záviset jen na dětech?

Nakonec otec přeci jen uvážil, že pokud by se do Ostravy s maminkou vrátili, mohlo by to být naposledy, co se všichni vidíme pohromadě.

Nechte si náš domek. Pche! My si ho i tak vezmeme

Po rozhodnutí zůstat v Kanadě otec požádal československé úřady o legální vystěhování. Byl ochoten československému komunistickému státu věnovat i ten tak těžko renovovaný domek v Nové Bělé. Jen aby se ještě někdy mohl, jak říkal, podívat na hrob svých rodičů.

Soudruzi se tomu však asi jen zasmáli. Domek prostě zkonfiskovali a za pár korun ho pak koupil nějaký zasloužilý komunista v Nové Bělé.

Otec ukazuje: tam někde byla fronta domů s naší drogerií, kde spadla bomba, vedle maminka, vzadu původní Kavárna Praha. Foto: Archiv Hany Mrázové

A tak bývalý úspěšný velkodrogista Vladimír Malík začal v šedesáti letech za mořem úplně od začátku. Naučil se anglicky a vybudoval si novou existenci. Nejdříve jako zaměstnanec a později opět jako podnikatel.

Po roce 1990 začala o domek v Nové Bělé, který stát zkonfiskoval, legální tahanice. Stát za jeho konfiskaci otci nakonec vyplatil aspoň holé minimum. A rodičům nakonec neupřel ani jejich opravdu těžce zasloužené penze.

Maminka Anna Malíková přitom přišla polistopadovou republiku z nás nejdráž, pobírala totiž vdovskou penzi ještě dvacet let po otcově smrti.

Rodičům se moc nestýskalo. Chyběly jim však - tvarůžky!

Rodičům se v Kanadě po Ostravě nakonec ani moc po domově nestýskalo. Vzpomínali spíše na Ostravu svého mládí a úspěšné podnikání v ní a to vlastně skončilo rokem 1948. Komu by se taky stýskalo po tom, co po roce 1948 naši rodiče zažívali? Dobu totality jim však určitě v padesátých a šedesátých letech pomáhal přežít černý humor, ostatně podobně jako za německé okupace.

Co jim však určitě z života v Ostravě chybělo, byly olomoucké tvarůžky s českým chlebem. A jiné tradiční české speciality. Při návštěvě Ostravy po roce 1990 nás ostatně strýc Jirka Papuga vzal na výlet do známé hospody Mexiko za Porubou, právě na jejich vyhlášené tvarůžky nakládané v pivě s cibulí. A k tomu jsme si tam dali krajíc čerstvého chleba s máslem. To byla dobrota!

Také ten pravý český chleba nám v Kanadě všem chyběl. Chleba tam totiž v době našich začátků byl jen něco jako bílá měkká houska. A tak, když jsme tam byli asi druhým rokem, nám známí Ostraváci, kteří už byli v Kanadě usazeni, dali recept na žitný kmínový chleba, jaký jsme znali z domova. A my jsme si ho potom občas pekli sami.

Maminka taky v Kanadě několikrát do roka napekla její legendární, takzvané svatební koláče, nebo velikonoční zapékané klobásky. Neměla však ráda, když ji někdo tituloval „hospodyně“. Nikdy proto ani nenosila zástěru. Ale vařila výborně a uměla také například skvěle okořenit guláš.

Rozkaz vrátit se hned domů vše změnil

Když jsme poměrně docela snadno získali v Kanadě status, který nám dovoloval pobyt na jakoukoliv dlouhou dobu a umožnil také pracovat, brali jsme ho nejprve tak, že se po dvou třech letech stejně vrátíme do Československa.

Rodiče totiž o trvalé emigraci nejdříve vůbec neuvažovali. Doma už přitom po invazi „spřátelených“ vojsk v srpnu 1968 nastupovala normalizace. Naši ani my jsme však pořád nebyli stoprocentně rozhodnuti, že bychom se do Ostravy třeba jednou nevrátili. Domov nás stále přitahoval.

Vše se však rychle změnilo právě koncem října 1969. Od úřadů přišel rozkaz, abychom se okamžitě vrátili. A nenechal nás na pochybách, jak se situace doma vyvíjí. A tak jsme náš dočasný pobyt začali vidět jako nejlepší řešení. Můj manžel Zdeněk navíc získal inženýrské místo na potašovém dole a také rodiče měli tehdy jakousi záruku, že pro začátek budou mít základní potřeby zajištěné.

Otec se navíc od začátku pobytu v Kanadě - ještě coby turista - pilně učil anglicky, aby z pobytu získal co nejvíc. Teď, když se začal ohlížet po možnosti sám se živit, mu postupná znalost řeči přinášela kýžené ovoce.

My mladší jsme také v té době dostali jako noví přistěhovalci kursy angličtiny včetně malého stipendia na základní životní potřeby.

Emigrantské sny, noční můry

Nový život nám přinášel optimismus. Zároveň ale každý z nás podvědomě cítil ztrátu možnosti se svobodně vrátit domů a každý se s ní nějak vyrovnával. Velká většina z nás měla dokonce takzvané emigrantské sny – a byla to někdy doslova noční můra v různých variantách.

Třeba já jsem ve snu byla zpět doma a zdálo se mi, že naopak nemůžu zpět do Kanady, přitom mé děti a rodiče tam byli! Součástí těch snů byl i strach, různí lidé ve snech mě varovali, že mne doma můžou na dlouho zadržet a podobně. Tyto sny měly reálný základ, znali jsme totiž lidi, kteří se z vážných rodinných důvodů cesty zpět do Československa odvážili a potom trpce litovali.

V Kanadě nám trvalo několik let zbavit se také obav z autorit, který jsme si z domova přivezli s sebou. Třeba jen při vyřizování běžných záležitostí na úřadech. Postupně však začalo u nás převládat vědomí, že v demokracii úředníci slouží lidu a ne naopak jako to bylo v komunistickém Československu.

Získání kanadského občanství a cestovního pasu z nás udělalo občany s velkým „O“. To vše, co jsme získali v Kanadě, je dnes také v České republice běžnou samozřejmostí, ale dříve, v době komunistického režimu, tomu bylo jinak.

Malíkovi věřili v nesmrtelnost života

Oba rodiče se dožili opravdu dlouhého věku, ale nevěřili na posmrtný život. Spíše na nesmrtelnost života jako takového. Jako jiní lidé měli rádi různé tradice a historii, přesto věřili na spíše vědecký pokrok než na pověry.

Naši rodiče se zajímali také o dění ve světě, maminka do konce svého života sledovala denní zprávy a nikdy nenaříkala na počasí. „Musíme brát, co příroda dává,“ říkávala a smála se: „To jenom komunisti zpívali: Poručíme větru dešti, kdy má pršet a kdy vát. A někteří z nich tomu snad i věřili...,“ dodávala.

Na Lendla jezdila rodina do Montrealu s přívěsem

Otec kromě zpráv taky velice rád sledoval v televizi hokej NHL a samozřejmě kdykoliv také tenis. A když hrával Ostravák Ivan Lendl v Montrealu, jeli jsme tam takovou dálku autem a přespávali v přívěsu. Lendl byl nejúspěšnějším hráčem turnaje Canadian Open ve dvouhře, devětkrát se dostal do finále a získal titul v letech 1980, 1981, 1983, 1987, 1988, 1989. Otec fandil samozřejmě také Martině Navrátilové a později obdivoval sestry Williamsovy.

Co však tohle vše má společného s dlouhověkostí, těžko říci. Určitě je třeba mít v životě také trochu štěstí. Což naši i přes těžkosti za protektorátu a po roce 1948 měli, dodává Hana Mrázová z Toronta.

Anna Malíková zemřela v Kanadě ve sto čtyřech letech

Velkodrogista Vladimír Malík se dožil v Kanadě třiadevadesáti let a zemřel v roce 2001, jeho žena Andulka, od příchodu do Kanady už oficiálně Anna Malíková, zemřela až loni a dožila se neuvěřitelného věku sto čtyř let.

Dlouhou část života prožili spolu se svými dětmi a příbuznými v Kanadě, ale nám v Magazínu PATRIOT to nedalo a Haně Mrázové jsme položili otázku, zda byli její rodiče, majitelé největší drogerie v Ostravě, mimo republiku a Ostravu opravdu šťastni, a zda se po listopadu 1989 netoužili vrátit.

Na to nám Hana Mrázová odpověděla, že odpověď na tyto otázky dal její otec už v dopise, který v roce 1992 zaslal své neteři Marii Juřinové, rozené Helbichové. Citujeme z něho:

Okradli nás, ale přejeme národu úspěch a spokojenost

„Okradli nás o několikamilionový majetek. Okradli nás o dvacet let nejplodnějšího života, která jsme v hlubokém ponížení odotročili na „Donbase“ a která nám už nikdo a ničím nemůže nahradit. Okradli nás i o to poslední - o náš zájem a lásku k naší bývalé vlasti.

My a nikdo z našich dětí o návrat do bývalé vlasti a na trvalé usídlení v Československu nepomýšlíme. Všichni jsme se v Kanadě dopracovali postavení, ze kterého se můžeme klidně dívat na dění doma. Musím říci, že mnohé doma se nám jeví nedobré a nesprávné a snad i odsouzeníhodné. Lupiči se ocitli v soudní síni nikoliv na lavici obžalovaných, ale rychle a dovedně se převlékli do talárů, aby chránili zájmy svých kolegů straníků zlodějů.

Dovolí-li nám zdraví, opět do republiky přijedeme. Máme tam rodinu a řadu velmi dobrých přátel. Přijedeme tam však jako turisté. Bez velkého zájmu o to, co se tam děje. Asi tak, jako jsme cestovali po roce 1969 do Portugalska, Španělska, Mexika, USA nebo Maroka.

Přes všechny popsané okolnosti, ze kterých je nám smutno, přesto přejeme naší bývalé vlasti a celému českému dobrému a schopnému národu úspěch a spokojenost. A budeme se těšit nashledanou.“

Toto napsal bývalý velkodrogista Vladimír Malík svým příbuzným v roce 1992. A nám se nezbývá se zamyslet: Jak hodně tato slova, napsaná už před třiceti lety, platí i dnes?

Příště: Umění a kultura za starých dobrých časů