Stíny horkého léta využily krásy Štramberka i okolí

Nepřehlédnutelná štramberská Trúba dominuje několika záběrům z Vláčilova klasického dramatu Stíny horkého léta. Nejsou to jediná místa z malebného městečka, které si pro snímek těšínský rodák František Vláčil vybral.

Snímek považovaný za zdařilou baladu o hrdinství se věnuje dozvukům 2. světové války. Scénář napsal osvědčený Jiří Křižan, který již dříve nacházel inspiraci v Moravskoslezském kraji (viz například existenciální partyzánské drama Sedm havranů).

Atmosféra onoho léta roku 1947 byla prý vskutku drsná. Půda vysátá slunečními paprsky hrozivě popraskaná. K tomu se ale přidružují i další pohromy, třeba právě ukrajinští banderovci, kteří přepadnou horskou samotu.

Chtějí se probít k rakouským hranicím a prchnout tak před odplatou Rudé armády. Jenže je tady ovčák Baran (Juraj Kukura).

Právě on občas zajíždí do městečka (částečně se jedná o Štramberk, ale také třeba Velké Karlovice a Valašské Meziřící), aby směnil vlnu a sýr. Tentokráte se ale ovčák vrací na svou samotu v Beskydech s nezvanými hosty, profesionálními vrahy, co potřebují zotavit.

„Scénář mne zaujal nejen svou kvalitou, ale i způsobem, jakým jeho autor řeší hlavní problém. Zlo a dobro jsou dány jednoznačně – na jedné straně Ondřejem (Baranem), jeho rodinou a doktorem, na straně druhé banderovci, kteří chtějí projít za každou cenu. Ti si nepotřebují říci mezi sebou jediné slovo, vědí o sobě i o tom, co bude následovat, všechno, stačí jim úsporná gesta, pohyby, signály. To je z hlediska formy typicky filmové.“ František Vláčil.

Tvůrce zaujal nejen příběh člověka ve vypjaté situaci, ale i spor otce se synem, který si jeho chování vykládá jako zbabělost. „Právě tento pohled na statečnost a zbabělost, řešený ve vztahu otce a syna, je nositelem vnitřního napětí filmu. Právě tento vztah situaci i postavy ozvláštňuje,“ vysvětloval v rozhovorech Vláčil.

Stíny horského léta představují svou mimořádností i zvláštní shodu mezi komunistickým režimem, chytrou propagandou a kvalitním uměleckým dílem. Získaly jednu ze tří hlavních cen na Festivalu českých a slovenských filmů v Českých Budějovicích a Velké zlaté slunce z Filmového festivalu mladých v Banské Bystrici.

Nejcennější trofej ale přišla v podobě Velké ceny 21. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech (ex aequo se sovětským filmem Bílý Bim, černé ucho).

Podle recenzenta Miroslava Courtona se Vláčil v této době normalizace pochlapil už tím, že se vrátil ke svému režijnímu debutu podle Kalčíkovy povídky Pronásledování.

Kalčík již dříve poskytl námět i pro jiný komunistický opus - proslulého Krále Šumavy. Jenže Vláčil je Vláčil a zpod propagandistické linky příběhu vytáhnul na světlo boží řadu lyrických a poetických scén.

Soudruhům kupodivu vadila hudba geniálního Zdeňka Lišky, protože prý děj předbíhá anebo jej jen kopíruje.

Mezi herci kromě Juraje Kukury vynikají osobnosti jako Jiří Bartoška (s árijským přelivem), Marta Vančurová nebo Gustav Valach či Augustin Kubáň.

Jak je to se záběry ze Štramberka? Byly pořízeny v centru Městské památkové rezervace. Nechybí tady charakteristické zděné domky s prvky baroka a empíru.

Vidět je například barokní kostel sv. Jana Nepomuckého. A pak hlavně roubenky vystavěné valašskými řemeslníky v 18. a 19. století. Právě ony dodávají záběrům kameramana Ivana Šlapety jedinečný a neopakovatelný ráz.

Autor je filmový kritik a publicista