Studentka si u pacientů s covidem zvyká na smrt a vyhýbá se negativním zprávám

Dvaadvacetiletá Veronika Krejčí kývla na výzvu Městské nemocnice v Ostravě-Fifejdách a od minulého týdne nastoupila tam, kde leží často ty nejtěžší případy nemocných s Covid-19.

Kdy jste začala dobrovolně pomáhat u nemocných?
Už při první vlně koronaviru, na jaře jsem nastoupila do sanatoria Jih. Tam jsem se vůbec poprvé seznámila s širším zdravotnickým prostředím a péčí o vážně nemocné pacienty, ale nebyli to pacienti s Covid-19. Byla jsem tam celkem měsíc, nastoupila jsem v dubnu asi čtyři týdny poté, co byl vyhlášen první krizový stav. Teď při druhé vlně už pomáhám výhradně s pacienty s Covidem-19, tentokrát ale v městské nemocnici. Sem jsem nastoupila minulý týden.

Našli si vás nebo jste se přihlásila sama?
Našla jsem výzvu na facebookové stránce, kde se soustřeďují všechny výzvy k dobrovolnictví z nemocnic. Odpověděla jsem na tu z městské nemocnice a pak už to šlo jedno s druhým.

Je rozdíl pomáhat v soukromém zařízení a v nemocnic?
Docela ano. Byla jsem teď přiřazena přímo na jednotku intenzivní péče, která je přeměněná na oddělení pro covid pacienty. Oproti jarnímu působení v soukromém sanatoriu mě překvapilo, jak energičtí, někdy až veselí lidé tady pracují, ač tady nejsou třeba kmenoví a přišli sem z jiných oddělení. Sestřičky i doktoři. Takže i když prostředí s covid pacienty je často hodně smutné, ti lidé tady hodně tu jeho určitou negativitu vyvažují.

Kdy třeba?
Nejsem přímo ze zdravotnické školy, takže když jsem minulý týden na to oddělení covid přišla, připadala jsem si trochu jako když mě hodí do vody. Tady v této první zóně na JIP už je také všechno opravdu hlídané a vážné. A hned druhý den přivezli pána, kterému se zhoršil stav a museli ho napojit na umělou plicní ventilaci. Byla to hned dost vyhrocená situace a v tu chvíli se hrálo o čas. Musela jsem být po ruce a byla jsem trochu nervózní. A jeden ze zdravotních bratrů mi v pohodě, s klidem a rozvážně řekl, ať mu dovezu plicní ventilátor. Ti lidé nepůsobí nervózně, jsou i v takovýchto dramatických chvílích klidní a cítíte z nich i jakousi pozitivní energii. To mi připadá hlavně v tomto stresujícím období důležité.

Co vlastně studujete?
Druhý rok studuji obor zdravotnického záchranáře. Zatím jsme měli praxi na odděleních jako je interna nebo neurologie, takže na takovém speciálním a důležitém pracovišti jako JIP jsem poprvé. Ale jednotka intenzivní péče a urgentní medicína je mi hodně blízká, budu ji jako záchranářka potřebovat znát. Takže ji odkoukávám. Je to taková praxe v ostrém prostředí.

Takže budete jezdit se sanitkou a zachraňovat lidi?
No, ráda bych skončila třeba u horské služby. Ráda lezu. Ne nijak extrémně, spíše to mám jako koníčka a zdolávám skály nebo lezecké stěny. Ale ty nám teď kvůli covidu zavřeli.

Máte v městské nemocnici spolužáky?
Ano, při druhé vlně se už připojilo k dobrovolnické pomoci v nemocnicích více spolužáků než při té první. Hned na sousedním oddělení pro lidi s covidem mám spolužáka. A na oddělení, kde jsem já, je jeden mladý muž z třetího ročníku záchranáře. Jen na jiné směně.

Kolik máte covid lůžek v městské nemocnici a která oddělení musela kvůli nákaze omezit provoz?
Co jsem slyšela, tak hodně oddělení na Fifejdách, například kardiologie, je předěláno na covid oddělení. Ale hlavně z toho důvodu, aby nedošlo k nějaké krizi, že najednou přibude případů a nebudou lůžka. Takže lůžka pro covid pacienty zatím nechybí. Například u nás se na lůžkách střídají vyléčení a noví pacienti tak, že neustále minimálně jedno lůžko a jeden plicní ventilátor jsou volné.

Nemoc Covid-19 si bohužel vybírá také oběti. Jaké je pro takovou dvaadvacetiletou studentku setkání se smrtí?
Moje úplně první zkušenost se zemřelým byla v ústavu patologie, kterým nás paní doktorka provedla v rámci výuky. Ale ten mrtvý člověk už tam ležel připravený nějakou dobu a tak to se mnou ještě tolik nepohnulo. S dalším zemřelým člověkem jsem se setkala při první vlně na nemocničním lůžku. Tam to bylo všechno tak rychlé, že jsem to v tu chvíli nedokázala ani vnímat, a dolehlo to na mě až večer, kdy jsem to dlouho vstřebávala a nebylo to opravdu nic příjemného.

A nyní?
Bylo to hned první den, kdy jsem minulý týden nastoupila do covid zóny. Pomáhala jsem u člověka, který prakticky před minutou zemřel. Bylo třeba ho zbavit přístrojů a napojení. To mnou na chvíli projel takový zvláštní pocit. Ale myslím, že už kontakt s mrtvým a náhle zemřelým zvládám dobře. Smrt prostě patří k životu.

Právě mnohem vyšším počtem mrtvých a nakažených se současná druhá vlna liší od té první. Jak vnímáte ten rozdíl?
Moc si to netroufám posoudit. Při první vlně jsem pomáhala v zařízení, kde lidí byli už delší dobu nejen s nějakým respiračním onemocněním. Přímo covidoví pacienti tam moc nebyli. Kdežto teď jsem v místě, kde jsou nemocní s covidem výhradně. Ale zdá se mi, že v této druhé vlně jsou zdravotníci jistější. Nemoc je v současnosti více odborně podchycena, zdravotníci už vědí, jak se k nemoci postavit, jsou na ni více připraveni než na jaře.

Jak vypadá den dobrovolnice v oddělení covid?
Děláme dvanáctky. Tento týden mám třeba dvě směny a mezi nimi jeden den volna. Přijdu do nemocnice na šest, dostanu úbor a plášť. A jdu na oddělení, kde musí mít každý z personálu jedny dlouhé rukavice a respirátor. Na oddělení je sesterna a pak jsou oddělené boxy, kde leží přímo pacienti. Pokud se jde na box, je třeba si obléci chirurgický plášť, potom jednorázový plášť, druhé rukavice, přes respirátor roušku, čepici a štít. Když od pacienta odejdu, musím to zase všechno sundat. Aby nedošlo k přenosu. Tak se tam pořád oblíkáme a převlékáme. Já osobně jsem pak k ruce tomu, kdo něco potřebuje. Starám se například, aby bylo právě toho všeho ochranného materiálu dostatek. Nebo pomáhám s obsluhou pacienta. Prostě co je třeba.

Jak takový ochranný oděv zdravotníci snášejí?
Hlavně se v tom člověk potí. Myslím, že udýchat ten celý oděv ještě jde. Ale ti, co kouří nebo jsou astmatici, mají třeba problém nosit takový těsný a lícovaný respirátor po celý den. Samozřejmě na toaletě nebo při mytí si to na chvíli uvolníte. Ale vím, že jeden doktor, který přijímal covid pacienta a musel ho s kolegy intubovat, byl na pokoji v těch oblecích hodně dlouho. Když si je pak sundal, byl totálně zlitý potem a musel si měnit oblečení.

Máte ochranné oděvy a pomůcky, ale jak se ale chráníte před rizikem nákazy psychicky? Dobrovolně jste přišla na místo, kde se lze rychle nakazit. Ostatně řada zdravotníků onemocněla nebo je v karanténě...
Vnímám to tak, že zatím všichni, které jsem v covid oddělení potkala, jsou profesionálové a zachovávají si také svou zdravou mysl a odpovědné chování. Samozřejmě dbají na to, aby nedošlo k nějakému přímému kontaktu s nemocným, ale na druhé straně jsou pohodoví, baví se o řadě normálních věcí, smějí se, žertují a zajímají je normální věci, třeba kdy už bude oběd.

Jak se k riziku nákazy stavíte vy osobně venku? Někdo má strach jezdit v tramvaji, jít do hypermarketu. Co vy?
Vezmu to trochu oklikou. Televizi už pěkně dlouho nemám a neposlouchám, vyhýbám se také negativním zprávám v rádiu. To je moje psychická ochrana. Samozřejmě se nikde v obchodě nepromenuji bez roušky a po příchodu domů si myju ruce, na základní hygienu a ochranné prostředky prostě dbám. Ale nerada vidím vystrašeného člověka, který svůj strach neúměrně hrotí a je v nervech, protože se strašně bojí, že ten vir jde zrovna vedle něho.

Jak snášejí současnou situaci sami pacienti s covid-19?
Když jsem první den do nemocnice přišla, potkala jsem se s jedním starším nemocným pánem, který už byl při vědomí a dýchal jenom přes takové ty kyslíkové brýle. Zajišťovala jsem desinfekci boxu a ptala jsem se ho, jak mu je. On, že je to dobrý. Moc toho nenapovídal, ale četl si už knížku a myslím, že z nejhoršího byl venku. Ptala jsem se potom kolegů, jak dlouho tam je, tak mi říkali, že asi týden a že je šikovný. A pak jsem krátce zažila pána, mladého člověka, měl tak čtyřicet let, který přijel z oddělení vedle JIPky, a ten se v průběhu nemoci hodně zhoršil. Byl hodně dušný, nemohl dýchat a vůbec nevypadal dobře, takže ho museli stabilizovat. Ten se z toho oproti tomu prvnímu dostával těžce. Každý člověk prožívá tu nemoc různě a u řady lidí má různý průběh.

V posledních dnech přicházejí zprávy, že počet nemocných už netrhá rekordy a reprodukční číslo nákazy klesá. Je to pro lékaře a zdravotníky na Fifejdách obrat?
To také nedokážu posoudit. Záleží, jak to vnímá lékař od lékaře. Ti u nás slouží dvanáctihodinové, někteří i čtyřiadvacetihodinové směny, a jsou hodně vyčerpaní. Na některých je únava i hodně znát. Ale myslím, že oni sami ještě nějaký významný obrat ve vývoji situace s koronavirem nezaznamenávají. A že jsou zatím s úsudky o nějakém zlomu pandemie spíše obezřetní.

Co si o situaci s koronavirem myslíte? Co se to na světě stalo?
Hodně na pandemii měním názor. Nikdy jsem si nemyslela, že by na lidstvo mohla přijít nějaká pohroma. Mám kolem sebe lidi, kteří patří k určité byznys sféře a nějak v ní fungují, takže vnímám spíše názory na koronavirus z té ekonomické strany. Slýchávám od přátel a kamarádů, že koronavirus je výmysl, že se jím někdo snaží začít ekonomickou krizi a tak dále. To mě určitým způsobem také ovlivňuje. Na druhé straně znám i lidi, kteří mají třeba nějaký zdravotní imunitní problém a hodně se koronaviru bojí. Od těch zase slyším, jak je důležité se hrozbě nákazy bránit a hlásají: bojme se.

Co si z toho berete?
Určitě se něco děje. Ale studuji na lékařské fakultě, a ještě než nastal lockdown a zavření škol, jsem od různých lékařů slyšela, že počty úmrtí například na chřipku jsou také vysoké. Jen se o tom tolik nemluví. Takže ano, je tady nová nemoc, která nás jako jednotlivce může skolit, ale nemyslím si, že by to bylo něco, na co by se mělo nějak masivně vymírat. V určité chvíli však může dojít k přetížení nemocnic, čehož se také řada lidí také nejvíce bojí. Ale strach z koronaviru se šíří hlavně proto, že je to něco nového. A ten strach už zařídí to další.

Třeba nepokoje, různé odpírače a popírače…
Popírače… Trocha obezřetnosti proti různým zákazům a omezením by určitě měla ve společnosti být. Každé extrémní opatření, ale na druhé straně i ignorování určitých opatření, může být špatné.

Co vás v životě baví? U čeho se třeba i nyní odreagujete?
U sportování a v přírodě. Kromě lezení po skalách mám také ráda koně. Kvůli své zálibě v lezení bych proto ráda své vzdělání směřovala například k horské službě. Na skály mám nejblíže třeba Kružberk nebo Gabrielku před Lipníkem nad Bečvou pod Helfštýnem. Případně, když se zadaří, tak za hranice. A pak ještě na umělou stěnu v Dolních Vítkovicích. Ale tam ji teď zavřeli. No a kůň? To je zvíře, které potřebuje venčit, a tak bývám často na jízdárně ve Staré Bělé. Tam jsou louky a koníci, které tam jezdím jedné paní majitelce. Jednou bych chtěla mít i svého, ale momentálně při všem tom studiu určitě ještě ne.