Začínáme hrát golf a jdeme na hřiště. Třeba do Šilheřovic!

Hřiště leží v opavském okresu, ale prakticky je považováno za ostravské, díky vzdálenosti pouhých 13 kilometrů od města a také pro zdejší sídlo Park Golf Clubu Ostrava. Prapůvod ostravského golfu ale leží v Mariánských Lázních, které spolu s Karlovými Vary, a právě Šilheřovicemi tvořily onu trojici předrevolučních osmnáctijamkových hřišť.

V lázeňském městě na západě Čech propadli golfu mnozí. Byl mezi nimi také Jan Cieslar, který tam pobýval v roce 1954. Po návratu do Ostravy nadšený napjal síly právě k vybudování golfového hřiště v okolí. Hledání vhodného místa ale zabralo mnoho let. Společně s dalšími nadšenci nakonec otec zakladatel objevil v roce 1967 zašlý zámecký park v Šilheřovicích.

Napřesrok, 20. června 1968, pouhé dva měsíce před okupací Československa, se už konala ustavující schůze Park Golf Clubu Ostrava, jednoho ze sportovních oddílů Tělovýchovné jednoty NHKG.

Stát se architektem hřiště v tehdejší době znamenalo obrovskou odvahu. Kde se pro stavbu inspirovat, odkud čerpat znalosti a jak je promítnout do díla? Kuráž měl právě inženýr Cieslar, který spolu se svépomocí prvních členů klubu vytvořil přelomovou stavbu v letech 1968 až 1970. Hrát se začalo na podzim roku 1970, kdy provoz otevřel 1. ročník Ostravského turnaje s účastí hráčské elity Československa, tvořené českými a moravskými golfisty.

Hřiště se postupně upravovalo a procházelo změnami, které si chod vyžadoval. Nikdy však nebyla narušena integrita s parkem, založeným v roce 1820, jemuž dal v polovině 19. století konečnou podobu Anselm Salomon Mayer, svobodný pán z Rothschildu. V majetku Rothschildů bylo místo v období let 1844 až 1945. A Šilheřovice patří k Hlučínsku, které mezi lety 1742 až 1920 náleželo Prusku.

Symbióza několika velikých staveb vytváří jedinečnost Šilheřovic coby jediného skutečně celoparkového osmnáctijamkového hřiště v Česku. Snad jen devítka ve Štiříně u Prahy se může svou podobou, nikoli však rozlohou, se Šilheřovicemi porovnávat. Na některých českých hřištích se sice objevují parkové prvky, ale nikde to není znát od první do poslední jamky jako právě tady.

S nepřeberným množstvím porostu, vodních ploch, třemi romantickými mosty, sousošími a dvěma branami, z nichž ta Ostravská má na kovaných křídlech letopočet 1716, což z ní dělá zřejmě nejstarší památku v areálu.

Ani v Evropě se podobných hřišť moc nenajde, až na několik výjimek v Anglii či Itálii. Šilheřovice navíc zdobí další vzácnost, a to jsou právě rekonstruované kulturní památky. Neptunova kašna, Kančí a zmíněná Ostravská brána přidávají hřišti další rozměr, a vzhledem k veřejné povaze a přístupnosti parku jsou lákadlem pro návštěvu těch, kteří sem primárně nemíří za golfem.

Součástí parku a hřiště je také Palmový skleník, Oranžérie neboli Palmenhaus. Ten před zničením zachránili právě členové golfového klubu, když jej rekonstruovali z ruiny v letech 1976–1981 a prostor využili pro svou současnou klubovnu. Ta prošla s podporou Evropské unie další rekonstrukcí v letech

2016–2017, aby vyhovovala moderním požadavkům a tvořila také důstojný vstup do areálu. Původní sklo a oblouky stavby byly odlité v Rotschildových slévárnách.

„Stavba je nádherným odkazem na industriální architekturu z přelomu 19. a 20. století,“ hodnotí současnou podobu klubovny architekt Petr Dohnal. Na záchraně se nepodílel, ale ze svého pohledu experta na takové stavby má jistě co říct. „Historická oranžérie byla základem pro vytvoření velmi současného interiéru. Ten působí vzdušně, elegantně a nadčasově. Krásně zvolený je motiv na podlaze, který spolu s čistými liniemi nábytku návštěvníky nenásilně vrací k eleganci první republiky,“ dodává architekt.

Šilheřovice jsou excelentním příkladem toho, že golf prostředí nejenže neničí, ale naopak povznáší, přírodu i památky. Jak praví stránky PGC Ostrava, klub nejenže přivedl hru na Ostravsko a získal pro něj generace hráčů, ale významně přispěl k záchraně jednoho z nejhodnotnějších anglických parků. S majestátními staletými stromy, duby či platany, jejichž dech není možné nevnímat.

V Šilheřovicích také vyrostla řada špičkových hráčů, amatérů i profesionálů. Mezi nejznámější patří Jan Juhaniak, renomovaný trenér a také zakládající členů české organizace PGA, sdružující profesionály. Jednu ze svých hole-in-one, tedy jamek zahraných na jeden úder, si odnesl právě odsud, a sice z čísla dvanáct.

Tím tady ale stopa tohoto jména nekončí. Svou profesi hlavního greenkeepera s Šilheřovicemi spojil Miroslav Juhaniak. A hodně se tu v poslední době napracoval kvůli extrémním srážkám a bleskovým povodním, které obec i hřiště sužují. I bez nich byl ale údržba takového hřiště byla náročná.

Hlavně na jaře jde o těžký boj se stavem greenů. Je potřeba je aerifikovat, tedy provzdušnit, hrubými dutými hroty. Jinak se kvalita jamkovišť udržet nedá, což pro parkové hřiště platí dvojnásob. Hrací plochy skryté ve stínech stromů se udržují v kondici obtížněji než místa vystavená slunečními svitu. Sice pak není potřeba tolik závlahy jako na otevřených hřištích, ale právě citlivost trávy na přílišnou vlhkost bývá tvrdým oříškem pro práci údržby.

Na druhou stranu, hra pod mohutnými šilheřovickými stromy má blahodárný účinek zejména v letním období. Zatímco na „polních“ hřištích jsou hráči vděční za každý, byť osamělý strom a jeho chládek, tady si lze užít příjemné teploty po celou dobu hry. Golfistům snad jen může růst vnitřní teplota, a to vlivem nechtěných zásahů okolního porostu míčky.

Představa plochého parku je lichá. Hřiště v Šilheřovicích sice nemá výrazná převýšení, ale ani první jamka neleží v rovině. Má par, normu úderů, 5 a měří půl kilometru i z těch nejbližších, tedy dámských odpališť. Mimochodem, sympatický je fakt, že Šilheřovice netrvají na dogmatu hry z odpališť žluté barvy pro muže, ale rekreačním golfistům doporučují bližší odpaliště, od handicapu 28 modrá a od handicapu 37 dokonce červená, tedy dámská odpaliště. Jen to chce odhodit hrdost a jít odpalovat opravdu z míst, odkud si hráč golf užije. Ve světě je to už běžná věc. Šovinismus nemá v golfu místo.

Zpět ale k úvodní jamce, která hned nabízí impozantní pohled na klasicistní zámek, jenž na začátku 19. století nechal vybudovat rod Eichendorfů a pak jej spolu s parkem zvelebili a rozšířili Rothschildové. Člen rodu Eichendorffů, Joseph, je považován za nejvýznamnějšího básníka Slezska.

Jednička působí obtížně nejen svou délkou, ale právě také nakloněným terénem. Ideální odpal míří do prostoru před zámeckou kašnu se sousoším Neptuna a pak se míče hrají přes horizont, vstříc velkému greenu, rozdělenému podélnou terénní vlnou.

Dvojka, par 4, naopak vítá hráče nejrovnějším a nejjednodušší greenem z celého hřiště, chráněného ovšem zprava bunkerem. Od třetí jamky narůstá potřeba přesných odpalů mezi stromy. S číslem čtyři přichází první par 3, tedy jamka, kde by se měl green zasáhnout hned první ranou. Jenže zároveň jde o nejdelší třípar, kde ženy hrají téměř na 150 metrů a muži bezmála na 175. Ke všemu green z obou stran svírají písky, takže hodně síly, přesnosti a štěstí!

Jako vysvobození vypadá pátá jamka, s délkou od 178 do 312 metrů krátký par 4, ale co odpouští na odpalu, to naopak vyžaduje po druhé ráně na velmi členitý green. Zdálo by se, že parkové hřiště bude imunní vůči větru, ale omyl, jeho vliv nelze podceňovat. Stejně jako „přitažlivost“ vodních překážek, například na sedmé jamce, což je sice nedlouhý par 3, ale s podélnou vodou i s jezírkem před greenem. První devítku jamek uzavírá krátký par 4, ovšem opět sevřený stromy.

Z druhé devítky je za klíčovou jamku považována jedenáctka, par 5 s rozložitými duby a lípami. Následuje „Juhaniakova“ dvanáctka, par 3 s délkou mezi 120 a 138 metry, ovšem s vodou jak vpravo, tak za jamkou. Říká se, že odvážná rána v golfu nemůže dopadnout hůř než ta bázlivá. Na to je potřeba zvláště tady pamatovat. A také vybrat správnou hůl, když tu navíc zase číhá spousta písku.

Svíravý pocit do břicha dostanou hráči na jamce číslo 14, s normou čtyř ran, lemovanou lesem a korunovanou vyvýšeným a zvlněným greenem. K věci samozřejmě patří bunker umístěný před jamkovištěm. Nelze se pak divit, že právě ze Šilheřovic pochází množství technicky výborných golfistů, takzvaných shotmakerů, kteří umějí hrát přesně „z bodu do bodu“.

Rovněž finální čtyři jamky dokazují genialitu designu, který jednoznačně obstál ve zkoušce časem. Šilheřovickou kadenci tvoří pětipar, třípar a dva čtyřpary. Patnáctka se vine jako had a sedí na ni klasický výraz pro točivou jamku, tedy „dogleg“. Ano, něco jako psí noha. Naopak poslední třípar, na šestnáctce, vzbuzuje uvolnění před závěrečným forte. Následuje totiž dlouhá a úzká jamka (maximum 382 metrů) s poměrně malým a vyvýšeným greenem. Končí se naopak krátkými ranami, na široký, nicméně krátký green osmnácté jamky.

Celková délka hřiště, 5 790 metrů z pánských a 5 044 z dámských odpališť, se může zdát na dnešní dobu jako vcelku přívětivá, ale je to právě pestrý design a příroda, co řádně vyzkouší každého hráče či hráčku. Vzít si dostatečné množství míčů je pravidlem pro všechna hřiště a pro Šilheřovice zvlášť.

Park Golf Club Ostrava

Dolní 412, 747 15 Šilheřovice www.golf-ostrava.cz

Jak začínal tenista a rodák z Opavy

Pavel Složil

„Golf jsem začal hrát až během trenérského angažmá u Steffi Grafové s jejím otcem a lidmi kolem ní. V Boca Raton na Floridě jsme tehdy mezi turnaji trávili nejvíc času a tam jsem si taky uhrál první handicap. Asi největší pokrok jsem udělal po boku Jennifer Capriatiové. Nechtělo se jí moc trénovat, takže odpoledne jsem mohl chodit na golf. V tenisu může člověk prohrávat 1:6, 1:5, ale pořád má šanci to otočit. V golfu uděláte pár chyb, na nejvyšší úrovni jen chybiček, a už nemáte šanci. Co mají naopak společné, to je nutnost soustředit se a vydržet po celou dobu. Vidím i technické podobnosti,

jako držení hlavy, protažení úderu. Občas dokonce vysvětluji klientům tenisovou techniku na příkladu té golfové.“