Muzeum Hlučínska vystavuje zapomenutý fotografický Ateliér Zagora

S železnou pravidelností udeří do očí při listování rodinnými alby, kde rohy ateliérových snímků zdobí vyražený nápis Ateliér Zagora, Foto Zagora nebo prostě jen Zagora Hlučín. Stejně tak můžeme obdivovat kaligraficky poctivě vyvedené logo na paspartách rámujících staré fotografie svateb, rodinných oslav nebo jiných významných událostí.

Jakkoliv Zagorovo jméno možná zůstalo v obecné paměti, na starého pána v kulatých brýlích si vzpomenou již jen nejstarší pamětníci. Zlatou éru zažil jeho ateliér na sklonku německého císařství a během první Československé republiky. Nechávali se u něj fotografovat mladí, staří, Češi i Němci.

Po druhé světové válce ovšem na fotografa a jeho rodinu tvrdě dopadly represe spojené s očistou obyvatel a socializací živností. Fotograf, který se celý život hlásil k české národnosti, byl označen za Němce a reálně mu hrozilo vysídlení. Nakonec směl zůstat, ačkoliv o vše, co celý život pracně budoval, přišel.

Mezi lidmi se však dochovala spousta jeho snímků, které nyní vystavuje Muzeum Hlučínska. Každý z nich přitom v pozadí ukrývá unikátní a mnohdy nešťastný příběh. Výstava poodhaluje osudy fotografovaných lidí, pokouší se ukázat cestu do minulosti, ať již do časů starého císařství, první republiky nebo válečného Německa. Kromě stovky osudů seznamuje i s příběhem hlučínského ateliéru. Vůbec poprvé jsou zde prezentovány doposud neznámé informace, takže milovníci historie se zaručeně mají nač těšit.

Z exponátů jsou k vidění originální fotoaparáty fotografa Zagory, ale třeba také dobová množička snímků nebo model dvouplošníku z první světové války, který upomíná na jeho službu u letectva. V pozůstalosti Pavla Zagory se dochovalo asi 300 fotografií z doby jeho působení na italské frontě. Jsou to nesmírně působivé a kvalitně provedené snímky. Hlavní důraz na výstavě je však kladen na fotografii, její interpretaci, ale také na její estetický a emocionální rozměr.

Výstava je v Muzeu Hlučínska k vidění do 3. září.