Povodeň v Hrušově i nejstarší pohlednice Ostravy. Sběratel má opravdové unikáty

Narodil se sice v Praze, ale už po několika letech se jeho rodina přemístila do Ostravy, kterou si doslova zamiloval.

Pohlednice Ostravy začal sbírat teprve před asi patnácti lety, ale historické pohledy z dnes už často neexistujících nebo hodně změněných ostravských lokalit mu umožňují poznávat Ostravu, která už díky svému bouřlivému rozvoji nadobro zmizela.

Zajímá vás při sbírání pohlednic Ostravy nějaké její konkrétní historické období?
Sbírám veškerá období někdy od roku 1893, kdy první pohlednice začaly vycházet, ale i ty relativně novodobé, tedy někdy do roku 1989. Jen ty vydané po sametové revoluci už ne. To už pro mě není historie, je to současnost. A mě baví historie, i když je to třeba ta socialistická. Navíc do roku 1989 byly pohlednice velice rozšířené a psaly se, dnes každý píše esemesky, píše prostřednictvím všech možných twitterů, facebooků a kdo ví čeho. Éra klasických pohlednic de facto skončila.

Foto: Archiv Michala Kofroně

Jak začaly pohlednice?
Přerodily se z někdejších korespondenčních lístků, kdy někdo přišel s tím, že na tu jednu prázdnou stranu korespondenčního lísku něco vytiskl. Ale gró pohlednic, které mě hodně zajímají, jsou pohledy do roku 1945 ve velikosti klasických malých formátů. Sbírám je hlavně kvůli místopisné historii, zajímá mě, jak se určitá místa v Ostravě v průběhu času měnila.

Měnila se hodně oproti jiným městům?
Ostrava je sama o sobě svou historií velice zvláštní. Je to netypické město. Přestože je třetí největší v republice, tak ani mezi městy s dvaceti nebo třiceti tisíci obyvateli v republice nenajdete takové, jako je Ostrava. Je to dáno tím, jak vlastně vznikla, je to uloženo v genetickém materiálu Ostravy. V 19. století byla Ostrava v podstatě malé městečko soustředěné kolem dnešního Masarykáče, pak to byly kolem samostatné dědinky jako Přívoz, Hrušov, Vítkovice, Výškovice, Poruba, Zábřeh. Až s rozvojem hornictví a hutnictví se začala Ostrava rozšiřovat a pak se to slilo do té velké jediné Ostravy.

Foto: Archiv Michala Kofroně

V čem je výjimečná oproti jiným městům?
Zajímavé je, že když vylezete na radniční věž nebo Bolt Tower v Dolních Vítkovicích, tak jste udiven. Ostrava je zeleň. Když někdo z Čech, třeba z Prahy pořád říká: „jó, černá Ostrava, špinavá Ostrava“, tak první co udělám, když ho sem dostanu, vytáhnu ho na radniční věž. A on většinou nestačí zírat, protože vidí zeleň, zeleň, zeleň, mezitím nějaké sídliště, zeleň, zeleň, fabrika, zeleň, zeleň, zeleň, sídliště. Jiná města se vždy rozrůstala od svého centra do okolí. Zatímco u Ostravy se rozrůstaly i okolní části a pak se to propojilo dohromady.

Kterou část města máte nejraději?
Do roku 1980 jsem bydlel v Porubě, která má díky dnes památkové zóně sorely samozřejmě své genius loci, pak jsem se přestěhoval za manželkou do pomezí Zábřehu a Výškovic. Mám rád v Ostravě místa, která mají ještě pořád svou starou historii, a nepodařilo se ji komunistům nebo novodobým kapitalistům zničit. Třeba Přívoz, kde se vylupují kolem náměstí a kostela z té šedi krásné domy, které připomínají slávu Přívozu z přelomu 19. a 20. století. Byly tam honosné domy bohatých lidí, Přívoz nebo Hrušov, to byly dobré adresy první republiky.

Foto: Archiv Michala Kofroně

Hrušov?
Ano, dnes je třeba Hrušov bohužel vyloučená lokalita, jeho centrum je zbouráno, neexistuje. Mám rád také centrum Ostravy, pěkná místa najdete ve Vítkovicích, mně se třeba velmi líbí tamní industriální architektura, ty mnohde zachované cihlové domy. Ať se o bývalé starostce Janáčkové říká, co chce, tak právě ona postavila Mariánské Hory v devadesátých letech na nohy.

Dá se Ostrava srovnat s Prahou?
To nelze, prožil jsem v Praze jen první tři roky života, a to ještě téměř rok v nemocnici (směje se). Samozřejmě, mám tam plno příbuzných, známých a jezdím tam. Ale ani tak ta dvě města nelze srovnávat, Ostrava se nedá srovnat s ničím. Máme jiná krásná města, Telč, Domažlice, Tábor, Písek, ale Ostrava je jedinečná, nedá se s ničím srovnávat.

Jakou nejstarší pohlednici z Ostravy máte?
Mám spoustu litografických pohlednic z dob Rakouska-Uherska a tahle je ta nejstarší, pro ni použitá fotografie je z roku 1859. Je na ní ještě řetězový most, který na začátku osmdesátých let 19. století spadl, když po něm pochodovali vojáci a před vstupem na něj údajně nezazněl povel zrušit krok. A most se zřítil. Tehdy ještě klasické pohlednice nevycházely a také tenhle snímek původně nebyl pohlednicí, stal se jí až po úpravě zadní strany mnohem později. Zřejmě je to původně i daguerrotypie, což byly předchůdce fotografií.

Foto: Archiv Michala Kofroně

Jak jste tu pohlednici získal?
Úplně náhodou. Ležela v jednom antikvariátu a chudák antikvariátník ani nevěděl, co tam má za poklad a koupil jsem ji za pár kaček. Kdyby ten pán věděl, co v obchodu má, už tehdy určitě pod deset tisíc nejdu. Dodnes jsem mu to raději neřekl (směje se).

Pro koho třeba ty krásné pohlednice sloužily, bylo už v té době hodně turistů?
Ostrava nebyla tehdy asi turisty moc navštěvovaná, ale bylo to velké průmyslové centrum, přicházela sem spousta lidí za prací a ti samozřejmě psali svým příbuzným a známým. Takže pohlednice na přelomu 19. a 20. století byly hodně populární, vydávalo se jich obrovské množství. Některé pohlednice, třeba ty s více obrázky, byly tak populární, že vycházely dlouho, třeba deset let, třeba ty vydávané ve čtyřicátých letech minulého století. Nejprve vycházely s českým názvem a za protektorátu s německým. Obrázky a grafická úprava zůstala stejná, jen místo Moravská Ostrava na nich stálo Mährisch Ostrau a pak se na ně vrátil zase původní název města, v trochu jiném písmu. Mám i nějaké panoramatické pohlednice Ostravy, poskládané z několika snímků.

Foto: Archiv Michala Kofroně

Kterých pohlednic si hodně ceníte?
Obecně těch, které dnes existují v pár kusech a horko těžko se získávají. Cením si třeba sbírky pohlednic ostravských židovských synagog, které všechny fašisti krátce po vyhlášení protektorátu zničili. Třeba tu, která stála v Zeyerově ulici na místě dnešního zadního traktu obchodního domu Laso. Nebo vítkovická synagoga stála tady na náměstí Jiřího z Poděbrad, vedle cihlové střední školy AHOL. Její pohlednice se také nejlépe shání, vyšlo jich docela hodně. Vzácné jsou však pohlednice přívozské synagogy, tu mám jen na třech pohlednicích, což nevím, jestli někdo ze sběratelů Ostravy má. A nejhůře se shání pohlednice právě hlavní ostravské synagogy. Ale hodně si cením pohlednic ze starých, dnes už neexistujících částí Ostravy, jako třeba starých Výškovic či starého Zábřehu, který už prakticky kromě kostela, radnice a krásně zachráněného zámku neexistuje.

Máte pohlednice, které hodně zobrazují Ostravu jako město průmyslu?
Mám ve sbírce třeba pohlednice s tématem hornictví, některé vycházely jako skutečné fotografie horníků v šachtách při práci, jiné jako kreslené. Mám i sbírku ručně malovaných pohlednic Ostravy od výtvarníka M. Buška, a to i ty, které nakonec nikdy nevyšly. A pak veliký lot pohlednic průmyslové Karoliny a Vítkovických železáren včetně vnitřních prostor jednotlivých provozů.

Foto: Archiv Michala Kofroně

Máte největší sbírku pohlednic Ostravy?
To ne, je pár sběratelů, kteří jich mají více, protože také déle Ostravu sbírají. Třeba Zdeněk Wludyka, ten už začal asi před pětačtyřiceti lety, v době, kdy se historické pohledy kupovaly za kačku. Má ve sbírce i opravdu unikátní kousky, ale na druhou stranu, když si prohlížel mou sbírku, tak u některých kousků uznale pokyvoval hlavou, že ty tedy nemá. Takže se takto vzájemně hecujeme (usmívá se).

Prý jsou dnes historické pohlednice často hodně předražené…
Bohužel. Zejména překupníci na nich nekřesťansky vydělávají. A bohužel my sběratelé jsme tak po unikátech dychtiví, že na ty ceny občas přistoupíme.

Foto: Archiv Michala Kofroně

Mnohé historické pohlednice uchovávají někdy hodně zajímavé vzkazy pro adresáty. Například jedním z exponátů digitalizované sbírky Buffalo Billa je i kolorovaná pohlednice ostravské Jámy Karolina, kterou „slavný“ bijec bizonů poslal v roce 1906 z Ostravy po vystoupení svého velikého indiánského cirkusu. Jaké máte ve své sbírce poselství z minulosti vy?
Na to se moc nezaměřuji, ale přiznám se, že když přijedou příbuzní či kamarádi a večer se bavíme a ukazuji jim sbírku, tak si občas z těch pohlednic předčítáme. Jsou to někdy velmi zajímavé vzkazy. Mám několik pohlednic, které šly poslednímu plzeňskému purkmistrovi a prvnímu plzeňskému primátorovi Matouši Mandlovi, mimochodem to byl můj pradědeček.

Měla Ostrava nějakého významného vydavatele nebo tvůrce pohlednic?
Z vydavatelů to byl určitě ještě za Rakouska-Uherska Julius Kittl, to bylo doslova profláknuté vydavatelství a nakladatelství pohlednic. Pak pohlednice z Ostravy vydával i východočeský podnikatel Karel Čuda v Holicích, tato firma a fotoateliér GRAFO Čuda vydávala pohlednice z celé republiky. Její fotografové jezdili po všech koutech Československa, vybraly se nejpěknější snímky. Takže i Ostrava má řadu pohlednic vydaných touto českou firmou.

Foto: Archiv Michala Kofroně

Jak vás sběratelství pohlednic chytlo?
Narazil jsem před patnácti lety na člověka, který dokumentuje kraj, odkud pochází, mimo jiné i tím, že sbírá staré pohlednice. To mě inspirovalo, a protože žiju od roku 1959 v Ostravě, tedy nějakých dvaašedesát let, byť jsem rozený Pražák, ale přirostla mi k srdci, tak sbírám Ostravu.

Jak hodně vám Ostrava přirostla k srdci?
Stal jsem se fanatickým Ostravákem, miluju ji, mám ji moc rád. A tak jsem si řekl, že ji začnu nějakým způsobem i dokumentovat. A jak vás chytne nějaké sběratelství, tak to je vášeň a nemoc. To je mor (směje se).

Foto: Archiv Michala Kofroně