Nejnovější zprávy: Ve Vítkovicích končí osm hráčů. Odchází i Lakatoš Dva lidé se zranili při nehodě čtyřkolky. Pro jednoho musel vrtulník

NESMRTELNÉ HOSPODY

Záchrana z ostravského gestapa za heydrichiády. Ne všechny případy zatčení končily špatně

Co by to bylo za hospodu, kdyby se v ní nevyprávěly příběhy. A dva takové příběhy jsme zaznamenali při tvorbě seriálu Nesmrtelné hospody U Žaláka.

Foto: Archiv Tomáše Grossmanna

Tomáš Grossmann, který už žije v Mariánských Horách jako třetí generace z rodu Grossmannů, chodí do hospody U Žaláka dlouho. Dnes však otevře u štamgastského stolu desky, které skrývají několik pozoruhodných příběhů z historie Grossmanovy rodiny.

A jeho kamarádi, ti staří štamgasti a věrní hosté, kteří si U Žaláka dají pravidelně svých pár piv, poslouchají.

Tomáš Grossman začne vyprávět až neuvěřitelnou příhodu, která se v rodině traduje. „Hlavní roli“ v ní hraje jeho maminka, která vyrůstala jako mladá žena v krámku se střižním zbožím v malém domku pod laubama. Tedy v proslulé Velké ulici číslo 17, která bývala svého času za Rakouska-Uherska a za první republiky živou, i když trochu vykřičenou ulicí hospod, krámků, nevěstinců a šantánů.

Ve starém úzkém baráčku, s černou kuchyní…

„Stál v ní i krámek, který patřil mému dědovi z matčiny strany a babičce. V tom obchůdku jsem dokonce jako děcko kdysi byl. Bylo mi sedm. Pamatuji si, že přímo na domě byla velká lucerna. Je na starých fotkách Ostravy často vidět, byly na něm nápisy Obchod střižným zbožím a Emilie Blokšová provdaná Brauerová. Byl to také jeden z nejstarších baráků v Ostravě. Komunisti ho zbourali v roce 1962,“ popisuje štamgast.

Pamatuje si, že v domku to „smrdělo“ starobou. „Měl dřevěnou výlohu, v přízemí bylo to střižní zboží. Nahoru vedlo takové úzké schodiště, tam byla jedna velká místnost, obývák i ložnice. Kuchyň byla černá, nebylo tam okno, jen takový hliněný pecek, takový uplácaný, Bylo to tam hodně nuzné. Byl to ale široko daleko vyhlášený obchůdek a babička jím zásobovala ženy i přes válku. Jezdily tam i selky z okolí. Je neuvěřitelné, že ten obchůdek v době války uživil babičku, pět dcer a ještě nějaké strejdy a tety. Bydlelo tam pohromadě možná sedm lidí. Ale babička v době protektorátu musela kvůli tomu trochu i kšeftovat,“ líčí Tomáš Grossmann.

Šest štanglí uheráku přežilo válku na půdě. Vyschly na beton

Na půdě toho baráčku viselo přes celou válku šest štanglí uheráku. „Pověsil je tam děda, když začala válka. Pro nejhorší případ. Ale ten nakonec nikdy nenastal, oni měli přece jen schované staré zboží, látky a to jim pomohlo celou tu válku přežít. A po válce ty uheráky snesli z půdy. Mamka vyprávěla, že byly tak vysušené a tvrdé, že nešly ničím ukrojit. Ale nějak je snad uvařili a nic jim prý nebylo. Dodnes si pamatuju, jak to líčila,“ vzpomíná štamgast od Žaláka.

Jenomže babička Tomáše Grossmana se toho konce války možná nemusela ani dožít. V té nejtěžší době, za Heydrichiády, ji totiž nějací lidé udali, že prodává načerno látky. Kontrola pak našla nějaké nepřiznané štočky a gestapo babičku Tomáše Grossmanna zavřelo.

Mamka vzala kabelu, pěkné fusekle. A šla na gestapo

„Moje mamka se však rozhodla svou maminku zachránit. Měla tehdy dvaadvacet let a byla to pěkná mladá žena. Tak se vyšňořila a vydala se do sídla ostravského gestapa, které bylo v domě u městské nemocnice. Poradil ji to známý advokát, že je to jediná možnost, co udělat, protože za heydrichiády se okamžitě střílelo. Mamka měla kabelku, pěkné fusekle, a šla rovnou nahoru přímo za šéfem gestapa,“ líčí Tomáš Grossman tradovanou rodinnou story.

Vešla tam prý tak rázně, že se ji strážní ani neodvážili zastavit. "Mamka uměla perfektně německy a řekla, že jde za náčelníkem „von Froschem“. Prošla bez problémů předsálím a dostala se až k tomu šéfovi. Tou perfektní němčinou mu líčila, o co jde, že mamka je hodná, a prosila, ať ji gestapo pustí. A ten šéf gestapa viděl pěknou holku a řekl fräulein, nebojte se, vaše maminka bude v pořádku,“ vypráví Tomáš Grossmann.

Babička nakonec zemřela na infarkt

Babička Tomáše Grossmana se opravdu hned druhý den vrátila domů a ještě šest let šťastně žila v Ostravě. „Zemřela až v roce 1948 jako osmašedesátiletá na infarkt. Ale kdyby mamka na to gestapo tehdá nešla, tak babičku možná zuřiví nacisti po atentátu na Heydricha zastřelili. Nebo odvezli do koncentráku,“ říká Tomáš Grossmann, který má jméno onoho náčelníka gestapa doslova z vyprávění maminky zafixované. Skoro osmdesát let se v rodině vzpomínalo.

„Dokonce jsem hledal jeho nebo jeho rodinu na internetu, abych jim nějak ještě třeba poděkoval, ale nepodařilo se,“ říká Tomáš Grossmann.

Historik Radomír Seďa říká, že se mohlo jednat pravděpodobně o kriminálního komisaře Huberta Frosche. „Ovšem nic bližšího k němu nevím, zřejmě na ostravské úřadovně moc dlouho nesloužil. Rozhodně nebyl velkým pohlavárem, jelikož nebyl ani vedoucím služebny, ani vedoucím nějakého referátu nebo zástupcem,“ doplňuje historik Ostravské univerzity Radomír Seďa.

Strýce zatkli Němci při honbě na Sokoly. Maminka štamgasta pomohla

Podobnou historku má i další muž u štamgastského stolu tradiční hospody U Žaláka Ota Teplárek. Část jeho rodiny byla od první republiky spřízněna s rodinou Konrádovou. Jeho příbuzný Josef Konrád byl v Hulvákách ředitelem základní školy, měl v ní byt a se ženou v ní vychovávali čtyři dcery.

„Žili si tam do války spokojeně, ale po vzniku protektorátu v roce 1939 začal pracovat v odboji. A při zátahu na Sokoly v roce 1941 ho Němci také zatkli. Skončil v koncentračním táboře Osvětimi,“ vypráví Oskar.

Jeho rodiče pracovali v Rütgersových závodech v Zábřehu nad Odrou a konkrétně jeho maminka byla u německého vedení firmy velmi ceněná. Uměla totiž kromě němčiny i perfektně rusky a pracovala jako korespondentka s Ruskem, kam Rütgers hodně od třicátých letech vyvážel.

Právě maminka Oty Teplárka se dostala díky přímluvě vedení téhle firmy až na ředitelství gestapa v Ostravě. A tam díky dobrému renomé ve firmě Rütgers zařídila, aby mohly zatčeného Josefa Konráda navštívit dvě z jeho čtyř dcer. Přímo v Osvětimi.

Tatínka v táboře smrti dcerám ukázali. Nesměly se s ním však setkat

„To je úplně neuvěřitelný případ! Ony tam jely, dvě děvuchy začátkem roku 1941 nějakým vojenským transportem, protože tehdy nic pořádně nejezdilo. A tam v Osvětimi jim strejdu opravdu ukázali. Ale jen zpovzdálí. Mohly mu však alespoň nechat předat balík s nějakým jídlem, teplými ponožkami a spodňáky,“ popisuje Ota Teplárek.

„Bylo to však k ničemu, jejich otce jim asi dva měsíce po této návštěvě stejně v koncentráku zabili,“ řekne smutně znalec historie hostince U Žaláka.