Nejnovější zprávy: V Polsku ji odmítli, Ostrava výstavu znepokojivých fotografií ukazuje! Čeští házenkáři se představí v Ostravě. Na úvod kvalifikace vyzvou Estonce

SÁGA RODU MALÍKŮ

​Sága rodu Malíků: Rodinné kořeny budoucího velkodrogisty byly spletité

„Idu do Malíka,“ říkávaly naše babičky a prababičky. Myslely tím Velkodrogerii Malík, která stávala v centru Ostravy. Do roku 1944 na hlavním náměstí, po vybombardování se přestěhovala k obchodnímu domu Textilia.

Rodina Malíkova v roce 1905. Dědeček Jan a babička Veronika vpravo, vlevo rodiče budoucího drogisty Ludvík a Marie. Foto: archiv Hany Mrázové

Po znárodnění skončila proslulá a největší ostravská drogerie v rukou komunistického režimu. Rodina bývalých majitelů musela nejprve budovat lepší zítřky, poté v roce 1969 odešla do Kanady.

Magazín PATRIOT připravil seriál o historii rodiny úspěšného a významného ostravského podnikatele Vladimíra Malíka, kterou vypráví z Toronta jeho dcera Hana Mrázová. Tato sága se odehrává na pozadí bouřlivého vývoje Ostravy v překotném 20. století.

Velkodrogista měl jako předky rozené Valachy

Prarodiče Vladimíra Malíka se jmenovali Jan a Veronika a byli to rození Valaši z Pasek u Rožnova.

"Náš pradědeček Jan byl tkadlec, práce u stavu od svítání do tmy však jeho rodině zajišťovala jen bídné živobytí. Za stavem prý denně sedával v režné košili, kterou si sám utkal. Chalupa ve stráni měla jen jednu světnici, kterou skoro celou ji zaplňoval stav, velká pec a lávka na sezení. Snad tam byla i postel rodičů, děti spaly „na hůře“ na seně.

Přes síň byl chlévek pro kozu a slépky, možná měli i krávu, ale to přesně nevíme. Měli také malé políčko na „kobzole a zele“. Něco jim dal na skromnou obživu i les – chodilo se sbírat hafery, tedy borůvky, maliny, houby,“ vzpomíná Hana Mrázová, mladší dcera ze tří dětí Vladimíra Malíka, která dnes bydlí v kanadském Torontu a stále se živě o město Ostravu zajímá. Narodila se v roce 1940.

„Náš děda Ludvík prý vzpomínal, že jejich maminka brambory dětem k jídlu odpočítávala podle stáří. „Kolik však měl celkem sourozenců, už dnes přesně nevíme,“ říká Hana Mrázová.

Jen o Štědrém dnu prý maminka jejího dědy postavila mísu brambor na stůl se slovy: „Dnes si berte, kolik chcete,“ „Boty byly tehdy drahé, a tak často prý i v zimě děti běhaly dolů kopcem do školy bosky, až tam si prý nohy ohřály na rozehřátých kamenech u kamen. Podobný byl údajně život horalů třeba v Podkrkonoší, jak ostatně známe z literatury,“ podotýká Hana Mrázová.

Budu pekařem, takhle aspoň nebudu mít hlad

Dědeček Hany Mrázové Ludvik se proto při takovém chudém živoření v dětství rozhodl vyučit pekařem, protože, jak říkával, „tam se jistě aspoň nají“. Měl sice málo škol, ale byl bystrý, inteligentní a podnikavý. Vyučil se pekařskému řemeslu a nejenže se stal tovaryšem, ale později i pekařským mistrem. Ostatně provozoval prý později v Hrabůvce u Ostravy první parní pekárnu.

To už byl ženatý s Marií Kolíbabovou ze selského rodu ze Suchých Lazců od Opavy, kde zřejmě děda Ludvík sloužil na vojně. Marie jako dcera sedláků ze statku přinesla do rodiny slušné věno a navíc uměla dobře hospodařit, což bylo pro prakticky založeného Ludvíka asi rozhodující. Mladý Ludvik ocenil i její hospodyňské schopnosti, mladá matka vařila nejen pro jejich rozrůstající se rodinu a zaměstnance pekárny, ale dokonce podle vyprávění byla schopna se po nočním porodu za pár hodin objevit opět v pekárně a pracovat.

Děda Ludvík se vyznal v právu a rád se soudil

Děda Ludvík, otec budoucího velkodrogisty Vladimíra Malíka, byl podle Hany Mrázové „pokrokář“ a dokonce prý i antiklerikál. Vyznal se dobře také v právu. „Rád se totiž soudil. Vesměs kvůli různým sousedským neshodám. S jedním sousedem se například postil do soudní pře kvůli právu užívat přístupovou cestu na pole. Asi po deseti letech tuto při vyhrál a pak sousedovi velkomyslně dovolil cestu používat,“ vzpomíná Hana Mrázová.

Rodinné foto z roku 1913. Otec Ludvík Malík, matka Marie a pět sourozenců, vedle maminky nejmladší Vladimír, budoucí velkodrogista. Foto: archiv Hany Mrázové

Pekařská živnost dědy Ludvíka v Hrabůvce vzkvétala, zaměstnával časem několik tovaryšů a jistě i učňů. Chleba a pečivo se taky hezky po tehdy dynamicky se rozvíjejícím Ostravsku a centru Moravské Ostravy rozváželo, a tak byl u pekařství brzy i vozka s koňmi. Marie obstarávala domácnost nejen pro rozrůstající se rodinu, ale i zaměstnanci pekárny se s nimi stravovali. Dařilo se jim, ale byl to život především plný práce pro rodiče i děti.

Dědeček od polského Krakova nezanechal žádné úspory

Nyní se zastavme u původu maminky Hany Mrázové a jejích dvou sourozenců, která zemřela v úctyhodných 103 letech loni v březnu v Kanadě. „Pocházela z Polska. Naše polská babička se jmenovala Helena, rozená byla Wcislo, vdaná Papugová, její rodiče se jmenovali Ondřej a Helena. Naše maminka, křtěná Anna, ale doma oslovovaná Dana, se narodila 1. dubna roku 1917 v polské Bochni u Krakova a po rozvodu svých rodičů vyrůstala do třinácti let u našich polských prarodičů. Než se vrátila k otci do Ostravy, kde jednoho dne jako mladá dívka uhranula mladého drogistu Vladimíra Malíka.

Dědeček Anny Malíkové Ondřej Wcislo byl právník, takže jeho ženu lidé oslovovali „velkomožná paní“. „V těch letech, jak maminka vzpomínala, bylo mezi lidmi velmi málo peněz. Většina klientů Ondřeje Wcislo tak byli chudí lidé z Bochně a drobní sedláci z okolí, kteří mu platili za právní služby většinou v naturáliích. Dokud tedy dědeček žil, bylo na slušné živobytí přiměřeně k jejich stavu,“ popisuje Hana Mrázová.

Když ale maminčin dědeček z polské strany zemřel, nebyla po něm žádná penze ani nijaké úspory. Babička tedy pronajímala jeden ze dvou pokojů vždy dvěma studentkám.

Dosti jsem pracoval, teď se starejte sami. A balil ženské

„Náš otec Vladimír se Ludvíkovi a Marii narodil 16. dubna 1908 v Hrabůvce jako nejmladší z pěti dětí. Jmenovaly se Božena, Bohumír, Otýlie, Žofie a nakonec náš otec, kterému se hodně říkalo „Ladík“. Když mu bylo asi deset let, rodiče pekárnu prodali a koupili hostinec na Ruské ulici v Zábřehu.

Děda Ludvík tam ale dlouho nepodnikal, před potomky prý prohlásil: „Již dosti jsem pracoval, teď se starejte sami.“ Taky ale se vědělo, že má známosti s mladšími ženami.

Otec budoucího velkodrogisty Malíka, pekař Ludvík Malík v roce 1930, když mu bylo padesát. Foto: archiv Hany Mrázové

„Naše babička Marie se dala ostatně zanedlouho rozvést a vedla pohostinství po nějakou dobu částečně za pomoci dospívajících dcer.

Otec Vladimír nastoupil studium na místním reálném gymnasiu, ale podle jeho vlastních vzpomínek více času bohužel trávil v hostinci u kulečníku a na fotbalovém hřišti než nad učivem. Jistě spoléhal na dobrou paměť a bystrou hlavu, ale jak to bývá, to mu nestačilo zajistit si dobrý prospěch. Školu tedy nedokončil,“ popisuje Hana Mrázová.

Budoucí velkodrogista Vladimír Malík jako student, který spíš než učení upřednosňoval fotbal nebo kulečník v hostinci. Foto: Archiv Hany Mrázové

Její otec v té souvislosti rád i v Kanadě vzpomínal na dodnes často vysílanou a oblíbenou filmovou komedii Cesta do hlubin študákovy duše. „Nepochybně proto, že v ní viděl vlastní mládí. Kromě toho fotbalem posedlého Kulíka měl sám náš otec mnoho vzpomínek na různé excentrické profesory, a co vše študáci prováděli. Ostatně oba rodiče milovali české herce ze svých mladých dob a staré české filmy,“ upozorňuje Hana Mrázová.

Příště: Od špinavého starého obchodu k velkodrogerii