Příběh farmáře: Od čištění studánek až k pstruží farmě

Auto nechávám na malém parkovišti, dále už musím po vyštěrkované cestě pěšky.

Po poměrně hektickém týdnu se na mě z okolních lesů a luk valí ticho a klid. Vůbec se nedivím, že je právě toto místo mezi cyklisty, turisty, houbaři i rodinkami tak oblíbené, je tu hezky.

Už z dálky je vidět cihlová hájenka a slyšet pronikavý hlas pana Chmelíka. Farmář se s každým rád zastaví na kus řeči. Přivítá, popovídá, pozve na pečeného pstruha nebo domácí štrůdl. Lidé se sem rádi vrací a věřím, že i díky němu.

Sedíme u kávy ve venkovní verandě (štrůdl je samozřejmostí) a pan Chmelík začíná vyprávět o tom, jak se vlastně k pstruhům dostal. Je to dlouhá a zajímavá historie.

Narodil se a vyrůstal v Bílých Karpatech. Jeho otec lesák ho jako dítě bral často s sebou na pochůzky revírem, na hřiby, kontrolovat studánky s vodou. „Jmenovalo se to tam U sedmi studánek. Vždycky na jaro jsme je s tátou probouzeli. Obešli jsme je a u každé studánky jsme odhrnuli sníh, vyčistili okolí, zkontrolovali, jestli teče a nechali tam malovaný hrnek pro kolemjdoucí.“

Jak sám říká, v lese je celý život. Což dokazuje i jeho nadšení pro myslivost, vysokou zvěř a vše, co se v lesích děje. Kvůli výhodnějším pracovním podmínkám se pak přestěhovali do Ostravy, jeho otec pomáhal v padesátých a šedesátých letech stavět mošnovské letiště.

Mladý pan Chmelík se vyučil kuchařem, udělal si hotelovou školu a v tomto oboru dlouho pracoval. „Dotáhl jsem to až na obchodního a provozního náměstka ředitele restaurací a jídelny Ostrava-Jih. Pak mi umřela matka, otec i mladší bratr, a já zůstal tady na severu sám.“

Tehdy už byl také členem ostravského mysliveckého sdružení, a nejen díky tomu se znal místními starousedlíky. Když byl jednou na pochůzce po okolí Bělé s jedním z nich, začal poprvé uvažovat o koupi hájenky i okolního pozemku s nádržkami pro pstruhy, kteří se zde kdysi od roku 1856 chovali.

„Všechno bylo v dezolátním stavu. Hájenka, nádrže, okolní pole - nemělo to dohromady moc velkou cenu. Věděl jsem ale, že voda, která tu neustále vyvěrá, svou cenu má.“

Po pár letech různých obstrukcí usedlost i okolní pozemky v roce 1996 opravdu koupil a začal vše pomalu rekonstruovat tak, aby mohl pstruhy chovat stejně jako původní majitelé. „Bylo to pět let ustavičné a tvrdé práce, než bylo vše připraveno a mohli jsme začít chovat pstruhy.“

Farma je tvořena krásnou hájenkou anglického architektonického slohu a okolním pozemkem se dvěma dalšími stavbami a venkovním posezením.

Nádrží pro ryby je zde pět. Ty vrchní slouží především k chovu a ty spodní k odchytu ryb. Celý areál je přístupný veřejnosti a krásně zapadá do charakteru okolní krajiny. Nachází se nedaleko vedlejší silnice i cyklostezky. To jej činí lehce dostupným.

„Cyklisté tvoří velkou část návštěvníků. Dají si na oběd pstruha nebo se zastaví jen na vychlazené pivo a jedou dále.“

Rozhovor přerušuje mladá rodinka, která si přišla chytit pár pstruhů. Nic naplat, zákazník má přednost. Pan Chmelík jim předává potřebné vybavení – prut, návnadu a podběrák a doprovází je ke spodní nádržce, u které si návštěvníci mohou chytit tolik ryb, kolik chtějí.

Malému klučinovi se podaří chytit tři kousky, všichni spokojeně odcházejí a čerstvé ryby si berou domů. Kromě čerstvých pstruhů si na farmě můžete dát pstruha pečeného na másle, posedět s přáteli u piva či kávy s domácím jablečným štrůdlem.

Sezóna zde trvá od začátku května do konce září, otevřeno je vždy o víkendech a ve státní svátky. „Výjimkou je takzvaný vánoční výlov, který probíhá každým rokem na zlatou sobotu a neděli. To vždycky odhrneme sníh, vše nachystáme a vyzdobíme, sejdou se lidé, se kterými zpíváme koledy a je tady prostě pohodová atmosféra“ vysvětluje nadšeně pan Chmelík.

Přes tento sváteční víkend prý někdy dorazí i 1000 návštěvníků. Více informací o chystaných akcích i o farmě samotné můžete nalézt na webu www.pstruzi-farma-bela.cz.