Nejnovější zprávy: Čeští házenkáři se představí v Ostravě. Na úvod kvalifikace vyzvou Estonce ​Obrazem: Ostravu navštívil Svatý Václav s družinou

SÁGA RODU MALÍKŮ

​Sága rodu Malíků: Z velkodrogisty brigošem, svářečem a jeřábníkem

„Idu do Malíka,“ říkávaly naše babičky a prababičky. Myslely tím Velkodrogerii Malík, která stávala v centru Ostravy. Do roku 1944 na hlavním náměstí, po vybombardování se přestěhovala k obchodnímu domu Textilia.

Stavba NHKG: Foto: archiv společnosti LIBERTY

Po znárodnění skončila proslulá a největší ostravská drogerie v rukou komunistického režimu. Rodina bývalých majitelů musela nejprve budovat lepší zítřky, poté v roce 1969 odešla do Kanady.

Magazín PATRIOT připravil seriál o historii rodiny úspěšného a významného ostravského podnikatele Vladimíra Malíka, kterou vypráví z Toronta jeho dcera Hana Mrázová. Tato sága se odehrává na pozadí bouřlivého vývoje Ostravy v překotném 20. století.

Pan Tanhauser – jediný podlý zaměstnanec drogerie

Vyvlastnění majetku čili znárodnění po roce 1948 bylo šokem nejen pro majitele Malíkovy velkodrogerie, ale i pro dlouholeté spolupracovníky Vladimíra Malíka. Nebyli to totiž jeho pouzí „zaměstnanci“. Ve velkodrogerii tohoto podnikatele totiž společně prožili kus života. A všichni se zachovali k rodičům Hany Mrázové v těch těžkých časech velmi pěkně.

Našla se však i výjimka. V osobě pana Tanhausera. „Byl myslím něco jako obchodní zástupce firmy za pro něj docela výhodných podmínek a pracoval pro podnik i po válce,“ líčí dcera velkodrogisty, žijící po odchodu z Ostravy v roce 1969 v kanadském Torontu.

Vraťte tu kameru! Už je to státní majetek

Její maminka Dana Malíková po mnoha letech v Kanadě na tohoto muže vzpomínala: „Když jsem naposledy odcházela z naší znárodněné drogerie, dal mi pan Mikula z našeho oddělení Foto Kino potajmu do kabelky malou kameru. Pan Tanhauser to ale zahlédl, vydal se za mnou a celou cestu k nám domů vyžadoval, abych mu kameru odevzdala. Že je to prý teď už státní majetek. Někde už blízko našeho bytu na bývalém Prokešově, tehdy už ale Stalinově náměstí, abych se ho zbavila, jsem mu ji dala do ruky. I když jsem mu ji chtěla hodit pod nohy. Bylo by to ale zbytečné gesto,“ vzpomínala maminka Hany Mrázové.

Tentýž člověk je zachycen také na fotkách ze společné dovolené v Beskydech. Se svým buldokem v brýlích, při ranním holení a ve frontě na valašské frgály.

„Co asi udělal s tou kamerou? Vždyť u toho nebyl žádný svědek,“ ptá se po Hana Mrázová.

Brigoši stavěli Novou huť, do Ostravy jich proudily tisíce

Na začátku padesátých let se v Ostravě, jak se říká „na zelené louce“ začala budovat Nová huť Klementa Gottwalda, zkratkou NHKG, které začali lidé přezdívat Donbas. Do Ostravy tak začaly proudit tisíce lidí z celé republiky za prací.

Brigádníci, po ostravsku „brigoši“, to byli zvláště Slováci, kteří přicházeli budovat novou Ostravu bez rodin a žili v ubytovnách. Poznali jste je neomylně podle „uniformy“, která se skládala z gumáků a nahoru rolované rádiovky. A tihle brigádníci posílali své v Ostravě vydělané peníze domů na Slovensko na stavby rodinných domků.

Rok 1952: nová etapa života

Vladimír Malík v té době usoudil, že bude nejlíp se ztratit v davu a přihlásil se v náboru na práci manuálních dělníků. Akce se nazývala 77 000 úředníků do výroby. A začal ve svých dvaačtyřiceti letech novou etapu života coby nádeník s krumpáčem a lopatou.

„Naštěstí byl zdravý, vždy rád sportoval, jezdil na lyžích a hrál tenis, takže fyzickou dřinu nějak zvládal. A jak to zvládal mentálně? Byla to prostě realita té doby,“ krčí rameny Hana Mrázová.

Jeho partě prý jméno Malík nic moc neříkalo, kolegové totiž nebyli zdejší a tak byl pro ně o svačině prostě kámoš. Jenže po pár týdnech si stejně předák všiml, že ten „bývalý kapitalista“ se s kolegy nějak podezřele přátelí a možná má i špatný vliv na naši dělnickou třídu! Tak ho raději přesunul k jiné partě. „K tomu došlo opakovaně, pamatuji si jako dítě, když to otec polohlasem doma sděloval manželce,“ vzpomíná Hana Mrázová.

Velkodrogista se stal svářečem. A poté i jeřábníkem

Utekl nějaký čas a jméno Malík už začalo i pro hlídače bývalých kapitalistů blednout. Bývalý velkodrogerista se proto rozhodl jako „brigoš“ získat nějakou lepší kvalifikaci. A tak absolvoval úspěšně svářečský kurs. Ale ejhle! Šikana pokračovala - nesměl dostat diplom.

Přesto po čase, jak si sám zapsal, „povýšil“ a už jako anonymní dělník se stal kvalifikovaným jeřábníkem. Bylo však ironií osudu, že lidé z Ostravy a okolí v té době stále chodili čistící a prací prostředky, krémy, a alpu nakupovat „do Malíka“, ač známého velkodrogistu už v jeho znárodněné drogerii nepotkávali.

Podobný osud stihl i švagry Vladimíra Malíka. Všichni přišli o majetek a absolvovali „dělnickou kariéru“ ve Vítkovických železárnách, tedy VŽKG, v jehož názvu stejně jako u „Enháčka“ rovněž nechybělo jméno prvního dělnického prezidenta. „Přes to vše měla naše celá rodina štěstí, že nikdo neskončil ve vězení či nedej bože i hůře,“ míní dcera Vladimíra Malíka.

A jen tak na okraj upozorňuje, že sedláci označení v padesátých letech za takzvané „kulaky“, protože odmítali vstup do JZD, byli mnohdy i vyhnáni ze svého domova, kde často po pokolení žili, do jiných krajů a nuceně museli pracovat na státních statcích. Někdy jim byly i odebrány děti, které pak skončily v sirotčincích…

Komunisti přivedli zemi na buben

Jak vůbec bývalý velkodrogista Vladimír Malík hodnotil komunistický režim? To Hana Mrázová dobře pamatuje. „Byl nesmiřitelný. Říkával, že komunisté po ožebračení jednotlivců postupně přivedli republiku prakticky „na buben“, ostatně tak jako všude jinde, kde ideologie převládla nad tržním hospodářstvím."

Podle komunistů byli podnikatelé doslova zločinci. Majitelé podniku podle nich okrádali své zaměstnance o výsledky jejich práce, majitelé domů „vysávali“ nájemníky a podobně.

"Ironií podle otce bylo, že po dokonalém zničení střední třídy a soukromého podnikání nastala právě u československého národa opravdová celostátní zlodějna a mravní úpadek. A to podle hesel „vše patří všem“ a „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Lidé tak byli od padesátých let často zavíráni za rozkrádání socialistického majetku v malém i ve velkém, takže nakonec tehdy koloval vtip, že občané republiky se dělí na tři skupiny. Na ty co seděli, co sedí a co budou sedět,“ říká Hana Mrázová.

Postiženi byli i odborníci, intelektuálové a umělci

Podle jejího otce to byl velký kontrast k tomu, jak kdysi žila první republika. „Tehdy platilo, že stát je tak bohatý, jak bohatí jsou jeho občané. A že stát musí vytvořit hodnoty, aby bylo z čeho podporovat sociální potřeby. To bylo ostatně motto Tomáše Bati a většiny podnikatelů."

Byly to vysoké mravní cíle mladé pokrokové buržoasie, která byla za první republiky plná elánu a idealismu. Byli to ostatně vesměs potomci lidí, kteří si ještě tvrdě vydělávali na chleba vlastníma rukama. Rovněž inteligence v meziválečné republice dětem předávala vysokou odbornost. To bylo později za komunistů přítěží a mínusem v kádrovém posudku.

"Tito podnikatelé, k nimž patřil i náš otec, nebyli žádnou zhýčkanou „zlatou mládeží“ ale lidmi, kteří pracovali nejen pro osobní prospěch, ale taky vědomě pro budoucnost svého národa."

Bohudík většina lidí nejsou jasnovidci, a tak netušili, že za pár nadějných let po hrozné druhé světové válce válce budou vyvlastněni nebo vyhnáni ze svých povolání a občansky poníženi. "A za komunistického režimu byli postiženi nejen podnikatelé, ale i vysoce vzdělaní odborníci, intelektuálové a umělci. Ovšem mimo těch, kteří se dovedli rychle přizpůsobit a to mnohdy na úkor svých kolegů a přátel,“ připomíná Hana Mrázová.