​U Havránka: šenk, který hostil i slavného náčelníka Apačů

Stejně jako nedaleký kostelík a škola si však i ona svůj prostor až dodnes uhájila a všem štamgastům a návštěvníkům nabízí nejen dobré pivo z Podbeskydí, ale i velmi bohatou historii.

Nuže, vejděme do ní tím nepochybným „venkovsky“ vypadajícím vchodem jen kousek od vysokých věží sousedících paneláků.

Hostinec dnes zvaný Havránek stál v kdysi bývalé samostatné vísce Zábřeh jako jedno z prvních stavení a dnes jej provozuje vnučka bývalého majitele a legendárního hostinského Dana Chodníčková.

A řekněte – která hospoda u nás se může pochlubit, že do jejího lokálu přišel i idol dětských srdcí, herec Pierre Brice, tedy filmový Vinnetou?

Nejdříve se však vydejme hluboko napříč časem. Historií hostince Rudolfa Havránka, který patří k nejstarším hostincům na území dnešní Ostravy a stojí mezi ulicemi Výškovická, U Hrůbků a Horymírova, nás provede Petr Přendík, kronikář obvodu Ostrava-Jih.

Fojtství stálo na místě hospody dříve než zábřežský zámek

„Jedná se vůbec o nejstarší stavbu na území Zábřehu, dokonce starší než zábřežský zámek. Hostinec stojí v místě, kde se už v 16. století nacházelo zábřežské fojtství. Nejstarší dochovaná zmínka o tamním fojtovi pochází z roku 1596. Až rok nato se začíná teprve stavět zábřežský zámek,“ říká Petr Přendík a dokresluje, že Zábřeh byl v té době skromná vesnička tíhnoucí se podle dnešních ulic Staroobělská a U Hrůbků a tvořilo ji zpočátku maximálně patnáct usedlostí.

Kronikář vysvětluje, že fojt býval v obci významnou osobou a jejím správcem, podřízeným vrchnosti. Už v roce 1613, kdy byl fojtem Matěj Bedřich, bylo toto fojtství osvobozeno, tedy fojt dal vrchnosti určitou sumu a byl osvobozený například od roboty. V době kruté třicetileté války fojtství opustil fojt Adam Honek a koupil ho Jiří Myšík.

Už fojt měl právo výčepu piva, vína a alkoholu

Do pravomoci fojtů patřilo rozhodování v méně závažných soudních sporech nebo dohled nad poddanými, od kterých vybírali pravidelné dávky náležející vrchnosti.

„Z pokut mu náležela třetina obnosu. A výsadou zábřežského fojta bylo mimo jiné také právo výčepu piva, vína a alkoholu, které povinně odebíral ze zámku,“ osvětluje prapůvod hostinské činnosti zábřežského fojta kronikář.

„Svůj význam už tehdy zděné fojtství ztratilo až v roce 1848, po zavedení obecní samosprávy, kdy monarchie zavedla ve městech a obcích obecní samosprávu, tedy nám dodnes známé starosty.

Ve druhé polovině 19. století byl dlouholetým majitelem už bývalého fojtství Jacob Weiss, který byl zároveň hostinským.

„Weiss byl v té době největším sedlákem v Zábřehu a také nejbohatším židovským podnikatelem. Pronajímal si pozemky, kde nyní stojí Zábřeh-Družstvo. Jeho hostinec Na fojtství, tvořila jediná, ovšem prostorná místnost a chodili sem hlavně domácí a přespolní dělníci Vítkovických železáren. Občerstvovali se tu na cestě do práce a zpět,“ popisuje Petr Přendík.

„Weiss byl docela dobrý hospodář, a měl v hostinci doslova narváno. Už v roce 1869 žilo v Zábřehu na dvanáct set obyvatel, takže hostinec asi neměl o hosty nouzi. V roce 1871 ale vznikla v obci další hospoda, a to v nedaleké bývalé škole, kterou nahradila nová. Zábřežští obyvatelé starou školu koupili a přestavěli ji na hostinec. Dnes objekt slouží Bratrské jednotě baptistů.

Alkoholismus. Muži brali do hospody i své ženy a dítka

To už trápil i Zábřeh alkoholismus, ostatně jako celé Ostravsko. Zábřežský farář Josef Bilčík, který psal od roku 1869 kroniku, ve svých záznamech na alkohol často naráží a třeba uvádí: „Alkoholismus je v obci velký problém, do hospody chodí nejen mužové, ale berou s sebou nejen své ženy, ale učí pít od mala dokonce i svá dítka,“ zapsal do kroniky farář.

Oba hostince prosperovaly a také ten, který byl původně školou, provozovali židé. „Havránek ale držel prim, a tehdejší obrovský rozmach ostravského průmyslu, růst počtu obyvatel Zábřehu a potřeba vhodného místa uprostřed obce pro spolkovou, politickou a kulturní činnost vedly k tomu, že hostinec s přilehlými objekty byl často přestavován a rozšiřován,“ říká kronikář Petr Přendík který občas hostům hostince Havránek přijde přednášet přímo od kulečníkového stolu v lokále některou z kapitol historie Zábřehu.

Novému majiteli se dařilo, přistavěl k hospodě taneční sál

Navzdory rozmachu Zábřehu hostinský Weiss zkrachoval. V 90. letech 19. století se tedy pustil do velké přestavby hostince jeho nový židovský majitel Ignác Vincenc Goldberger, kterému Weiss hostinec odprodal. Novému majiteli patřily také pískovny u řeky Odry, na kterých nemálo zbohatl. Mohl si proto dovolit přistavět k hostinci velký taneční sál.

„V roce 1900 koupila už tehdy známý a letitý hostinec obec Zábřeh. Bývalou konírnu, stojící ve dvoře vpravo od hostince, nechala obec přestavět na obecní úřad. Ten v objektu hostince sídlil devět let, poté se přestěhoval právě do oné budovy, kde nyní sídlí Bratrská jednota baptistů. Obec tam získala též hostinskou a výčepní koncesi.

Bývala to ryze česká hospoda, německé pivo nečepovala

Petr Přendík popisuje, že prostředí sousedního nového hostince bývalo ryze české, protože i obec byla česká. Obsluhovali a vařili tady Češi a čepovalo se výhradně české pivo z tehdy nového pivovaru v Moravské Ostravě, pivo od Němcům nakloněného židovského pivovarníka Strassmanna z Černé louky neodebírali.

Do vzniku samostatného Československa v roce 1918 se v podniku vystřídala řada hostinských, jimž obec podnik pronajímala a název hostince byl změněn na Na obecním.

Po první světové válce a vzniku Československa koupili původní a letitý hostinec manželé Vilém a Františka Chýlkovi. Toto jméno možná někomu připomíná hostinec Chýlek v Hrabůvce, který patřil bratru Viléma Chýlka.

„Z odhadu nemovitosti se dozvídáme, že hostinec sestával z nálevny se světnicí, dvou místností, kuchyně, spižírny a prostranné chodby. Dvoukřídlými dveřmi se vcházelo do velkého sálu s jevištěm a malebnými kulisami. K sálu byla přistavěna otevřená veranda, spojená s kuželnou. K hostinci náležela též letní zahrada osazená stromy,“ popisuje tehdejší podobu hostince Petr Přendík.

V sále se hrálo divadlo, promítalo tam kino Avion

Manželům Chýlkovým se však zřejmě v pohostinství moc nedařilo, protože už roce 1923 prodali hostinec Rudolfu Havránkovi, jehož příjmení dnes podnik nese. Sál restaurace byl za první republiky rušným společenským střediskem obyvatel Zábřehu. Název hostince byl poněkolikáté změněn, například na Národní hostinec.

„Konaly se tu schůze politických stran, různých organizací, dobrovolných hasičů, ale také divadelní představení ochotnických či profesionálních souborů, koncerty, akademie nebo veřejná cvičení tělocvičných jednot Orel a Sokol,“ říká kronikář obvodu Ostrava-Jih.

Od roku 1930 do okupace sloužil divadelní sál hostince jako kino Avion, majitelkou kinematografické licence byla tělocvičná jednota Sokol v Zábřehu. Roku 1936 majitel Rudolf Havránek dokončil přestavbu hostince a podniku se začalo říkat Havránkova restaurace. Tuto novou podobu zachycuje i dochovaná pohlednice s vyobrazením hostince z roku 1936.

Na Havránka padaly americké pumy, šenk také poškodily

V letech druhé světové války poskytl sál restaurace útočiště českým hercům, kteří se po okupaci ocitli na dlažbě. Sál sloužil i potřebám místních škol. Kupříkladu 4. února 1940 se konal u Havránků masopustní večírek měšťanské školy na dnešní Hulvácké ulici.

„V závěru války se však do sálu nastěhoval Luftschutz. Při spojeneckém bombardování Američany 29. srpna 1944 spadly v okolí hostince pumy, které vážně poškodily střechu a rozbily všechna okna. Při osvobozovacích bojích v dubnu 1945 zase pobíhali po zahradě hostince členové Luftschutz s hákovými kříži na helmách. Když německé vojáky spatřili sovětští letci, shodili na budovu hostince tři bomby. Velký sál byl výbuchy zcela zdemolován. Ovšem hned po válce byl objekt v letech 1945 až 1946 uveden do původního stavu,“ uvádí Petr Přendík, který po historii hostince pátral v ostravském archivu a kronice obce Zábřeh.

Po revoluci se rodina soudila o sál, v kterém měla televize studio

Netrvalo dlouho, přišlo znárodnění a nástup takzvaného lidově demokratického režimu. Restaurace Rudolfa Havránka musela přejít v roce 1951 pod ostravský komunální podnik Restaurace a kavárny. A dostala také nový název, restaurace U zbrojnice. To proto, že se nedaleko, vlevo vedle hřbitova, nacházelo hasičské skladiště.

„Rudolf Havránek však pracoval v restauraci až do počátku 60. let. Po sametové revoluci, v květnu 1991, stát restauraci navrátil rodině Havránkových. Ta musela ale nejdříve vyhrát ještě spor o televizní studio, které si už v počátcích ostravského studia ke konci padesátých let zřídila v části hostince tehdejší Československá televize. Česká televize se po revoluci přela o jeho vlastnictví. Nakonec soud uznal oprávněné nároky rodiny Havránkovy. Dnes podnik provozuje vnučka Rudolfa Havránka.

Hádej, hádej, hadači. Naposledy se tu točilo v roce 2001

Studio Československé televize vzniklo v sále, který začal Rudolf Havránek stavět proto, aby sloužil divadelním potřebám a zábavám. Po znárodnění ho však podniku sál od roku 1956 používala Československá televize, stanice Ostrava. První vysílání z nového studia se uskutečnilo na Silvestra 1955. Natáčel se zde například pořad Hádej, hádej, hadači.

Československá televize si vybrala sál Havránkovy restaurace v počátcích své činnosti proto, že stál v klidném prostředí, ač stál poměrně daleko od centra města. V květnu 1959 byl sál znárodněn. V roce 1968 v něm vzniklo nové natáčecí studio, postupně přibývalo další technické vybavení a zázemí pro natáčení.

„Naposledy se v sále natáčelo v březnu roku 2001. Dnes je namísto studia sportovní centrum. Televizní vysílání připomíná dodnes název nedaleké zábřežské ulice U Studia,“ připomíná kronikář a historik obvodu Ostrava-Jih Petr Přendík.

Opatruje fotografiii dědečka, jak čepuje pivo

Majitelka restaurace Havránek Dana Chodníčková vedla nejprve tento podnik do roku 1998 se svým mužem a po jeho smrti ho vede sama. Hostinskému řemeslu se musela naučit, protože vystudovala úplně něco jiného. Na stěně a také v obálce založené ve velké knize o Ostravě žena opatruje starou výmluvnou fotografii svého dědečka, jak točí pivo do sklenic za výčepním pultem.

„Tak to je děda Havránek. Mám jedinou jeho fotku a z ní mi kamarádi udělali velkou fotografii na stěnu. Ještě jsem měla, jak sedí s mým tátou tady kdysi v hospodě, ale tu nějak nemůžu najít. Jsem ráda, že ji mám, protože děda umřel v roce 1964. Tedy rok předtím, než jsem se narodila,“ ukazuje Dana Chodníčková vzácnou momentku Rudolfa Havránka z šedesátých let.

Její dědeček se narodil už v devadesátých letech 19. století. „Já jsem se narodila, když měl můj otec třiapadesát a mamince bylo čtyřicet,“ vysvětluje majitelka genezi rodu Havránků. „Dříve tady v Zábřehu žili sedláci, zelináři, statkáři, dokonce i rybníkář. A potom začala hospoda sloužit postupně všem, kteří přišli do Zábřehu za prací v dolech a železárnách.“

Museli domov v hostinci opustit, naložili jen pár švestek

Když komunistický režim zestátnil v padesátých letech hostinec Rudolfa Havránka, nesměl dědeček ani babička nejen ve své bývalé restauraci pracovat, a později už ani bydlet.

„Nahoře vzadu byl jeden pokoj a tam bydleli, moje o čtrnáct let starší sestra narozená v jednapadesátém, tady v hostinci ještě prožila šťastné dětství, na které ráda vzpomínala. Ale v šedesátých letech přišlo nařízení státu, že původní majitelé nesmějí ve svých bývalých podnicích bydlet. Místní sedláci půjčili dědovi čtyřkolák, takže se sbalili a přestěhovali se do domu, který tehdy koupil u Ferony. Jinak by museli bydlet asi pod mostem, tady nesměli,“ líčí Dana Chodníčková.

„Zabilo je to, neunesli to. Nejdříve umřel děda, brzy poté babička. Ani odsud všechno nepobrali, moje maminka vzpomíná, že tady zůstaly pytle nějaké kvalitní pražené brazilské kávy. Naložili jen pár švestek a museli pryč,“ dodává majitelka.

Její maminka s otcem proto pracovali v jiných hospodách. „Dole u Tukinských a také u Kaštovských ve Vítkovicích. Maminka měla obchodní školu a pak si dodělávala kursy na kuchařku. Pětadvacet let dělala U Krupy, dnes je to Toni bar v Mariánských Horách. Vlastně až do důchodu,“ říká majitelka.

Už to nebyla hospoda. Z lokálu si udělala televize zaměstnaneckou jídelnu a sklad

Při restitucích v devadesátých letech připadl hostinec na Danu Chodníčkovou a její sestru. Československá televize si myslela, že jí zůstane část restaurace v podobě sálu přestavěného na studio.

„Přistavovali tam garáže, stolárny, krejčovny, velké parkoviště pro přenosové vozy a mysleli si proto, že to zůstane jejich. Nepočítali, že to budou vracet. Dlouho také tady ještě studio fungovalo a natáčely se tu stále pořady,“ líčí Dana Chodníčková, která sál po šesti letech ke konci devadesátých let vysoudila.

Hostinec předtím v roce 1986 uzavřelo MNV Ostrava-Jih a to kvůli nevyhovujícím hygienickým podmínkám. „To už prý nebyla hospoda. Ve sklepích běhali potkani a byla v hrozném stavu. Televize pak hostinec obsadila celý. Z lokálu si udělala zaměstnaneckou jídlelnu, sklad stativů, kamer . Sutiny a zdivo z přestaveb použili na zasypání sklepa a zvednuti podlahy ve výčepu. Dokumentace o přestavbě nešla v některých případech vůbec dohledat. Museli jsme vykopat původní vstup do sklepa. Máma mi vyprávěla, že tu byly původně další sklepy na zeleninu a brambory, ale tam už jsme se nedostali. Je to kompletně zasypané sutinami z těch přestaveb,“ vypravuje současná majitelka.

Z učitelky v mateřské škole se stala hostinská

Když se rozhodla „Havránka“ s manželem znovu otevřít, dalo to práci. „Tehdy v počátcích devadesátých let teprve stavební firmy vznikaly. Dnes když si chcete otevřít hospodu, tak se pivovary předhánějí, aby si vás nějak ke svému pivu přitáhli. Neví, co by vám dali. My jsme si tehdy veškeré vybavení a zařízení, třeba chlaďáky, sklo, museli koupit sami. Takže hned ze startu jsme si půjčili milion, pak dva a půl. Z jídelny jsme museli udělat zase hospodu, obložili jsme ji, aby vypadala podle starých fotek jako kdysi,“ vzpomíná majitelka hostince na dobu, kdy část hospody s mužem otevřela, ale o část se stále ještě soudila.

„Bylo mi tehdy nějakých pětadvacet let a byla jsem učitelkou na mateřské škole. Vůbec jsem do pohostinství nechtěla, chtěla jsem učit děti. A podívejte, jak jsem dopadla,“ směje se dnes zkušená vedoucí a manažerka hospody.

Právě v té době se ve studiu stále natáčely různé zábavné pořady. A díky nim se nově otevřené restauraci objevovaly známé osobnosti. „Točily se tu estrády, filmy, pohádky, pořad Splněná přání. Takže těch herců a osobností se u nás vystřídala plejáda,“ vzpomíná žena.

Legendární Pierre Brice jako dárek pro Štefana Margitu

Měla ráda Aťku Janouškovou. „Přišla s Milanem Nedělou. Ona metr třicet, on veliké chlapisko. Seděli tady v tomhle rohu. A měli rádi borovičku. Jenže tady to moc chlapi nepijou, tak jsme vždycky letěli borovičku pro Aťku do obchodu. Nebo tady seděl Štefan Margita s Hankou Zagorovou a hráli výherní automaty. Manžel byl vždy bohém, tak jim pokaždé nabídl šťopičku něčeho ostřejšího. Nebo šampus,“ vypráví Dana Chodníčková.

Velké čekání však hospoda Havránek zažila, když měl v pořadu Snář aneb Večer splněných přání z roku 1994 vystoupit Pierre Brice, legendární představitel Vinnetoua. Ten byl živým dárkem pro zpěváka Štefana Margitu, který se v pořadu Snář vyznal k lásce k mayovkám, zavzpomínal na dětství, kdy on byl Vinnetou a jeho bratr byl Old Shatterhandem.

Nejdříve se konal příjezd Stanislava Fišera v kostýmu Vinnetoua na černém koni přímo do studia. Hlasem, kterým daboval Vinnetoua se ptal, kdo ho sundá z toho koně. A pak už se rozezněla proslulá Böttcherova melodie z nestárnoucích filmů, otevřely se dveře a do studia, tedy do sálu někdejší restaurace Havránek, a za obrovského údivu pana Margity vkráčel tehdy pětašedesátiletý Pierre Brice.

„Pořad tehdy uváděla Veronika Žilková. Hospoda byla napjatá a pak sem opravdu Pierre Brice vešel. Přišel sem pozdě večer, dal si myslím nealko nebo nějaké kafe, chviličku si tu sednul. A všichni samozřejmě jéééé,“ názorně předvádí nadšení hostů hospody Dana Chodníčková.

Fenka hospodských kousla Gerendáše. Měla asi vzteklinu

Vzpomíná také na další nezapomenutelnou příhodu, která se v lokále stala. „Měli jsme takovou fenku, něco mezi srnkou a boxerem. A můj muž tady měl krajtu, pro niž jsme jako potravu dostali právě štěně té naší fenky. Ale bylo nám jí líto, tak jsme si ji nechali. Byl to zlatý pes, nikomu neublížil. A ž jednou. To tady byl zrovna v restauraci pan Ladislav Gerendáš od Ivana Mládka. A ta naše fenka ho kousla. Musel k veterináři, dostal injekci do břicha. Báli jsme se, ale pan Gerendáš to vzal velice sportovně. Pak jsme zjistili, že ta naše fenka chytla pravděpodobně vzteklinu a museli jsme ji nakonec utratit,“ vzpomíná majitelka hostince Havránek a vyjmenovává další herce, kteří se díky studiu v jejím lokále objevili: Valerie Kaplanová, Ladislav Mrkvička nebo Jiří Bartoška. „Ten seděl tam v rožku a hulil jednu za druhou,“ směje se majitelka hostince.

Ostatně i při vzniku článku seděl na barové stoličce u výčepu a koukal do novin bodrý chlapík, o němž v hostinci Havránek asi každý ví, že v 90. letech patřil k nejlepším tuzemským útočníkům, řadil se mezi největší opory Vítkovic a úspěchy zaznamenal také v reprezentaci. Roman Ryšánek.

Je tady nejlepší pivo v Ostravě, říká hokejová legenda

Nad výčepem visí jeho podepsaná černobílá fotografie z počátku 90. let, kdy tento proslulý hokejista v domácí nejvyšší soutěži sbíral góly a především asistence.

„Do Havránka chodím od té doby, co se rekonstruoval. Tehdy jsem tady bydlel, dnes je náhoda, že tu jsem,“ zvedne obočí od novin.

„A chodím sem občas pořád proto, že tady je nejlepší pivo v Ostravě. Příjemné prostředí a dobrá obsluha,“ usmívá se Roman Ryšánek, který luští v hospodě křížovku. Není jediný sportovec, na kterého Dana Chodníčková ráda vzpomíná.

„Chodili sem fotbalisté z Vítkovic a hokejisté, třeba Aleš Flašar. Do rána tady byl a druhý den nastoupil a byl vyhlášen v zápase jako nejlepší obránce,“ směje se majitelka hostince pod plaketou, kterou kdysi dostala její babička a hostinská Anežka coby čestná členka dobrovolných hasičů.

Dnes v hostinci Havránek teče pivo Radegast, i když Rudolf Havránek čepoval kdysi ve svém zábřežském hostinci plzeňské pivo.

„Tehdy ještě pivovar Radegast nestál. Dědeček tady měl kulečník, štamgasti hráli karty, měli tu stolečky na mariáš,“ popisuje majitelka, která otevřela znovu hospodu Havránek v roce 1992 a jako první měla v Zábřehu i tankové pivo. Nejprve Gambrinus, ale když se plzeňský pivovar sloučil s Radegastem, byl v plzeňských tancích Radegast pro patrioty.

To byla doba. Každý měl dost peněz a pivo stálo pár korun

Chlapi z těžkých provozů z Vítkovic a Nové huti přijali v devadesátých letech tehdy jednu z mála hospod v Zábřehu s nadšením.

„To byla doba. Chlapi v létě do půl těla, každý měl dost peněz a pivo stálo pár korun. Ve výčepu byl ještě kulatý výčepní pult a tam byly návaly. Všichni tam byli nasáčkovaní a pivo teklo proudem,“ říká zasněně Dana Chodníčková.

Dnes se musí Dana Chodníčková „otáčet“ mnohem více než když byla její hospoda pořád plná. Před patnácti lety bývalo v Havránku karaoke, tanečky, travesti show, oslavy MDŽ a Valentýna, dnes už takové akce lidi netáhnou.

„Ale Silvestry jsou vydařené a míváme hodně lidí na Štědrý den. A víte, co je zajímavé? Na Štědrý den tu mám více ženských než chlapů. Více než polovinu. Mají už všechno napečeno a připraveno, děti jsou už dospělé, tak si zajdou do restaurace,“ říká Dana Chodníčková.

Přespolní říkají: taka fajna hospoda tady a my o ní nevíme

Jak bojovat s velkou konkurencí? Paní majitelka krčí rameny. „Prací. Pronajímat hostinec nechci, to bych nervově asi nezvládla. Dnes už máme asi čtyři roky hostinec otevřený od šesti hodin, tak mívaly hospody otevřeno na Ostravsku kdysi běžně, když se chlapi vraceli z šichty. Já stejně nemůžu ráno moc spát, tak se s výčepním střídáme,“ ukazuje žena na stěny kolem hlavního vchodu do restaurace.

Hostinci chce ponechat víceméně původní tvář, kterou mu dal její dědeček. „Místní jsou na naši hospodu zvyklí, nějak je nevzrušuje, že je tak stará. Ale občas sem přijdou přespolní, kteří sem přijedou třeba na nějakou akci v okolí, a když vstoupí do naší hospody, tak říkají: taková fajna hospoda tady a my o ní nevíme. A že se jim tu líbí. Loni jsem konečně opravila kotel a střechu, do které už zatékalo. A teď sem zkouším přilákat více mladé lidi, protože toto sídliště stárne. Tak jsme od ledna začali dělat vlastní burgery. Uvidíme, jak to půjde,“ říká majitelka hostince Havránek Dana Chodníčková.