Recenze: Když i Radegast zjistí, že Největší dar je slivovice

I Morenina syna Smrtku čeká spousta práce, neboť obyvatelé jedné valašské vísky v krajině věčného ledu a sněhu pravděpodobně dlouho nepřežijí. Naštěstí s nimi žije dívka Jaroslava, jejíž smích dokáže roztopit i ten nejmrazivější beskydský ledovec.

Největší dar nezačíná příliš pozitivně a nejen proto, že hlavní hrdinka při narození zemře. Důvodem je rozpačitý až nezáživný rozjezd filmu, při němž nejeden divák začne pochybovat, zda dobře utratil své peníze.

V okamžiku, kdy jedna z vesničanek zdlouhavě zadělává těsto na valašské frgály, může dokonce leckdo nabýt dojmu, že místo filmové pohádky sleduje pořad Pečení na neděli.

Naštěstí stejně jako dívka Jaroslava ožije i Největší dar a to v okamžiku, kdy se na scéně objeví potrhlá Jezinka v podání Chantal Poullain. Zbylé dvě třetiny filmu pak dostávají spád, v němž se vrší zvraty a graduje množství srandy. Ta zde má podobu tance střídmě oděných víl na zimní slavnosti, Radegastovy obliby tekutých trnek, počastování Svarožice nálepkou sluníčkář, nebo linie s elixírem lásky, dotažené do nejlepšího vtipu celého filmu. Humor ale v žádném případě nesnižuje pohádkovost, či dramatičnost snímku, naopak jde s nimi ruku v ruce.

Sami slovanští bohové nejsou ztvárněni jako dokonalí, nadpozemští, nebo dokonce hroziví, do vínku jsou jim dány ambice, sklony k hašteření či omylnost, tedy jedním slovem lidskost. O svou zemi se i tak starají jak umějí nejlépe a až na pár výjimek to s lidmi, jimž vládnou, myslí dobře.

Svarožic (Bolek Polívka) je prototypem dobráckého bručouna, který na sobě nechá dříví štípat přesně do té do doby, než se naštve. Potměšilý Černobog (Jiří Dvořák) je patřičně samolibý a nepřetržitě se snaží zasít mezi kolegy semeno sváru. Vesna (Sabina Rojková) přímo kvete a Radegast (Pavel Nový) budí dojem věčného požitkáře.

Morena (Zuzana Slavíková), která má na plátně nejvíce prostoru, je ukázkovým padouchem. Ani ona ale nevybočuje z komediálního nastavení filmu a stává se tak ve výsledku spíše satirou zla, než zlem samotným. Její potomek Smrt (Petr Vančura) je v rozporu se svým posláním nejsympatičtější postavou filmu, zábavným budižkničemu, kterému dojde, že se minul povoláním. Největší uspokojení totiž nepociťuje během kosení smrtelníků, ale při záchraně života umírajícímu.

Beskydská příroda a valašský skanzen jsou bezchybná kulisa a kamera Davida Ployhara toho dokáže patřičně využít. Vizuální efekty, kterých ve filmu mnoho nenajdete, se nesnaží oslnit (na to tu máme Marvelovky), ale pomáhají vyprávět příběh. Stejně funkční je i hudba Davida Stypky (jehož památce je film věnován) a ze tří písní, kterých se ve filmu dočkáte, se bez debat nejvíc povedla ta s názvem Zázraky.

Režisérka Marta Santovjáková Gerlíková stejně jako do svého debutu Děda implantovala i do Největšího daru valašské tradice. Nutno uznat, že až na zmíněné frgály toto vzdělávání publika nenarušuje samotný děj. Chápu i snahu sdělit zábavnou formou současnému, zejména dětskému divákovi, že smrt patří k životu a že děti že jsou na zdravém vzduchu šťastnější, než ve virtuální realitě.

Ačkoliv nevím, zda její pokus o osvětu padne na úrodnou půdu a jestli vůbec, troufám si s jistotou říct, že několikaletá práce vynaložená na realizaci Největšího daru nebyla marnou. Je to totiž nejlepší česká filmová pohádka za hodně dlouhou dobu.

ČR, pohádka 2022, 95 min, distribuce v kinech Bontonfilm

80%