Dostáváme lidi z klecí, říká ředitel ostravské neziskovky Mikasa

„Když jsme před deseti lety začínali se službami, dívali se na nás lidé jako na blázny. Například děti s autismem považovali za nevychované, odmítali připustit, že vliv na jejich chování má i okolí. Teď vnímáme, že lidé o problematice už něco vědí, uvědomují si, o co jde, a jsou tolerantnější,“ říká Michal Panáček.

Proč jste vůbec začali lidem s mentálním postižením pomáhat?
Začali jsme de facto ještě během mého studia, kdy jsem byl na praxi na speciální škole Kapitána Vajdy, kde byly děti s těžkým mentálním postiženým či s kombinovanými vadami v rehabilitační třídě. V Ostravě pro ně ale v té době nebylo žádné zázemí a aktivity, kterým by se mohly věnovat potom, co dokončí školu. A tak zůstávaly samy doma s rodiči. S některými z nich jsem se dál potkával, rodiče se ptali, zda pro ně můžeme něco udělat, aby nebyly izolované a jejich stav se nezhoršoval.

Co jste vymysleli?
Po ročním testování naší organizace, která vznikla v roce 2009, jsme nejprve vymysleli denní stacionář pro lidi s těžkým mentálním postižením. Jako službu jsme jej začali nabízet v roce 2010. Díky tomu k nám začali docházet první klienti, kterých přibývalo, takže jsme se snažili co nejdříve dostat na profesionální úroveň. Zajímavé je, že jeden z prvních klientů byl právě s autismem, i když tenkrát tomu tak nikdo neříkal. Je to relativně nová diagnóza, která se rozvíjí.

Jak s ní pracujete vy?
Na autismus jsme se začali zaměřovat v roce 2013. Nejen díky naší analýze jsme zjistili, že v Moravskoslezském kraji opravdu existuje potřeba věnovat se lidem s autismem a tzv. problémovým chováním. Začali jsme pracovat na výběru odborného personálu i na osvětě, jak problémovému, případně agresivnímu chování, předcházet. Říkáme, že naším cílem je dostávat lidi s autismem a těžkým mentálním postižením z klecí, ať už z reálných v podobě klecových lůžek, tak z imaginárních. Našimi klienty jsou lidé, kteří mají těžké mentální postižení, chovají se problematicky či jsou agresivní vůči sobě, okolí nebo předmětům. Jsou to ale i lidé, kteří zůstávají doma v sociální izolaci, i když nejsou vážně postižení.

Můžete vaši práci přiblížit konkrétním příkladem?
Máme například klienta, který dříve žil doma v klecovém lůžku. Z počátku napadal personál, rodiče i ostatní klienty, ale během čtyř let se nám jej podařilo dostat do stavu, kdy je jeho agrese velmi nízká. Jezdíme s ním městskou dopravou, na nákupy, prostě pohybujeme se s ním ve společnosti. Společně jsme přišli na to, co chce. Má doma svůj klid a hlavně pokoj, kde může fungovat. Dokázali jsme mu najít smysl, který v životě má, a právě to jej dostalo z klece. Opravdu hodně si toho vážíme, je to úžasný výsledek, díky kterému víme, že naším posláním je rozbíjet klece i předsudky vůči lidem s těžkým mentálním postižením a autismem a předávat naše zkušenosti dál. Jsme nakonec jediná neziskovka, která na území města realizuje denní stacionář pro lidi s takto problémovým chováním.

Jak náročné je najít řešení problémů vašich klientů?
Dá se říct, že většinu agresivního chování lze minimalizovat. Je to hlavně o pochopení, u nikoho nehledáme vinu. Zjistili jsme, že spousta agresivních projevů vyplývá z prostředí, ve kterém klientům něco nevyhovuje. Ostatně, tak to máme v životě všichni, ale na své rozumové úrovni si s tím poradíme. Naši klienti to sami nezvládnou. Při práci s nimi používáme ověřené metody, jako je kognitivně-behaviorální terapie či bazální stimulace. Máme také certifikované pracoviště na Snoezelen terapii a co dva roky si děláme analýzy potřeb klientů, jejich pečujících i odborníků.

Nabízíte jim kromě stacionáře i další služby?
Denní stacionář je naší nosnou službou. Dále poskytujeme také Sociální rehabilitaci pro děti, mladé lidi a dospělé se středně a vysoce funkčním autismem, se kterými nacvičujeme sociální dovednosti. K těmto službám jsme loni přidali projekt Průvodcovství. Zjistili jsme, že zatímco lidé s autismem jsou i přes nedostatek psychiatrické a psychologické péče relativně zajištěni, téměř nikdo se nezaměřuje na rodiče. Oni jsou přitom základní prvek, který musí fungovat. V praxi bohužel spousta rodičů nemá žádnou podporu. Většinou se ve škole dozví, že jejich dítě je divné a že s ním mají něco dělat. Často u nich nastává krize, hledají informace a čekají na psychologa či na psychiatra. U nás se mohou obrátit na dvě psycholožky, které jejich situaci rozeberou, poradí, co je možné změnit a společně pracují na tom, aby rodinný systém fungoval a rodiče pochopili, proč se dítě chová určitým způsobem.

Snažíte se do projektu zapojit i školy?
Ano, pracujeme i s odborníky, kteří nemají podporu v práci s lidmi s autismem. Ve školách jsou to prioritně pedagogové a asistenti pedagogů. Díky inkluzi je v běžných třídách spousta dětí s autismem a pedagogové nevědí, jak s nimi pracovat. Proto se snažíme dělat i supervize a případovou práci s učiteli ve školách. Hlavním mottem projektu je však podpořit kompetence rodičů, kteří si někdy na bedra berou až příliš mnoho odpovědnosti. Svůj díl musejí přijmout i učitelé ve školách nebo příbuzní.

Jakým dalším projektům se ještě věnujete?
Větším projektem jsou i naše aktivizační a motivační programy pro lidi s autismem, kteří jsou starší 16 let a bydlí sami doma nebo s rodiči. Cílem bylo dostat je více do společnosti. A to prostřednictvím týmu, ve kterém je psycholog, sociální pracovník a speciální pedagog. Připravují pro ně vzdělávací aktivity, nacvičují komunikaci, orientaci ve městě, práci s počítačem nebo pomáhají se zaměstnáním. Snažíme se, aby fungovali jako komunita, aby se pravidelně setkávali a rozvíjeli své dovednosti. Oba projekty, které považujeme za velmi důležité, nám shodou okolností letos končí. Proto hledáme partnery, kteří by nám pomohli s jejich udržením.

Kolika lidem celkově pomáháte?
Ve stacionáři máme 30 klientů a v průvodcovství je kolem 40 rodin. Sociální rehabilitaci pak poskytujeme dalším zhruba 30 klientům. Pracujeme také s dobrovolníky a se studenty, které vzděláváme tak, aby se dokázali o děti adekvátně postarat. Celkově se staráme o přibližně 100 lidí. Na základě spolupráce se Speciálně pedagogickým centrem pro lidi s autismem však víme, že v kraji může být více než 1 600 lidí s autismem.

Máte pro vaše projekty dostatek odborníků a financí?
Máme 20 pracovníků, z toho je šest v přímé péči a dále jsou to sociální pracovníci, speciální pedagog a psychologové, k tomu ekonom a fundraiser. Počet lidí vždy závisí na grantech, které jsme dostali. Uvidíme, zda se nám podaří získat finance na jejich udržení. Naší vizí je, aby každá služba měla i metodika, který bude pracovat na zlepšování kvality. Víme, že se potřebujeme sami rozvíjet. Teď máme roční rozpočet ve výši 10 milionů korun, z čehož až 80 % tvoří grantové prostředky. Časem chceme vyrovnat podíl volných prostředků a veřejných zdrojů, abychom mohli lépe reagovat na aktuální potřeby klientů. Pokud by měl někdo zájem podpořit naši činnost, budeme moc rádi. Hledáme partnery, za kterými rádi přijdeme a představíme jim naše aktivity.

Jak si budete připomínat letošní 10. výročí organizace Mikasa?
Na podzim budeme mít k výročí autistické divadlo, které budeme hrát 18. října v ostravském Cooltouru. Zveme tam všechny naše dárce a partnery i kohokoli dalšího. Totéž platí pro naši každoroční konferenci o autismu, která se letos bude konat 8. listopadu v aule Lékařské fakulty. Zaměříme se na naše zkušenosti z odborných aktivit a budeme se opět snažit předat odborníkům i laikům co nejvíce informací. Rád bych ještě dodal, že obě akce spojuje krédo „Klece autismus nevyřeší“.