Nejnovější zprávy: OneHouse. Moderní, designové a úsporné domky z Ostravy Lexus v Ostravě chystá vánoční trh s Davidem Valíčkem i dárky z MasterChefa

Společnost

Co nevíte o Velikonocích? Proč jsou každý rok jindy a k čemu je dobrý půst

​Letošní velikonoční svátky budou opět stejně jako loni s přísnými protiepidemiologickými omezeními, která se budou snažit udržet lidi doma.

Foto: Archiv Jiřiny a Jaromíra Poláškových

Abychom kvůli tomu nezačali pomalu zapomínat, o čem Velikonoce vůbec jsou, oslovili jsme muzejní badatele Jiřinu a Jaromíra Poláškovy z Frýdku-Místku, kteří dobře vědí, jak vypadaly tyto nejvýznamnější křesťanské svátky dříve, zejména v dobách našich babiček, dědečků, prababiček a pradědečků.

„Velikonoce, které se latinsky nazývají pascha, jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Zároveň jsou obdobím lidových tradic, spojených s vítáním jara, které s náboženským svátkem souvisí jen volně,“ začínají manželé Poláškovi svůj malý velikonoční seriál. Dnes začínáme obdobím před Zeleným čtvrtkem.

Velikonoce jsou pohyblivý svátek

V užším náboženském pojetí se Velikonocemi míní pouze slavnost Zmrtvýchvstání Páně neboli Vzkříšení Krista čili Boží hod velikonoční, ke kterému mělo dojít třetího dne po jeho ukřižování, respektive vigilie na Bílou sobotu, tedy „velká noc“.

Velikonoce jsou pohyblivý svátek, datum se rok od roku mění. V západní křesťanské tradici neděle Zmrtvýchvstání se slaví první neděli po prvním jarním úplňku, tedy prvním úplňku po 21. březnu. Velikonoce připadají na měsíc březen nebo duben, Velikonoční neděle pak nejčastěji na 19. dubna, nejméně často na 22. března. Letos ji slavíme 4. dubna.

Brzy budou Velikonoce, postěte se

Dříve byl v období od Popeleční středy až do velikonoční Bílé soboty velmi přísně zachováván půst. Jídla se po tuto dobu vařila stejná jako v období adventu. Někde mastili konopným olejem, pokud vůbec mastili. Zejména ve Slezsku velmi zbožní lidé zachovávali obřady po předcích – postní období pro ně bylo dobou smutku, pokory a přísného půstu.

Každé ráno bývala k jídlu polévka z kyselého zelí, častěji nežli jindy hospodyně k obědu navařila bob, který vysypala na mísu nebo na lavici a chasa si jej pak brala namísto chleba. V pátky hospodyně také pučívala hrách na pučálku. Za soumraku před večeří, dříve, nežli se rozžalo, všichni domácí se spolu s hospodářem modlili růženec a po něm zapěli píseň „Poděkujme Pánu Bohu“, pokud ovšem byli katolíky.

Maso jenom v některých dnech, někde nepekli chleba

V postu se nejedlo maso ve středu, v pátek a v sobotu, někde maso nejedli vůbec, stejně jako nejedli vejce, ani jídla s máslem. V některých rodinách chleba nepekli od hodů až do nových žní. Na Popelec prý maso utíká komínem. Celý půst se nesmělo chodit na besedy a „pobaby“, světské písně nahradily písně duchovní. Aby nebyl spáchán hřích, u některých i zrcadlo zahalili látkou.

První postní neděle je liščí, druhá pražná a třetí kýchavná. Ta svůj název dostala podle kýchání. Lid věřil: „Kolikráte kdo kýchne, tolik roků bude živ. Kdo kýchne ten den třikrát, po celý rok ani nezastůně“. Zpravidla jen dospělí měli pořádný „šnuptychl“, který sloužil i k jiným účelům. Děti si nos utíraly častokráte do rukávu. Kdo kýchá, nemá „potahovat kostelníka“ – odtud „po frydecky“ škaredé „něstřevej!“

Jen na družebnou neděli se malounko uvolnila kázeň

V pořadí čtvrtá postní neděle byla družebná. Dostala svoje pojmenování podle obyčeje, kdy o této neděli dříve po vesnici chodíval „družba“ s budoucím ženichem do domu, kam chtěl mládenec v pondělí velikonoční přijít na námluvy. Byly to tedy jakési předběžné námluvy.

Jen o této neděli bylo dovoleno malounko povolit kázeň -mládež se scházela na návsi a veselila se, což jinak v období půstu bylo nepřípustné. Děvčata o této neděli strojila „mojiček“, „líto“ nebo „létéčko“, které symbolizovaly příchod jara do dědiny. Vytvářely se ze zeleného stromu či ratolesti, ozdobené barevnými stužkami, kokardami, řetízky, papírovými holubičkami a barvenými vajíčky, především v červené a zelené barvě.

Mařenu nebo Morca spálili nebo hodili do potoka

Na v pořadí pátou černou, „smrtnou“ neděli v našem kraji děvčata vynášela „Mařinu“ nebo „Mařenu“ a hoši zase nosili „Mařca“ nebo „Morca“.

Ze slámy nejprve utočili došek ve tvaru lidské postavy, dali mu starou sukni, jupku nebo ženskou kacabaju, na hlavu šátek, do vrkočů pentle, pokud strojili mužský protějšek, dali na hlavu nepotřebný klobouk, starý kabát převázali provazem nebo povříslem, přidali nezbytnou fajfku a láhev od kořalky.

Takto vystrojené figury na holi vyzdvihli a za zpěvu písní je nesli dědinou, obvykle od středu obce na západ až na hranici obce. Tam je předali dalším nebo je odstrojili, slámu rozházeli nebo spálili, jinde zase došek hodili do potoka.

Květná neděle patřila hojně „kočičkám“

Za týden po smrtné neděli přichází Květná neděle nebo Pašijová neděle, někdy též „květnica“ zvaná. Květnou byla nazvána proto, že Kristus Pán vjel do Jeruzaléma jako Beránek Boží a byl při tom vítán množstvím květů a palmových ratolestí.

Zároveň se při bohoslužbách předčítá zpráva o umučení Ježíše Krista, takzvané Pašije. V našich zemích bývají kostely vyzdobeny známými kočičkami, vrbovými větvičkami s částečně rozvinutými pupeny.

Na Květnou neděli světily se „koťanky“, čili halouzky vrby jívy, a „palmy“. Hoši zastrkovali rozkvetlé kočičky za krov na půdě blízko komínu, aby dům chránily před ohněm. Hospodáři je pak brali do pole svázané do křížků a ty zapichovali do jednotlivých lánů, aby úroda byla chráněna před kroupami. Dvě či tři jehnědy se na Květnou neděli spálily v peci, aby do stavení neuhodil „hrom“. Pověrčiví pár jehněd snědli, aby je po celý rok neškrábalo v krku.

Nazdobte si jako kdysi „palmu“ nebo „bahníř“

Ponořme se ještě hlouběji v čase. Už v roce 1630 Daniel Solnický píše: „I staří Čechové věřili, že svěcené ratolesti zahánějí ďábla, posvěcují těch míst, na kterých jsou a zapuzují těžké nemoci. Vosk svěcený, relikvie svatých a květné ratolesti mají též moc nad ďábly a jejich pokušení zapuzovati.“

Proto se kostely před Velikonocemi zdobily takzvanými „bahníři“ či palmami“. Ve Slezsku se kluci na Květnou neděli připravovali již několik týdnů předem a jejich „palmy“ a „bahníře“ vyjadřovaly radost z blížících se svátků. „Bahníř“ měl podobu svazku šesti nebo osmi prutů lískových, velmi dlouhých, uprostřed byly proutky klokočové, na vrcholku pak kočičky a vše to bylo převázáno tenkými proutky vrbovými. Celý „bahníř“ ozdobili kytičkami svázanými z pentlí, na vrcholku pod „koťankami“ byla veliká pentlová kytka. „Bahníř“ do kostela nesli dva odrostlejší mládenci a měli ho položený na ramenou.

Zvyk zdobení palem na Květnou neděli stále přetrvává v polském příhraničí, v Příboře na Novojičínsku přežíval do roku 1975, znovu jej obnovili před více než dvaceti lety. Příborské palmy jsou dlouhé až čtyři metry a mohou je nosit pouze svobodní mládenci.

Země vydává na Květnou neděli poklady, říkají pověsti

Na Dorňákově kopci nad Starou Vsí u Bílovce kdysi dávno stával hrad. Přišli sem Mongolové, hrad vypálili, srovnali se zemí a celé okolí zpustošili. Posádka v poslední chvíli stačila ukrýt veliký poklad do hluboké studny a na ochranu před lupiči jej zaklela.

Jenom jednou v roce, právě na Květnou neděli, vždy kouzlo pominulo a poklad vystoupil na povrch. Ležel ve velké truhle a na odklopeném víku seděla velká černá kočka. Šla tudy chudá žena z Ohrady na mši do Staré Vsi, bylo to zrovna na Květnou neděli. V náručí nesla malého chlapce. Měla sice strach, ale zvědavost ji poháněla na Dorňákův kopec.

Poklad zmizel v zemi i s nebohým dítětem

A tam užasla, na povrchu ležela otevřená truhla, plná zlata, stříbra a drahého kamení! Žena nelenila, dítě položila do truhly a honem začala plnit zástěru. Najednou truhla zmizela pod zemí i s kočkou a nebohým dítětem.

Žena si marně rvala vlasy, marně ronila slzy, ale dítě bylo pryč. Od té strašlivé události pak uplynul celý rok. Žena skoro zešílela hrůzou, vlasy jí zbělely. Když došla na Květnou neděli na Dorňákův kopec, truhla i s pokladem vystoupila na zemský povrch. A její dítě bylo živé!

Poklad hledejte s virgulí či posvěceným proutkem

Také v hukvaldské oboře u takzvaného „Hrubého buku“ má ležet poklad tak veliký, že by za něj šlo koupit půl Moravy, alespoň podle lidové tradice.

Je ho třeba hledat pomocí virgule, proutku z klokoče s vrškem roztrojeným, na Květnou neděli posvěceným. Na Květnou neděli se stěhuje poklad mezi Rychalticemi a Hukvaldami. Pokaždé se z hrabiny vykulí hrnec plný rozžhaveného zlata – kdo na něj sáhne holou rukou, zemře. Poklad se dá zamrazit jedině pomocí nějakého přežehnaného předmětu, stačí na hrnec hodit kousek božího daru (chleba) nebo svatý obrázek či růženec.

Květnou nedělí začíná Velký týden

„Velký týden“, někdy též zvaný „Pašijový týden“ či „Svatý týden“ začíná právě Květnou nedělí a trvá až do Vzkříšení Páně, tedy do Velikonočního pondělí. V tomto týdnu se čtou části Evagelia – pašije o umučení Páně.

Po celý Velký týden se dříve dodržoval přísný půst od masa a masitých výrobků, střídmě se také jedla i ostatní jídla. Komu se v pašijový týden vylíhly husy, nemá z nich potěšení – vůbec mu nevyrostou. Aby housátka právě vylíhnutá nepošla, hospodyně má z louže nabrat vodu, dá ji ovlažit a housátkům v ní má smočit zobáčky a nožky a do zobáčku jim má vložit uhlík ze spáleného posvěceného dřeva, s máslem utřený. V domácnostech se všechno čistilo a bílilo, i ten největší hříšník měl zajít alespoň jedenkrát ke svaté zpovědi. Každý den v tomto týdnu dostal svoje příznačné pojmenování.

Na Velký týden štamprli hořké „tatarčočki“

Nejprve přichází „Modré pondělí“. O tomto dni se čte evangelium o ženě se kající, jež vonnou mastí pomazala nohy Páně. V tento den školou povinným dětem v minulosti začínaly týdenní velikonoční prázdniny. Někteří lidé v tento den dodržovali zákaz fyzické práce.

Následuje „Žluté úterý“, na Frýdecku „Žulty vtorek“, místy mu říkají „Šedivé úterý“, o kterém Kristus Pán naposledy učil v chrámu. Hospodáři v našem kraji ráno vypili štamprli hořkého likéru „tatarčočki“, aby se jich nedržely nemoci.

Na Škaredou středu vymeťte komíny, napečte „jidášky“

Na „Škaredou středu“, místy též „Smetná“ nebo „Sazometná středa“, zasedala velerada a Jidáš zradil Ježíše za 30 stříbrných peněz. Jméno tato středa údajně získala podle toho, že se v tento den vymetaly komíny.

Podle lidové pověry se v tento den lidé nemají mračit, aby se nemračili všechny středy v dalším roce. V tento den se také údajně Jidáš mračil na Ježíše Krista. V českých zemích se proto v tyto dny pečou „jidášci“, což je pečivo, které připomíná smyčku provazu, na kterém se Jidáš oběsil. „Jidášci“ se před jídlem potírají medem.

A jak to vypadalo kdysi v našem kraji na Zelený čtvrtek, dočtete se v seriálu Jiřiny a Jaromíra Poláškových v jeho předvečer.