Nejnovější zprávy: Panenky, se kterými si hrály naše maminky a babičky. Zámek hostí unikátní výstavu ​Harenda baví degustacemi i českou kuchyní v moderním pojetí

SÁGA RODU MALÍKŮ

Sága rodu Malíků: Šťastné dětství u polské babči při petrolejce

„Idu do Malíka,“ říkávaly naše babičky a prababičky. Myslely tím Velkodrogerii Malík, která stávala v centru Ostravy. Do roku 1944 na hlavním náměstí, po vybombardování se přestěhovala k obchodnímu domu Textilia.

Důl Anselm. Foto: Archiv města Ostravy

Po znárodnění skončila proslulá a největší ostravská drogerie v rukou komunistického režimu. Rodina bývalých majitelů musela nejprve budovat lepší zítřky, poté v roce 1969 odešla do Kanady.

Magazín PATRIOT připravil seriál o historii rodiny úspěšného a významného ostravského podnikatele Vladimíra Malíka, kterou vypráví z Toronta jeho dcera Hana Mrázová. Tato sága se odehrává na pozadí bouřlivého vývoje Ostravy v překotném 20. století.

A jak na tu dobu vzpomíná Hana Mrázová?

Malá Danuška, křtěná Anna

Chtěla bych se ještě vrátit na počátek života naší maminky, která se loni v Torontu dožila úctyhodného a krásného věku 104 let. Byla to skvělá a milá žena a často vzpomínala na své dětství v Polsku, kdy vyrůstala u svých prarodičů. A také na své další mladá léta v Ostravě.

Matka s malou Annou, zvanou Danuškou. Foto: Archiv Hany Mrázové

Naše maměnka se narodila v Polsku v roce 1917. Pokřtili ji Anna, avšak v Papugově rodině, tedy rodině jejího otce Antonína Papugy, ať to bylo u jejích prarodičů v Polsku nebo potom i nějakou dobu u otce v Ostravě, jí vždy říkali Dana nebo Danuška.

Tety maminky se vdaly do důstojnických rodin

Otec naší maminky byl polský důlní inženýr a vzal si nejprve v Polsku za ženu Helenu, rozenou Wcislo. Byla to krásná mladá žena, která milovala polskou společnost a byla v ní také velmi oblíbená. Její sestry byly zase vdané za důstojníky polské armády.

Důstojnické rodiny žily na „vysoké noze“, ať už její členové byli urození nebo ne. A mnohdy, i když na to neměly. A maminka naší matky se v těchto kruzích pohybovala. Naše maminka vzpomínala, že se tehdy všeobecně žilo takzvaně na knížku a například židovským obchodníkům a kupcům se platilo až koncem měsíce, tedy pokud bylo čím.

Důstojnické rodiny tyto dluhy často řešily tím, že se důstojníci dali prostě přeložit jinam a zanechali za sebou dluhy. Helenina matka, tedy maminčina „babča“, to však považovala za ostudu a trápilo ji to, ale dcery toho nedbaly. Helena si však vybrala o něco lépe – její mladý manžel Antonín pracoval v té době v rodné malé polské Bochni v solném dole, kde je dnes známé muzeum.

Požár solného dolu v Bochni. Foto: Archiv Hany Mrázové

Žena z lepší společnosti si v průmyslové Ostravě nezvykla

Poté však Antonín Papuga dostal dobré a asi mnohem lépe placené místo důlního inspektora v Ostravě, tedy šachtě Anselm. Důl Anselm je vůbec nejstarší štolový uhelný důl na Ostravsku. Nachází se u Petřkovic na jižní straně Landeku, uprostřed těžebního pole vyměřeného už roku 1820. Po ukončení těžby se z areálu dolu stalo dnešní proslulé hornické muzeum a důl Anselm byl vyhlášen kulturní památkou.

A tak se polský důlní inženýr přesunul se svou mladou rodinu, tedy s ženou Helenou a malou dcerou Danuškou, do tehdy dynamicky se rozvíjející Ostravy.

Jeho první žena a maminka Danušky Papugové Helena si však v obci za Ostravou nezvykla. Byla v Ostravě nešťastná, byla Polka a polská patriotka z vyšší společenské třídy, nebyla tam společnost, na jakou byla zvyklá, mluvilo se tam jinou řečí. Helena hrála prý pěkně na klavír, byla ráda v lepší společnosti a byla to prý opravdu krásná žena. Ovšem muž, ač měl dobré místo a skvělý plat, musel fárat a plnit své úkoly. A chodil domů samozřejmě unavený.

Rozvedli se a malou Danu dali na výchovu polské „babči“

A tak mezi pravou matkou mé maminky Helenou a matčiným otcem Antonínem nastaly časem neshody. Ostatně oni k sobě asi moc nepasovali, ona byla hodně společenská a on chtěl mít spíše po práci klid. A tak se stalo, že maminčina matka Helena se po nějaké době vrátila i s tehdy šestiletou Danuškou zpět k rodičům do Polska a s manželem se rozvedla. Malou Danušku ponechali na výchově u jejích polských prarodičů v Bochni.

Bochnia. Foto: Archiv Hany Mrázové

Otec Antonín Papuga na své dítě přispíval a moje maminka v Bochni vyrůstala až do třinácti let u své polské „babči“, které jako vdova pronajímala jeden z pokojů v domě, kde žily, vždy dvěma studentkám.

Otec mamky Antonín Papuga zůstal v Ostravě sám. Až mu někdo na šachtě dohodil ženu, která už sice neměla dvacet, ale byla to výborná hospodyně. Ráda se o Antonína starala, tak se vzali a narodil se jim chlapec Jirka, který se stal nevlastním bratrem naší maminky Danušky.

Když „babča“ zemřela, otec si vzal dceru zpět do Ostravy

Když měl malý Jirka čtyři roky, otec Antonín si vzal svou dceru Danušku z Polska do Ostravy zpět. Její „babča“ v Bochni, u které v Polsku vyrůstala, totiž v roce 1930 zemřela. To bylo Danušce třináct let.

Přechod z prostého života v Bochni do Ostravy k otci pro naši maminku nebyl moc lehký. Měla teď ve třinácti letech nevlastní matku a byly si spíše cizí. Její nová matka, jak to v takových případech bývá, navíc trochu na nevlastní dceru asi i žárlila. Nebyla už nejmladší a pro tehdy čtyřletého Jirku, kterého s Danuščiným otcem měla, byl kromě manžela středem jejího světa a chtěla pro něho v rodině to nejlepší. Časem se to samozřejmě obrousilo.

Důl Anselm. Foto: Archiv města Ostravy

Naše druhá babička, také Anna Papugová, vlastně „macecha“ naší maminky a druhá žena našeho dědečka Antonína, pocházela z české rodiny ve Vídni. Byla to moc hodná žena, měla vídeňskou hospodyňskou školu, takže byla výborná hospodyně, dělala krásné ruční práce a později, když jsme se já a sestra narodily a vyrůstaly, nám pletla krásné oblečky na naše panenky.

„Byla to pro nás hodná babička, i když naše mamka jí nikdy nedokázala napřímo oslovit „maminko“. Vždy to prý nějak obcházela.

Otec maminky měl zahradníka, který šlapal každý podzim zelí

Maminka vzpomínala, že když přišla jako třináctiletá do Ostravy, byla v té době šachta Anselm, ale určitě i mnohé další, učiněný zlatý důl. Všichni zaměstnanci brali pěkné výplaty a měli i různé „požitky“. Samozřejmostí na šachtě například bylo, že všichni včetně havířů dostávali takzvané deputátní uhlí. A zaměstnanecké výhody se stupňovaly podle postavení zaměstnanců.

A tak dědeček Antonín Papuga měl coby důlní inspektor od šachty Anselm k dispozici vilu. K ní patřila nejen ovocná, ale i zelinářská zahrada včetně šachtou placeného zahradníka.

U dědečka byl jako zahradník polský Němec, který se jmenoval Beníško. Ten měl za úkol kromě práce na zahradě například i šlapat na podzim zelí. Prý si vždy vypařil nohy a navlékl si na ně bílé ponožky. A kvalita zelí byla zaručená.

Příště: Maminka II. Tajemný příběh prstenu