Nejnovější zprávy: Ukrajinské Dnipro se stane partnerským městem Ostravy Výluka v Ostravě-Jihu končí, na trať se vrátí tramvaje

NESMRTELNÉ HOSPODY

U Dlouhých. Nejstarší ostravská hospoda s výborným pivem. Masaryk si tu dal sifon

​Hospody na Ostravsku bývaly plné havířů a pivařů. V tomhle kraji bývala práce pořádnou dřinou, kterou bylo třeba pořádně zapít.

Restaurace D Dlouhých v roce 1942. Foto: Archiv

Lidé své šenky v těžkých dobách často podrželi, za obou válek museli při svíčkách v lokálech pít jen nízkostupňové a drahé pivo. Řada starých hospod tak přežila celé to divné a někdy hodně kruté 20. století.

Letos všechny ty hostince, hospody, knajpy, restaurace, lokály a nalévárny dostaly další tvrdou ránu v podobě pandemie. Musely zavřít. A znovu se musejí zvedat.

Pojďme se s historiky, majiteli, nájemci, ale hlavně se štamgasty podívat do těch nejstarších podniků, které stojí v našich městech a obcích už více než století a některé ještě déle. A snaží se přežít i tuto těžkou zkoušku.

U Dlouhých. Nejstarší ostravská hospoda, kde si sifon objednal T. G. M. A možná i použil záchod

Téhle hospodě v Přívoze už nikdy nikdo nevezme, že je nejstarší stále fungující hospodou v původní moravské části města Moravská Ostrava, i když samostatná obec Přívoz byla k Ostravě připojena až v roce 1924.

Na pivo se sem jezdilo z široka daleka, když se jelo do roboty, jak Ostravané říkají, nebo z roboty. A někteří ze starých štamgastů zůstávají restauraci U Dlouhých, této poctivé „nalévárně“ na hlavní křižovatce u sadu Boženy Němcové v Ostravě-Přívoze, stále věrní.

Přestože dlouhá desetiletí patřila restaurace U Dlouhých podle názvu právě rodu Dlouhých, v první půli února tomu bylo už sedm let, kdy ji od původních majitelů odkoupily dvě rodiny a dnes ji provozují manželé Kamila a Jan Janošcovi.

"Avšak o nějaké změně jména hospody jsme nikdy neuvažovali. Stejně by jí nikdo neřekl jinak než U Dlouhých. Právě k Dlouhým sem totiž chodili lidé na pivo odedávna,“ říká Jan Janošec, který se svou ženou dříve provozoval hospůdku v Bohumíně, v té době přezdívanou Sportovka.

A stejně jako další majitelé či provozovatelé hospod se museli v minulých dvou měsících i Janošcovi poprat s nenadálou ranou v podobě zákazu provozu kvůli epidemii koronaviru.

„Už je snad pokoj. Nejdříve jsme otevřeli zahrádku a tento týden konečně i lokál. Ale tu dobu zákazu provozu jsme využili k velkému úklidu,“ říká Kamila Janošcová, která v minulých měsících ani na okamžik nezauvažovala o tom, že by v nejstarším ostravském šenku skončila.

„To určitě ne. Doufali jsme jen, že to nebude na věčnost. A pivovar nás podržel,“ říká šenkýřka, do jejíhož lokálu se hned v pondělí nahrnuli staří štamgasti, kteří už pár dnů předtím obsadili lavičky na zahrádce. „Jen ta rouška mě při čepování piva a obsluhování hostů fakt štve. Snad i to rychle skončí,“ říká Kamila Janošcová.

Když neměl pan Dlouhý před šichtou roztočené pivo, bylo zle

V době největší slávy, když tudy jezdili havíři na šichtu, měla hospoda U Dlouhých otevřeno už brzy ráno. „Pan Dlouhý nám vyprávěl, že když neměl před šichtou v pět ráno roztočených několik desítek piv, tak bylo zle. Říkal, že měl i rekord - v takovém návalu vytočil hekťák piva za dvacet tři minut,“ říká Jan Janošec.

Restaurace v roce 1905. Foto: Archiv

To už je dnes bohužel minulost. Dnes už tak brzy ráno žádní havíři nejezdí. Máme otevřeno od půl deváté a zavíráme v deset večer. Nejvíce hostů je tu odpoledne,“ říká jeho žena Kamila, která má dnes v restauraci u výčepního pultu všechno „pod palcem“.

V posledních letech přitahuje do restaurace U Dlouhých hosty příjemná letní zahrada, která bývala dříve spíše zavřená a otevřeli ji až právě manželé Janošcovi. Chládek před žhavým sluncem v ní poskytují velké, dnes už chráněné stromy.

„Jak je hic, tak uvnitř skoro nikdo není a všichni jsou na zahradě. I hlavní vchod do restaurace v takových vedrech zavřeme, do zahrady se chodí okolo. Tu ale musíme vždy ráno nejdřív uklidit, hlavně od srpna do podzimu. Od listí, co padá z naší staré a chráněné památné lípy a kaštanu. Lidi se sem v parných letních dnech chodí pod koruny stromů skrýt před horkým sluncem. Bývá to tam hodně plné,“ říkají Janošcovi.

Dva psi hlídali, tak zapomenutý host strávil v zahradě noc

A vzpomínají, jak v zahradě jeden z hostů v koutku jednoho dne usnul. „Nevšimli jsme si ho, odešli a zamkli jsme ho tam. Probudil se až ráno. Zahrada zamčená a ještě ji hlídali za ploty po stranách naši dva velcí psi. Tak nám ten pán, jak musel čekat a byla mu asi v tom časném ránu zima, zahradu alespoň zametl. Aby se zahřál. Možná se tam trochu i nudil. Dostal pak za to jedno pivo gratis,“ usmívá se spolumajitelka Kamila Janošcová.

Oba manžele těší, že restaurace U Dlouhých má pořád něco ze starohospodského koloritu. „Ti starší hosté tady hrají například pořád karty nebo kostky. Mastí se tu mariáš o drobné, taky jsem se k němu po letech tady vrátil. I když tak sem už chodí lidé, kteří u hospodského stolu hledí skoro pořád do mobilů. Pokrok nezastavíte,“ krčí s úsměvem rameny Jan Janošec.

Hromada jelit vypadala v umyvadle docela jako…

Jednou se pan Janošec vyděsil, když mu jeden z hostů řekl, že si asi někdo umyvadlo na pánském WC spletl s klozetem. „Vyděsil jsem se, když jsem to zdálky viděl, fakt to vypadalo otřesně. Hromada něčeho hnědého. Tak jsem se vyzbrojil rukavicemi, rouškou a kýblem a vešel jsem dovnitř. Ale ono to začalo pěkně vonět. Víte co v umyvadle bylo? Hromada jelit. Někomu se tam protrhla taška a on už tam ty jitrnice nechal. Tak jsem je nakonec hodil psům a ti si ještě pošmákli,“ vzpomíná Jan Janošec.

Hostinec U Dlouhých vznikl před 128 lety. Prapředek majitelů, kteří ho vlastnili až do roku 2013, se jmenoval Karel Dlouhý a založil tento hostinec na už tehdy vcelku frekventovaném místě jako vůbec jeden z prvních českých hostinců v te­hdy hodně německém Přívoze.

Současná podoba restaurace. Foto: Petr Broulík

Pocházel z Lipníku nad Bečvou a jeho spolupra­covníci mu pomohli koupit dům a otevřít v něm v roce 1892 hostinec. „V tom roce bylo v Přívoze šestnáct hospod, ale jen dvě byly české,“ vzpomínal na historii nejstaršího hostince v Ostravě dnes už zesnulý historik ostravského muzea a také potomek původních majitelů hostince Jaromír Dlouhý.

Veskrze česká hospoda. Když přijel císař, přišli na pivo čeští hosté

Karel Dlouhý si zakládal na tom, aby jeho hostinec byl opravdu český. „Nejprve bral pivo z Lipníku, poté ostravské. Kupoval do lokálu pouze české noviny a s oblibou dával najevo své češství,“ vyprávěl historik a dokládal to například výtiskem novin z 27. června roku 1906.

Tehdy, den předtím, než přijel na návštěvu Ostravy rakouský císař František Josef, Karel Dlouhý inzerátem oznamoval, že v den návštěvy císaře se v jeho hostinci odbude dostaveníčko českých hostí.

Pro zajímavost: vstupné na toto dostaveníčko tehdy činilo 32 haléřů, jedno pivo stá­lo osm haléřů. Za deset hodin tvrdé práce v podzemí si ale tehdy havíř vydělal celé tři koruny.

Je to už nějakých pár let, kdy na historii rodinné restaurace vzpomínali přímo v hostinci pro publikaci Nestárnoucí hospody zástupci tří gen­erací Dlouhých. Dědeček Radomír, pa­pírově nejdéle působící majitel hostince, otec Petr a syn Jan. Ten poslední už se mohl hostinskému řemeslu vyučit opět v hotelové škole, ovšem nikam do pětih­vězdičkových podniků tehdy nemířil.

„Pobavilo mě, když nám profesorka jednou řekla, že pokud se nebudeme dobře učit, můžeme skončit někde ve výčepu U Dlouhých. Avšak já tehdy nic jiného neplánoval,“ vzpomínal tehdy s úsměvem Jan Dlouhý.

Český čtenářský spolek, přednášky, básnické večery. U piva

Zakladatel hostince Karel Dlouhý založil v jediném českém hostinci v německém Přívoze český Čtenářský spolek, který propagoval české knihy, pořádal přednášky, básnické večery a podobně. Především ale hostinec U Dlouhých točil vždy dobré pivo. Což platí dodnes.

Potvrzují to totiž i dnešní štamgasti. „Je tady pořád dobré pivo, chodím tu od osmnácti let. Takže skoro čtyřicet let. Dělal jsem dlouho na šachtě a začal jsem sem chodit jako všichni havíři, co tudy jezdili na šichtu. Bylo to tu ještě jinak, vchodové dveře byly támhle, v té vedlejší místnosti, kde je dnes Šance, se pilo pivo ráno na stojáka. Už v pět hodin ráno tu byl šéf, Peťa Dlouhý nebo jeho rodiče. A točili pivo o sto šest. Pro havíře, co měli po noční šichtě. Autobusy jezdily kolem šesté hodiny a sjížděli se sem havíři ze všech šachet. Já mezi nima. Někdo si dal dvě pivka a šel domů, někdo i víc. Někteří tu seděli třeba do desíti,“ vzpomíná sedmapadesátiletý Zdeněk Olšanecký, který i když dnes jezdí díky práci po celé republice, vždy se rád do Ostravy vrací.

Dříve pracoval na dole Odra, bývalém Vítězném únoru. A významně poznamenává. „Tady U Dlouhých bylo vždy dobré pivo. A dodnes tu je. Je tady významná křižovatka, kudy hodně lidí projede. Prostě skvělé místo pro hospodu.“

Častý štamgast: Přemysl Kočí, kterého přetáhl do Prahy ministr Zdeněk Nejedlý

Často tuto restauraci navštěvoval i operní pěvec a herec pan Přemysl Kočí, který si zahrál například v „Chobotničkách“. Narodil se v roce 1917 v Rychvaldu u Karviné. Přemysl Kočí vystudoval gymnázium v Bohumíně a studoval na učitelském ústavu v Ostravě.

Zajímal se o hudbu a v letech 1943 až 1949 byl pěvcem ostravského Národního moravskoslezského divadla. Díky protekci komunistického ministra Zdeňka Nejedlého se stal na téměř pětatřicet let členem operního souboru pražského Národního divadla.

Viděli jsme ho však také v řadě filmů, na příklad ve snímcích Jan Žižka, Proti všem, jako vezíra v pohádce Legenda o lásce, ve dvou přepisech opery Rusalka jako hlavního lovce a vodníka či jako velkovévodu v pohádkovém hororu Deváté srdce.

Kvůli lásce ke slavnému štamgastovi spáchala sebevraždu Jana Rybářová

A ano, právě do tohoto štamgasta nejstarší ostravské restaurace se tragicky zamilovala krásná mladá herečka Jana Rybářová. Oba obsadil režisér Václav Krška do pohádky Legenda o lásce, které se i s další jeho barevnou výpravnou pohádkou Labakan točila v Bulharsku u moře. Tam tvůrci dokonce museli tvůrci nádhernou herečku chránit před bulharskými temperamentními muži.

Operní pěvec a vyhlášený donchuán a už v té době ženatý Přemysl Kočí hrál v Legendě o lásce vezíra a později přiznal, že dívku před sebou varoval, ale Jana Rybářová mu propadla. Byl pozorný, galantní, choval se k ní jako otec. Ale rozvod odmítal.

„Doufal jsem, že mě manželka jednoho dne vykopne,“ řekl v televizním pořadu Nelze umírat štěstím. Citlivá, zranitelná dívka velmi trpěla, cítila se provinile. „Raději být nešťastná než milovat a krást. Nechci být tajnou, trapnou milenkou,“ svěřila se nádherná a doslova na smrt zamilovaná Jana Rybářová svému deníku a 11. února 1957 si doma v noci pustila svítiplyn, kterým se otrávila.

Jana Rybářová s Přemyslem Kočím. Foto: Archiv

Pan Bohoušek, nejoblíbenější štamgast. Kdyby takoví byli všichni…

Dnes mají v restauraci U Dlouhých svůj koutek Baníkovci, občas tu majitelé uspořádají karaoke nebo oslavu Silvestra. A Kamila Janošcová ráda „vypíchne“ z hostů toho nejoblíbenějšího.

„Je to pan Bohoušek. Takový milý, hodný, příjemný starší pán a letitý štamgast. Kdyby takoví byli všichni, tak je na světě krásně. Sedí vždycky támhle u posledního stolu, luští křížovku a je tu skoro každý den. Vypije tak svých pět, někdy i šest kousků. Mám ho opravdu moc ráda,“ usmívá se královna placu Kamila Janošcová, ale dodává, že podobných „hodných“ hostů je v restauraci U Dlouhých více.

Zástupci rodu Dlouhých dávali dříve občas k dobru historku z ces­ty prezidenta T. G. Masaryka po Ostravě v červnu roku 1924. „Průvod s prezidentem jel okolo a žíznivý Masaryk prý nechal zastavit a poprosil u nás v hostinci o sifon. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že u nás použil i WC, ale to nemáme na sto procent potvrzeno,“ vyprávěl nejmladší Jan Dlouhý.

Návštěva T.G. Masaryka v roce 1924 v Ostravě. Foto: Archiv

Dědeček čepoval pivo už ve čtrnácti. Komunisti jim hospodu sebrali

Jeho dědeček Radomír Dlouhý musel čepovat v rodinném hostinci už ve čtrnácti letech. „Táta v roce osmačtyřicet zemřel. Nezbylo, než abych pomáhal s bratrem mamince. A tak jsem obsluhoval už jako nezletilý. Ale ne dlouho, protože v padesátém roce nám komunisti hospodu vzali. Máma v ní mohla ještě pracovat asi rok, ale pak už mohla jen v domě bydlet,“ vzpomínal Radomír Dlouhý.

Rodina Dlouhých před restaurací v roce 1942. Foto: Archiv

On sám se nakonec v době komunismu musel vyučit v průmyslu a pracoval jako dělník. „Někde jsem četl, že komunisté tehdy náš hostinec řádně koupili za více než osmdesát tisíc. Maminka však nikdy o žádných penězích nemluvila. Hospodu jsme v roce 1991 získa­li v restituci zpátky. Ovšem v katastrofálním stavu,“ vzpomínal před patnácti lety muž, na něhož a bratra matka přepsala hostinec hned po smrti otce. A tak se stal majitelem podniku.

Byl jím od roku 1948, ovšem fak­ticky se na svůj majetek mohl dívat jen z ulice, jak vzpomínal. Z vyprávění znal i doby, kdy byl hostinec na pokraji kra­chu. „Například v době hospodářské krize ve třicátých letech prý byly dny, kdy v lokále seděli jen dva lidé. Pili pivo při svíčce a protopili jsme více, než vydělali,“ vzpomínal Ra­domír Dlouhý.

V hospodářské krizi pomohla kuželna. Pod pergolou našli její dráhu

Hostinci tehdy pomohla až výstav­ba kuželny. „Moje maminka dostala věno a za ně otec kuželnu postavil. Na povrch dokonce použi­li krev z jatek. Ta se tehdy smíchala s celi­nou, vytvořila se směs podobná betonu a ta se rozlila jako povrch kuželny,“ vzpomínal Radomír Dlouhý. Ostatně současný spolumajitel Jan Janošec říká, že zřejmě pozůstatky kuželny narazil při obnově uzavřené zahrady.

„Našli jsme při dláždění podlahy pergoly na letní zahradě takový hladký beton a myslíme si, že dráha kuželny vedla tudy,“ ukazuje současný majitel podlahu zahrady u staré dřevěné ohrady.

Rekonstrukce restaurace v roce 2000. Foto: Archiv

Hostinec si pomáhal v podobných těžkých dobách všelijak. Například za protektorátu, kdy masa pořádně nebylo, přišla v restauraci na řadu dov­ednost a vynalézavost. Na jídelníčku se objevily třeba ve­přové nožky s křenem či dokonce vepřové ocásky s křenem.

Na konci protektorátu se v hostinci stravovali zase třikrát denně příslušníci německé jednot­ky, která odstraňovala ve městě následky amerického bombardování. Radomír Dlouhý si také pamatoval den, který už nikdy nechtěl zažít.

Rudoarmějci pili pivo z lavoru. A přišli znovu

Bylo to jednu noc poté, kdy už rudoarmějci os­vobodili Ostravu. „Přišli směrem od Hlučína a lidé je ne­jprve nadšeně vítali. K večeru přišel k nám do hostince nějaký náš štamgast s ruským velitelem. Jestli bychom na bumážku nevyk­ouleli osvoboditelům sud piva. Stalo se a mysleli jsme, že bude pokoj,“ vzpomínal před časem muž, kterému v roce 1945 bylo jedenáct let.

Když však slunce zapadlo, přišli Rusové zno­va. Prý, jestli v hostinci není nějaký Ger­mán. Během dalších hodin se stal hostinec průchodním místem. Rudoarmějci brali z domu všechno, snědli veškeré maso a vypili všechno pivo, včetně parfémů paní Dlouhé, které obsahovaly alkohol.

„Osobně jsem viděl rudoarmějce, kteří nabodli sud bodákem. Pivo nechali vytékat do lavoru a z něj pak v kleče chlemtali pivo jako vlčáci,“ vzpomínal Radomír Dlouhý.

Kolem šachet bylo plno domů a v nich bydleli žízniví lidé. Dnes také

Hostinci U Dlouhých se snížila návštěvnost už na přelomu století důsledkem restrukturalizace průmyslu na Ostravsku a zavírání šachet. „Poté, co sem císař nechal natáhnout z Vídně koleje, tu vzniklo z Ostravy velké průmyslové město, kolem šachet bylo plno domů a bydleli v nich žízniví havíři a dělníci. Jen v bloku kolem host­ince bydlela tak stovka lidí. Dnes jich už zbyla hrstka,“ vzpomínal před časem nejstarší pan Dlouhý.

Restaurace v roce 1996. Foto: Archiv

Jeho vnuk to však moc černě neviděl. „Věřím, že lidé nepřestanou mít rádi dobré pivo,“ říkal tehdy a vypadá to, že se nemýlil. Ostatně dnešní majitelé slavnou hospodu to potvrzují. „Lidé k nám chodí na dobré pivo. A nám stačí, že jsou spokojeni,“ shodují se Kamila a Jan Janošcovi.