Jak se rodila v Ostravě televize? Ve Svinově se lidé dívali tajně na Wimbledon z Londýna

Leopold Mocek z Bobrovníků se narodil před devadesáti lety v Písečné poblíž Jeseníku. Je to nejstarší žijící pamětník nejhlubší historie televize „města havířů a hutníků“.

Byl u toho, když 5. ledna 1955 kopáči ostravských Pozemních staveb poprvé kopli do svahu hošťálkovického kopce, aby vyhloubili základy 123 metrů vysoké ocelové příhradové věže budoucího televizního vysílače.

Písečná se ve třicátých letech 20. století, kdy za hranicemi začal vykřikovat Adolf Hitler, jmenovala Sandhübel, protože ležela v německy mluvících Sudetech. Součástí Sudet byl (alespoň částečně) i Svinov (Schönbrunn) u Ostravy, kam se šestiletý chlapec za války přestěhoval a začal chodit do české školy.

V Schönbrunnu sice Němci žili také, ale české obyvatelstvo převládalo. Táta Mocek, skladník vítkovické automobilové dopravy, si přál, aby jeho Polda mluvil česky. Vytrvat v tom nebylo snadné, protože Schönbrunn-Svinov byl součástí německé Třetí říše.

Po válce, koncem čtyřicátých let, narukoval Leopold Mocek k radistům. Když se z vojny vrátil, přijali ho jako technika na rozhlasový vysílač, který stál ve Svinově. Stojí tam dodnes, ale Leopold tam nebyl spokojen. Koncem roku 1954 začali jeho šéfové hledat odborníky, kteří by dokázali obsluhovat nejen rádiovou, ale i televizní techniku.

To bylo pro mladého radiomechanika lákavé, protože stejně jako řada nadšenců té doby sledoval zprávy o převratném vynálezu, který umožňuje „vidět do dálky“.

Přihlásil se a byl přijat. Do průkazu mu dali razítko s krkolomným názvem Televisní středisko Oblastní správy radiokomunikací Brno v Ostravě-Hošťálkovicích (podle gramatiky padesátých let se slovo televize psalo s „s“).

Televizor Tesla 2001 výměnou za manželčinu pračku

Pan Mocek netušil, že ve Svinově žije ještě jeden mladík, který se o televizi zajímá. Jmenoval se Klement Habrnal, a v televizních análech mu patří titul „První oficiální koncesionář na severní Moravě a ve Slezsku“.

Před 15 lety, kdy mu bylo skoro osmdesát, pan Habrnal vzpomínal: „Roku 1953 obdržela prodejna Elektra, sídlící mezi tehdejším Domem potravin a knihkupectvím U divadla (proti bočnímu vchodu do hotelu Imperial), dva kusy nejnovějších televizních přijímačů značky Tesla 2001-a. Přístroj připomínal běžný rozhlasový aparát té doby, jen měl na přední straně malou obrazovku velikosti pohlednice.“

Zaplatil za něj 2 000 korun, což byly tenkrát velké peníze. „Vydělával jsem měsíčně 1 100 Kčs, takže jsem musel prodat manželčinu pračku. Ani to ale nestačilo. Vedoucí Elektry mi pak aparát prodal na dluh a já musel zbytek peněz dva roky splácet.“

Foto: Rostislav Šimek

Druhý přijímač prý koupil jakýsi pan Honzek, vedoucí oddělení kontroly MNV v Ostravě. Byl spolu s Habrnalem prvním divákem, který měl šanci sledovat na Ostravsku už v první polovině padesátých let na maličké obrazovce mihotající se šedomodré stíny.

Anténa velikosti dětského brouzdaliště

Televizní vysílač v Praze na Petříně měl v roce 1953 tak slabý výkon, že bylo vyloučeno, aby jeho signál někdo v Ostravě zachytil. Jak si pan Honzek pomohl k televiznímu obrazu ve Svinově, vzdáleném vzdušnou čarou asi 420 km od Prahy, dnes už nikdo neví, ale Klement Habrnal si rady věděl.

Vyučil se za protektorátu radiomechanikem u firmy Bratři Škutové ve Frýdku-Místku a stejně jako Leopold Mocek na vojně pracoval v oboru (sloužil u radiolokátorů).

„Na střeše jsem vztyčil obrovskou anténu, která měla plochu třikrát tři metry. Byla to pětiprvková anténa typu JAGI pro příjem signálu lambda plus 3 metry. Náš domek stál na kopci, což bylo pro příjem signálu výhodné, ale obraz z Petřína jsem přesto nezachytil. Zato jsem mohl v létě, kdy byly vhodné povětrnostní podmínky a signál se odrážel od ionosféry, sledovat vysílání BBC z Londýna a také signál z Paříže. První vysílání jsem ovšem zachytil pouze v negativu, takže jsem svůj aparát musel upravit tak, aby bylo možné obraz přepólovat.“

Svinovští sousedé sledují v létě roku 1954 Wimbledon!

Zahraniční vysílače tenkrát šířily signál, který měl jinou technickou normu než přijímač Tesla 2001 - česká norma pracovala s 625 řádky, zatím co britská počítala s 405 řádky a francouzská s 817 řádky.

Pan Habrnal si podomácku vyrobil konvertor, s jehož pomocí mohl na českém televizoru naladit cizí stanice. Tak mohl sledovat mimo jiné přímé přenosy z tenisového Wimbledonu, na které se k němu scházeli diváci z celého Svinova.

„Chytal jsem současně obraz i zvuk. Protože nikdo z nás neuměl anglicky, nerozuměli jsme komentáři. Pravidla tenisu jsou ale tak jednoduchá, že nám to nevadilo.“

Protože o zajímavých sportovně-televizních seancích věděli sousedé (při obřích rozměrech Habrnalovy antény se není co divit), občas se v obýváku objevili také příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří tenkrát chodili v tmavě modrých uniformách.

Co ale dělat s vynalézavým televizákem? Mlčky poseděli, podívali se s ostatními na program, a když obrazovka zhasla, zasalutovali a odešli. „Byli slušní, takže jsme jim někdy nabídli i kávu.“

Vzhůru do Hošťálkovic

Neoficiální šéf vesnického televizního „kina“ (Svinov tehdy ještě nebyl městskou čtvrtí Ostravy, ale až do roku 1957 samostatnou obcí) netušil, že nebude trvat dlouho, a osud ho na celý život profesně spojí se sousedem Leopoldem Mockem.

Až bude roku 1955 dostavěn hošťálkovický vysílač, stanou se kolegy a spolupracovníky - pan Habrnal v různých technických funkcích od dubna 1957 do roku 1986, pan Mocek od roku 1954 až do odchodu do penze jako šéf směny a později jako vedoucí Televizního střediska Hošťálkovice.

Nebyl sice tzv. nomenklaturním kádrem (do KSČ ho nepřinutili vstoupit), za to byl absolventem rezortní VŠ a měl titul diplomovaného technika.

Letos na Silvestra tomu bylo 65 let, co se z Hošťálkovic vysílalo poprvé. Se stavbou vysílače, na němž pracovala řada lidí z Hlučínska, se ale začalo již rok předtím - 5. ledna 1955. Jak už to bývá, je s úvodními krůčky čehokoli nového, průkopnického a převratného spojena řada legend a mýtů, často dost bizarních a bohužel většinou neověřených.

Podle jedné z takových legend se prý o zrod nejstaršího regionálního studia v Československu zasloužil muž, který nebyl vynálezce ani technik, dokonce neměl s televizí vůbec nic společného. Jmenoval se Jaroslav Miska, fáral jako havíř na šachtě Svatá Trojice (později Důl Petr Bezruč), a kolem roku 1950 patřil k našim nejznámějším stachanovcům.

V šedesátých letech, kdy z rozhodnutí strany usedl do křesla ředitele Ostravsko-karvinských dolů, na své těžce pracující kolegy-havíře nezapomněl, poctivě se o ně staral, všemožně je hýčkal, a byl jimi bezmezně uctíván (říkalo se mu někdy „táta havířů“).

Jak úderník věnoval ostravským horníkům „televisi“

Údernické hnutí se zrodilo ve třicátých letech 20. století v Sovětském svazu. Jeho představitelem byl havíř Alexej Grigorjevič Stachanov, který 31. srpna 1935 vytěžil za pět a tři čtvrtě hodiny 102 tun uhlí, čímž 14krát překonal požadovanou normu. Tento těžko uvěřitelný výkon z něj udělal Hrdinu SSSR a způsobil mimo jiné, že jeho fotografie byla otištěna na titulní stránce amerického časopisu Time.

Stal se tak nejen socialistickou, ale i světovou celebritou a jako poslanec Nejvyššího sovětu SSSR udělal úžasnou kariéru. Na sklonku života se prý ale kvůli alkoholu dostal roku 1977 do psychiatrické léčebny, kde se pravděpodobně upil k smrti. Mezitím získal mnoho následovníků v zemi sovětů i u nás.

Stachanovec Jaroslav Miska, jehož jméno dodnes nese jedna z ulic v Ostravě-Zábřehu, byl stejně jako jeho vzor povýšen mezi politické špičky. Sám se vždy řadil mezi obyčejné havíře, ale bylo mu jasné, že nový vynález - televize - o kterém často četl v novinách, je určitě prima věc.

Umožní nejen „vidět do dálky“ (jak se tehdy obdivně psalo), ale navíc (jak slýchal na stranických školeních), se může televize stát „ideálnípoliticko-propagační zbraní a nástrojem KSČ k ovládání širokých mas“.

Ať si dnes o tom myslíme co chceme, bylo to v souladu s politikou poúnorového režimu, jehož představitelé už v lednu 1954 po poradě s odborníky rozhodli, že bude postupně vybudována síť vysílačů umožňující šířit obrazový signál od Šumavy k Tatrám.

Příští televizní výspou měla být Bratislava (aby byl uspokojen tzv. „zájem slovenských soudruhů“), ale historie kráčela jinudy. Když se totiž „táta havířů“ dozvěděl, že slovenští technici jsou příliš vybíraví a nevyhovuje jim výška vysílače, právě dokončovaného Vítkovickými stavbami pro studio na břehu Dunaje, praštil do stolu a prohlásil, že „...havířům bude výška věže stačit a on se osobně zasadí o do, aby druhou stanici v republice dostali ostravští horníci“.

Místo do Mlýnské doliny putoval tedy vysílač na hošťálkovický kopec, aby se stal zdaleka viditelným symbolem „kulturně-revolučnívyspělosti havířů ocelového srdce republiky“.

Diváci a koncesionáři ze „vzorného sídliště“ Ostrava-Stalingrad

Havíři a hutníci měli přednost všude. Poúnorové Československo vsadilo po vzoru generalisima Stalina na těžký průmysl, a aby vysoké pece dokázaly produkovat miliony tun železa a oceli potřebných k „budování socialismu“, muselo se do nich hodně přikládat.

Naštěstí nebyly ostravské šachty válečnými událostmi zdevastovány tak těžce, jako doly v ukrajinském Donbasu nebo německém Poruří.

Nejstarší generace si dodnes pamatuje „revoluční“ hesla Socialismus rovná se vlaky uhlí nebo Já jsem horník, kdo je víc! Vidina vysokých výdělků lákala na Ostravsko lidi z celé země. Obyvatelé z jiných koutů republiky jen závistivě hleděli, jak pilně se na Ostravsku staví. Bytová krize byla z počátku i tady, ale už v polovině padesátých let měla na relativně pohodlný byt nárok skoro každá rodina havíře nebo hutníka, a nemusel to být vždycky jen úderník.

„Sen občanů sídliště Stalingrad se splnil!“ psalo se nadšeně v deníku Nová svoboda, když se otevíral místní Dům kultury, do jehož čtyř pater se vešly naráz tři a půl tisíce lidí.

„Je tu přednáškový sál, výstavní síň, klubovny, herna, knihovna, v níž je 14.000 svazků knih, čítárna, místnosti a dílny pro různé kroužky a loutková scéna!“ Časopis Osvětová scéna psal v květnu 1956 o tomto obřím „lidojemu“ jako o největším kulturním domě v Československu. A teď bude v Ostravě, považte, i televize!

Vysílač, který nemá co vysílat

V průběhu skoro celého roku 1955 panovaly mezi lidmi odpovědnými za splnění „socialistického úkolu“, kterým bylo vztyčení neobvykle vysoké věže hošťálkovického vysílače a jeho uvedení do provozu, rozpaky. Pilně se sice pracovalo a konstrukce utěšeně rostla, ale současně bylo zřejmé, že ne vše je dostatečně promyšlené.

„Montáž vysílací technologie, kterou vyrobila Tesla Hloubětín a které jsem se osobně zúčastnil, začala 17. října 1955,“ vzpomíná devadesátiletý Leopold Mocek.

„Tehdy však neexistovalo spojení s petřínským vysílačem (nebyla dokončena pozemní retranslační síť spojující Prahu s Ostravou), a nebylo jasné, co se vlastně bude vysílat, až bude na konci roku 1955 provoz hošťálkovického vysílače zahájen.

Přebírat pro místní diváky pražský program bylo prakticky vyloučeno. Budeme vysílat jen filmy, říkali jsme si? Navíc jsme byli pod časovým tlakem. Dne 15. listopadu jsme ale přece jen zahájili pokusné vysílání obrazu i zvuku.“

Vysílal se tzv. monoskop - černobílý obrázek složený z čar, písmen, kružnic, čísel a grafických symbolů, podle nichž si mohli diváci seřídit kvalitu obrazu.

Současně četla hlasatelka Eva Kunertová následující výzvu: „Ostravské televizní středisko zahájilo dnešního večera pokusné televizní vysílání v našem kraji. Prosíme všechny, kteří nás poslouchají nebo vidí, aby nám podali zprávy o příjmu, a to na adrese Televizní středisko Hošťálkovice. Dnešní vysílání skončí ve 22 hodin.“

Program nijak záživný, ale ozvala se řada diváků z celého kraje a dokonce i z Lomnického štítu.

Sen o „socialistické televisi“ pro stovky tisíc diváků

Signál pokrýval nejen obydlenou oblast pod kopcem, ale i řadu měst v okolí - Orlovou, Karvinou, Opavu a nově budované městské sídliště, pro které bylo právě vybráno jméno Havířov z 2 349 návrhů celkem 624 občanů.

Jazyková komise měla na štěstí odvahu zamítnout jiné prapodivné názvy jako Gottwaldův Horníkov, Zápotockýgrad, Čestprácov, Cingrov, Lidobudovatelov a nespočet podobných. Snaživí navrhovatelé se překonávali. Takový byl region, kterému měla sloužit nová „socialistická“ televize...

Součástí vysílacího komplexu na hošťálkovickém kopci byla dvoupatrová budova ve stylu sorely s několika kancelářemi, dílnami a místnostmi pro údržbu techniky. Je využívána dodnes, zejména soukromými firmami, ale ne pro televizní účely.

Jak se blížil konec roku, zrodil se zoufalý nápad využít část budovy pro zřízení improvizovaného studia, z něhož by bylo možné vysílat alespoň omezený program. Tak bude zachráněna situace a nedojde k průšvihu, že diváci na Silvestra 1955 uvidí na obrazovkách jen „mrtvý“ monoskop či filmy, na které je možné zajít si do kina.

Kapesní studio velikosti obýváku

Opravdu se tak stalo, a dnes už nežijící pamětník Vintíř Pecuch z Bobrovníků (dlouholetý pracovník údržbové techniky) uvedl, že „...vybavení kapesního studia bylo elektronkové a vyznačovalo se značnými rozměry a hmotností.“

Celou jednu místnost zaplnila odbavovací technika včetně poměrně složitého zařízení zvaného synchronizátor, srdce televizní techniky. Synchronizátor byl osazen více než stovkou elektronek (!), což se bohužel projevilo na jeho spolehlivosti.

Další místnost byla vyhrazena režii oddělené velkým sklem od „studia“, což byl pokojík, v němž se rodil program. Honosný název studio ale nikdo nepoužíval, pokojíku se říkalo zásadně „hlasatelna“, protože ničemu jinému než nahlašování pořadů nemohl při ploše asi 4krát 4 metry sloužit.

Přesto to byl pro příštích skoro deset let prakticky jediný stacionární prostor, z něhož se živě vysílaly všechny programy včetně zpravodajství, estrád, pohádek, koncertů, naučně vzdělávacích pořadů, zábavných pořadů a dokonce i televizních her a uměleckých inscenací.

Hošťálkovická hlasatelna sloužila ještě koncem šedesátých let a v srpnu 1968 byla proměněna v utajené studio, z něhož putoval obraz i zvuk z Ostravska obsazeného vojsky Varšavské smlouvy do celé republiky, a jak bylo zjištěno orgány StB, dokonce až do Londýna. To už je ale jiný příběh.